PŘEČTENO

Obrázek nebo fotografie#21967 Obrázek nebo fotografie#21968 Obrázek nebo fotografie#21969

Když napíši, že to, jak Petr Hruška ve svých básních přímočaře svědčí o světě kolem nás, o našich životech, je natolik působivé, že to nelze než mít rád, bude to znít nejspíše banálně. Jenže, co naplat, je to tak. A mě to nepřestává fascinovat, nepřestávám se těšit z nových sbírek či časopiseckých souborů. Básně v Hostu 1/2018 mě zasáhly silou převyšující loňskou sbírku Nevlastní, a to jde o sbírku výbornou. Snad je to tím výrazným nakročením mimo český, moravský a slezský svět: Livorno, Amsterdam, Frankfurt, Normandie, Budapešť, Gdaňsk. Jiné atributy, kulisy, scenérie zesilují účinek okamžiků, kdy, aniž víme proč, pocítíme vnitřní neklid, kairos a chronos se rozejdou, cítíme, že se cosi obnažilo, odkrylo, zjevilo a snažíme se pochopit co a proč. Je přirozené se s těmito okamžiky ztotožnit, spoluprožít je, jsou-li předány tak přesně, sugestivně a neokázale. Vylezly roky, / jako žebra, / v dokonalém obchodním nasvícení, / které nevrhá stín. / Zřízenec přicházel doplnit humry. / Stála neodbytná, / pod sebou divokou hvězdu / rozsypaných špaget (Obchod ve Frankfurtu). Vstoupíš dovnitř / stíny listů kloužou po těle / uslyšíš svůj dech / myslíš na těch několik lidí / jejichž dech / jsi kdy slyšel // Vstoupíš dovnitř / do své přesné nedůležitosti (Květinářství v Livornu). Hruškovi se daří velmi přesně vystihnout osu situace, střed místa podoben tak černé kočce z poslední básně hostovského souboru, stejně jako ona však také opakovaně zjišťuje, že nikam nepatří. Skvěle redakci Hosta vyšla kompozice Hruškova konvolutu, samostatně stojící zarputilá Domácnost je expresivním prefixem dvou klidnějších dvoustran, na kterých spolu inspirativně souzní čtveřice Hruškových básní s dvojicí fotografií Iren Stehli.

 

Básně Milana Děžinského mi jsou blízké zejména způsobem, jakým v nich důvěrné, osobní, rodinné spoluběží s přírodním děním, geologickým časem, jsou mi blízké náhlostí, s kterou se sugestivní výrazný obraz náhle vynoří nad hladinu prostých jasných promluv, dětsky, zenově či haikově čistých. Obcházení ostrova (Host, 2017) bylo již opakovaně recenzováno, mnohé, ba většina tak již bylo řečeno… V čtenářském zápisníku si však mohu dovolit jak opakování, tak nepokrytou subjektivnost. Tedy: k básním z této sbírky se opakovaně vracím, protože mi je blízký již její název. Poezie jako obcházení ostrova, obeznamování se s ním, rozpoznávání jeho hranic, hledání jeho rytmu, času… Za ostrov lze dosadit mnohé, sebe sama, rodinu, nejistotu… ‘Is there anybody there?’ said the Traveller, / Knocking on the moonlit door... Otázka z básně The Listeners Waltera de la Mare přiznané jako inspirace v autorské poznámce je kladena stále znovu, zjevně i nevyřčeně, se steskem i radostí. Vlna za vlnou omývají ostrov, každá je jiná, jedna splachuje nepodstatné, obnažuje ostré pevné tvary, jiná rozmývá obrysy, maže hranice mezi skutečným, představou, snem. Je někdo uvnitř? / Ten, kdo se po dlouhé době vrátil splnit slib, / pátrá po oknech a neujde mu / plíseň a pod okapem mech. // Posluchači stojí za dveřmi a tiše naslouchají. / Nic se nehýbe. / Jen posluchači, kteří mají uši, slyší / jeho na okamžik zadržený dech. // Řekněte, že jsem se vrátil, tiše zkouší ten, / kdo se vrátil splnit slib. // Posluchači s krátkými údy se nehýbají. / Posluchači s visícími pažemi se nehýbají. Obejít ostrov, vrátit se, dodržet slib. I když není jisté, zda tvá slova budou mít jinou odezvu, než ticho.

 

Vracel jsem se v posledních čtenářských zápisnících ke starším knihám a bude tomu tak i nyní. Živelnost básní a dalších textů Naděždy Plíškové je ve sbírce Plíšková podle abecedy (Dandy club v Praze, 1991, Edice píšících výtvarníků, svazek I.) graficky umocněná i ironizovaná. Tahle kniha by mohla být doporučenou četbou pro mladé knižní grafiky a typografy jako katalog typografických možností osmdesátých a raných devadesátých let minulého století. Jen listovat v ní je dobrodružství (viz grafiky v záhlaví). A co teprve číst. Nelze zůstat nezasažen. Nic tady není kašírované. Traumata, úzkosti, naštvání jsou rozpoznatelné, nezastírané, stejně jako stud, něha, starostlivost, potřeba blízkosti. Jsou tu sdělovány s odzbrojující otevřeností a ohromující přesností. A jestli se ti už stalo / aby ses bál / být sám / když hraje rádio / aby ses bál / zhasnout / Ale co ty víš / to jenom já / teď pláču / a ty / seš zrovna teď / někde vtipnej / AVŠICHNISESMĚJOU... Čteš a jsi rád, že jsi něco takového nezažil. Čteš a rozpoznáváš svou zkušenost, své pocity, svou únavu. Unavená / uléhám v osum / v mých unavených snech / se mi zdá jak nemůžu / únavou utíkat / nohy mám těžké / zdá se mi o únavě / a unavená se probouzím /  NOHY tíha /  RUCE tíha / a dvanáctiletá Karolína / mi včera řekla /  MÁMOTYUŽUMŘEŠ?