Počteníčko: U kata večer před popravou

Jan Piperger. Repro Wikimedia Commons

Úryvek z reportáže Karla Ladislava Kukly o setkání s pražským mistrem popravčím Janem Pipergerem.

Ostýchavě jsem vešel a rozhlédl se téměř bojácně po jizbě, leč hranatý hubený muž chorobného vzezření, který mi pokročil vstříc, otálení mi nepopřál.

Bez okolků se mne zeptal, co tu chci, a když jsem stísněným hlasem přednesl prosbu, zda by pan Piperger mně zpravodajovi nemohl laskavě sdělit, bude-li pozítří, 12. ledna poprava na kutnohorských vrazích vskutku konána, odtušil zhurta:

„Bude! Zítra ráno tam odjedu… Sedněte a počkejte, až budu hotov se srovnáváním kufru na cestu!“

Při tom mávl rukou k černé skříni, v níž stál otevřený žlutý malý turistský vak, plný kladek, háků a konopných provazů, stočených v pestré směsici.

Zachvěl jsem se!

Poznal jsem ohyzdné dvojí „šněrování“ popravní, pouta pro člověka k smrti odsouzeného, a výstroj šibenice.

Kat Piperger zpozoroval mé rozpaky i usmál se s pohrdavým úsměškem:

„Nebojte se! To jsou mé necessairy, na vandr a „umrlčí toaleta“ mých kutnohorských klientů! … Novinář a mít strach! Fuj… To je hanba. Povídám, sedněte a neodneste mi spaní! Vím, že každý zpravodaj je plný zvědavosti, a proto když už jste jednou u popravčího mistra, povím vám lecos kloudného ze svého strakatého životopisu! Mezi tím si uložím rozházené instrumenty a zajdu pak s vámi do Černého pivovaru rozloučit se před cestou s všemi přáteli…“

Piperger, jenž se rád svými předky honosil, pověděl mi stručně, že jeho praděd byl v Sasku bohatým šlechticem, zavraždil však kdys svůdce své milenky a musil proto prchnouti z vlastí, aby ušel popravišti. Utekl se do Uher, do katovny popravčího mistra v Pešti, v které našel bezpečného útulku, poněvadž každý zločinec, který se tehdy v domě katově skryl, byl nedotknutelným; bývalý rytíř v „svobodném domě“ zdomácněl, vzal si dceru kata peštského za ženu a od těch čas všichni jeho mužští potomci věnovali se krvavému řemeslu až na naše časy!…


Pražský kat usedl na stoličku, vedle níž měl své popravní řemení, provazy a háky složeny, upřel na mne pronikavý svůj zrak a prohodil drsným hlasem:

„Narodil jsem se dne 24. června 1838 v Štýrském Hradci, jako syn tamního kata Bedřicha Pipergra, který tehdy právě skládal zkoušku s moderním, novým strojem popravčím,… šibenicí, poněvadž téhož roku vyšel zákon zrušující dosavadní stínání mečem a sekyrou!“

Při tom otevřel Piperger malou černou truhlici, jež stála za skříni a vyňav z ní dvojsečný meč vpředu v širokou plochu vybíhající, dodal suše:

„To je nástroj, jímž můj otec vykonal poslední krvavou juslifikaci! Není-li pravda, pěkná rodinná památka!?…“

Pak položil lesknoucí se zabiják na dřívější místo a pokračoval:

„Naše rodina byla velmi četná. Měl jsem dvě sestry a šestnáct bratrů. Sestry se staly slavnými herečkami a vystupuji pod přijatými uměleckými jmény na cizozemských jevištích, šestnácte bratrů pak bylo mistry popravčími a vykonávalo smutné řemeslo katovské ve všech končinách této říše,… v Praze, ve Vídni, v Záhřebu, Pešti, Szegedíné, Oseku, Štýrském Hradci, Benátkách i Mantově!… Já — je přežil všecky, neboť v rodu našem smrt krutě řádila. Dva nejmladší bratři byli úkladně zavražděni po jedné popravě v Miláně italskými povstalci; bratr Josef byl lynčován r. 1851 rozzuřeným lidem na veřejné ulici v Benátkách a mrtvola jeho hozena do moře, do roku 1866 pak zbyl jediný bratr, který je katem v slavonském Oseku.

Já sám hleděl všemožně uniknouti kletbě, jež lpěla na naší rodině… chtěl jsem se vymknouti řemeslu katovskému a vyučiv se r. 1852 čalounictví, dostal jsem jako zručný dělník výhodné místo v Prešpurku.

Leč osudu svému jsem přece neušel…

Bratr Antonín, který byl mistrem popravčím v Štýrském Hradci, dal mne kdys k sobě na rychlo povolati a sděliv, že je na smrt nemocen, přikázal mi přímo, abych po něm převzal hrozný úřad a zůstal věren dědičnému povolání rodu Pipergrů; já se zdráhal, prchl jsem z jeho domu, leč on mne dal zatknouti a já dostal na vybranou, chci-li se stát pomocníkem kata štýrskohradeckého anebo býti na dvanáct let k vojsku odveden.

To rozhodlo o mé budoucnosti; stal jsem se popravčím a již roku 1862 dne 23. července jsem oběsil na šibenici v Somboru v Uhrách dva pověstné lupiče Jana Cseba a Emericha Kovače s takovou zručností, že mně, 24letému mladíku, soud vystavil lichotivé vysvědčení a starý otec kat pochválil mne slovy: „Výborně, Jeníku, tys chlapík! Pánům zlosynům bude rozkoší zmírat pod tvýma rukama!…“

Od těch časů poslal jsem celou řadu vrahů a banditů na věčnost a nestydím se za své podivné řemeslo. Ježto nepokládám za nic nečestného býti hrozným nástrojem spravedlností, právě tak, jako se nehanbí vojín, když je nucen tasiti meč, vražditi škůdce vlasti a zabíjeti její nepřátele!…“

„A nepocítil jste při prvé popravě žádné chabosti, strachu a odporu!? Neváhal jste v okamžiku, kdy jste — poprvé měl zabít člověka!?“ otázal jsem se bled a rozechvěn.

„Oh, jak by ne? Nikdo se neobejde bez trémy prvního pokusu nesmělého nováčka, ani zpěvák, ani herec ani voják… ani kat! Což myslíte, že je to snadno u přítomnosti tisíců zvědavého lidu usmrtit svého bližního, mladého muže, ženu neb starce: zardousit je podle předpisů umění popravního… tak, aby všecky provazy, pouta, kladky a spáry šibenice „hrály“ a spojily se k dokonalému zničujícímu výkonu? Což myslíte, že se netřese i otrlému chlapíku ruka, když poprvé stiskne chladnoucí líce popravencovy a tlačí mu oči v důlky mezi tím, co smrtelný chrapot dere se z hrdla umírajícího hříšníka, a co vlasy jeho se ježí a tvář se zbarvuje hnusnou fialovou barvou umrlce?… A to vše děje se ve chvíli, kdy strnulé obecenstvo, stráže i komise soudu trestního hledí na každý katův posuněk, a kdy snad opodál kůlu sténá a úpí otec neb žena hynoucího zločince v strašném zoufalství!… Mně se tehdy zdálo, že mám nohy k zemi přibity, že mé ruce tíží olovo, studený pot vyrazil mi na čelo a duši sklíčil nevýslovný strach, jakoby na mne samého smrt sahala!“

„A co vám dodalo sil, abyste přece vykonal těžkou svou povinnost!?“

„Co!? Ctižádost, pane! Pýcha a hrdost potomka staré katovské rodiny. Ctižádost člověka, který se chce vyznamenati před světem, neboť vězte, i popravčí má svou ješitnost a jako každý jiný dychtí po tom, aby byl ve svém oboru mistrem,… virtuosem a umělcem! A chvála Bohu, já si získal v usmrcování provazem již takové zručnosti, že ani jeden z mých soupeřů mne nepředčí, a že i tak zvaná „první šibeniční kapacita“ je proti mně pouhým břídilem!“


Národní politika, 17. září 1893