Růže

Foto autor

"Národ který vyhrál má vždycky klapky na očích. Všechny názory vítězů byly povýšeny na náboženství. I jejich hloupost. Anglie, která se léta třásla o život, je najednou největší a nepřemožitelná, její vojevůdci jsou neomylní a snad právě proto její malíři bohem nejnadanější a její básníci nejbásnivější."
(Joseph Sheridan Le Fanu: Hostinec U létavého draka)

Mám známou, která žije a pracuje v Americe, a která by zasloužila metál za to, že ze svých dvou dcer, které mají amerického tatínka, dokázala sedm tisíc kilometrů od Řípu udělat Češky skrze svou metodu, která spočívala v tom, že jim četla pohádky, pouštěla filmy a písničky a nikdy v životě na ně nepromluvila anglicky. Nedávno se vrátila z dvouletého pobytu ve staré vlasti (kterou její dospívající dcery uviděly poprvé v životě), a v zemi, v niž je překvalifikování věru jednodušší než v Česku, se vydala na novou životní dráhu. Napsala o tom i mně: „Život v rekvalifikačním kurzu je zajímavý a nabízí tolik lidských příběhů, že by z toho mohla být kniha. Jeden z mých spolužáků je válečný veterán. Sloužil dvakrát v Iráku jako ostřelovač. Nezažil nikdy jiný než vojenský život a přiznal se, že se najednou učí žít v civilu a že nemá sociální dovednosti. Přihlásil se do kurzu, aby se naučil nějaké pomocné lékařské úkony. Ale bojí se i odebrat krev. Jako správný speciální pedagog jsem mu nabídla svoji paži s viditelnými žilami, i vedení a citlivý návod, jak mi má odebrat krev. Navigovala jsem ho. Krok za krokem. On mi řekl, že se bojí, že mi způsobí bolest. Přišlo mi to milé. Zkušený voják a válečný ostřelovač, který má přesnou mušku, se bojí, že se jehlou netrefí do žíly a má strach, že někomu způsobí bolest. Žílu, kterou nelze minout, opravdu netrefil. Bodl těsně vedle a skoro omdlel. Mnohokrát se mi omlouval za trauma, které mi vůbec nepřivodil. Další příběh křehkého člověka, tentokrát válečného veterána.“

Odepsal jsem jí, že příběh jejího spolužáka z kurzu jde vnímat na dva způsoby: jako křehký osobní příběh i jako symptom doby technicistních armád, které, stejně jako výrobní linky, vymyslel a namnožil americký průmysl. Jejich vojáci jsou denně ve styku se zraněními, ale nemají ani základní zdravotnický kurz. Dokáží na dva kilometry zastřelit člověka, ale když mají vbodnout injekcí do žíly, málem omdlí. A jako vyznavač jazyka, který usvědčuje, jsem poznamenal, že původní povolání jejího spolužáka v češtině nezní „ostřelovač“, ale „oDstřelovač“. Ze strany své známé jsem se setkal s velice odmítavou reakcí. Napsala mi, že si už dávno všimla, že nenávidím všechno americké a že v souvislosti s tím, co jsem udělal s jejím textem, už si se mnou nebude psát. Cestou trolejbusem do obchodu s francouzským názvem Carrefour (čti: Kárfúr, rozuměj: Křižovatka) jsem si dělal poznámky. Z nich pak na rozloučenou vznikla tato odpověď-zpověď:

„Jedu nakupovat a přemýšlím přitom nad naší neshodou. Mrzí mě to o to víc, o co víc si vás vážím. Vaše hodnocení není vůbec přesná diagnóza. Nenávidím totiž jakoukoli ´velkomoc´, která glajchašaltuje a z pozice své momentální síly válcuje vše, co ji převyšuje (za rekatolizace bych pravděpodobně nenáviděl katolicismus a za minulého režimu Sovětský svaz). Ano, nenávidím současnou nadvládu anglosaského elementu, která způsobuje třeba to, že když v našem ‚kvótovém‘ EU-státě, jedné z 28 eurounijních kultur, přijdete do kina, z deseti filmů, které tam dávají, je sedm amerických, jeden další z jiné anglicky mluvící země a dva české. Ale zato miluju Shakespeara, z něhož jsem se už na gymnáziu učil celé pasáže v originále nazpaměť. Nenávidím invazivní plevel (často špatně napsaných) anglických slov a obratů na všech českých sloupích a nekonečný proud anglosaských popových popěvků, kterým Milan Kundera říkal ‚splašky‘ a který se na nás řine v restauracích, obchodech, v kancelářích, na koupalištích a na jejich záchodcích – ale neexistuje hudební styl, který bych miloval víc nežli rock’n‘roll a country. Nenávidím všechno americké, co vede i následuje dekadentní globalizační proud, který umí vše, co je na světě, převést na jediného jmenovatele: obchod - ale právě pro sílu tohoto proudu až byzantinsky uctívám vše americké, co jde proti němu. Před pány Orsonem Wellesem, Stanleym Kubrickem, Terrym Gilliamem, Thorntonem Wilderem, Dylanem Thomasem, Edwardem Albeem, Jackem Kerouacem, Charlesem Bukowskim, Kennethem Rexrothem, Allenem Ginsbergem, Lawrencem Ferlinghettim, Woodym Allenem a řadou dalších bych byl schopen se položit na zem a líbat půdu, po níž šly jejich nohy. (Zato když k nám do školy před lety přišel na besedu americký velvyslanec Cabaniss a já se ho zeptal na jeho vztah k nositeli Pulitzerovy ceny Johnu Steinbeckovi, řekl s despektem: ´Vím o něm. Levičácký spisovatel…´)

Jdu k pokladně – a koukám: asi pětačtyřicetiletá paní pokladní má na předloktí vytetovaná nějaká čísla a anglickou větu. Pomalu se mi začíná zvedat žaludek, ale pak si přečtu co tam má napsáno. Jsou tam dvě data z let 2000 a 2001 a nápis Sleep In Peace, My Baby, Until We Meet Again. V okamžiku si dovodím, že jí asi umřelo děťátko a všechno naštvání ze mě mizí. Maminka má právo volat své děťátko v jakémkoli jazyce. Právem si může myslet, že když se všichni ztracení domluví angličtinou na Zemi, domluví se jí i na nebi. Sleep in peace, her baby. A rose by any other name would smell as sweet.“