Inspirace nulou

Nultá generace, pohled do instalace. Foto: Viktor Šorma Nultá generace, pohled do instalace (Jozef Mrva). Foto: Viktor Šorma Nultá generace, Artday. Workshopy vedené lektory DOX. Foto: Viktor Šorma Nultá generace, Artday. Workshopy vedené lektory DOX. Foto: Viktor Šorma Nultá generace, Andrej Ševčík, Don't Push the Button, 2017, akryl na plátně. Repro: archiv Nulté generace

Od Vincenta van Gogha je to na jihlavské vlakové nádraží jen pár kroků. Festival mladého umění Nultá generace vybízí k otevřenosti „nulám“ nejen Vincentova formátu.

Kdeže jsou romantické ideály devatenáctého století? Kde jsou malíři, kteří neohlížeje se vlevo, vpravo malují v šeru svých venkovských útulen, dokud je zvídavý, erudovaný a osvícený teoretik či galerista neobjeví? Docela bezpečně víme, že se nacházejí v představách významné části laické veřejnosti, reprezentovány neohroženým modelem Vincenta van Gogha. Malíř-blázen, který se pokoušel malovat jinak, a tak prodal za celý život pouze jeden obraz. V jakémkoliv malém Arles naší české kotliny to má malíř podobné. Spíše zajímavý podivín než respektovaná figura, pokud ovšem neprokáže, že dokáže malovat obrazy jako fotky, anebo aspoň takové jako maloval ten slavný Gogh. Nic se nezměnilo a nic na tom nemění ani Josef Váchal blahé paměti, který z pražské metropole prchl na ves, kde živořil a „pod první státní podporou ve hrob klesl“, ani Miroslav Tichý, kyjovský vágus a šmírák z koupaliště, který se nedlouho před svou smrtí stal nejžádanějším českým umělcem.

Přes uvízlý Vincentův příběh nedokáže laická obec happyend Goghova díla využít pro otevřenější vnímání děl současných. Nepíšu to proto, abych snad káral nebo se tomu divil. Pro toho, kdo předstírá úžas a soutěží ve znalostech nejaktuálnějšího kulturního dění, máme také stále platná označení snob nebo pokrytec. Píšu to proto, že se nic nezměnilo, že chudožnik je zejména mimo centra stále chudožnik, a jestliže mluvíme o výhodách internetu, tak povězme, že dnes jsou přeci všechny ryby v síti, takže aby rybář vyjel na moře, to už musí být opravdu něco. Vzdálenosti se díky technologiím sice zkrátily, ale čas se ze stejného důvodu zrychlil. Jsme na tom stejně jako Goghovi současníci, kteří také nevěděli, co se děje v pařížských ateliérech, na to jim ani tehdy, v tom pomalém devatenáctém století nezbýval čas a není se čemu divit, a když k nim něco prosáklo, po právu se divili a rozhořčovali.

V přijímání současného umění se tak nic nemění. Tedy až na Jihlavu. V Jihlavě mění situaci zapadlého regionu pořadatelé Nulté generace. Řeknete si: výstava prací studentů a čerstvých absolventů vysokých uměleckých škol nemá moc šancí u obyvatel, kteří nechodí ani na výstavy umělců již zavedených. Možná. Ale nepochybně vytváří dobrou možnost tam jít. Je další šancí – vedle skvěle fungující Oblastní galerie Vysočiny – jak změnit perspektivu uzavřenosti těm mladším nebo odvážnějším, jimž není zatěžko (nebo je to pro ně naopak přirozenější či atraktivnější) vypravit se do k demolici odsouzené části areálu městského vlakového nádraží za rozpadající se posprejované zdi nákladových hal.


O koncepci aneb atoly nultých generací

Třetí ročník Nulté generace představil dvanáct umělců, diskuse s teoretiky, workshopy v ulicích, komentované prohlídky i řadu hudebních vystoupení ve čtyřech festivalových dnech. Oceňuji, že výstava má každý rok jiného kurátora. Letos jím byl Jan Dotřel spojený s pražskou galerií Kvalitář. Výstava, zdá se, nemá soustředěné téma, vyjma právě představení toho aktuálního a pestrého obrazu současné scény. Iluzivní prostory Jana Poupěte sice souzní s formalistním pojetím pláten Andreje Ševčíka, zcela jinou spojitost však už musíme hledat ve vztahu s obrazy Pavla Šebka, Veroniky Kubátové nebo Hynka Bařáka, což brzy přirozeně vzdáme. Tento fakt vybízí diváka k větší pozornosti k jednotlivému, přitom ji však příliš nenahrává. Salónový přístup má své výhody, přesto si myslím, že by snad výstavě mohlo prospět, kdyby příští kurátor nedodržel pořadateli stanovenou koncepci dvanácti umělců a prosadil si určitou výraznější názorovou či preferenční linku, třebaže opomine referovat o naprosto podstatném a skvělém jinudy se ubírajícím díle. Považuji to za logickou cestu takto koncipované přehlídky, pokud se za čas nechce stát něčím obdobným, jako jsou školní výstavy klauzur nebo diplomek; dokumentem stavu, nikoli zpravodajstvím selektivním, hodnotícím a tedy i zpětně kriticky reflexivní zprávou pro umělce i celé prostředí, z něhož kvas nultých generací vychází.

Projekt Nulté generace sleduji s nadšením. Možná mohl být výběr umělců trochu jiný, možná občas skřípe něco v organizaci celé akce, proč ne, nezapomeňme, že za profesionální mediální fazónou stojí lidé, nadšenci, kteří měli prostě dobrý nápad a nezůstali jen u něj. Jakmile začnou do prostoru vstupovat tyto otázky nuancí a různících se odborných nároků, ukazuje to, že se již něco podařilo.

Ve zcela neproporčním subjektivně názorovém výběru bych z vystavujících vyzdvihnul Jozefa Mrvu, doktoranda brněnské Fakulty výtvarných umění a jeho manipulované modely atolů z družicových snímků, které, jak píše kurátor Jan Dotřel, „svou nekonečnou cykličností odkazují k současné společenské problematice, jsou ale i zajímavou topologií, tedy studií vzájemných vztahů tvarů v daném prostoru.“

Název festivalu Nultá generace neodkazuje jen k tomu, že jsou tu k vidění díla nejmladší generace umělců, ale neodbytně též k tomu, že umění bychom měli být stále připraveni vnímat tak nějak od nuly, protože pokud organizátoři vydrží, nebude muset festival měnit název ani za dvacet nebo padesát let, zatímco ti, jejichž díla jste mohli letos na výstavě spatřit, budou třeba již patřit mezi otřepané konzervativní klasiky.

Nultá generace 2018, Andrej Ševčík, Tereza Bonaventurová, Dante Daniel Hartl, Hynek Bařák, Lea Petrik, Magdalena Sevcik, Richard Janeček, Nikola Ivanov, Veronika Kubátová, Pavel Šebek, Jan Poupě, Jozef Mrva, Jihlava, 1. – 3. června 2018