Na Velehradě: O pouti a dalších věcech

Repro archiv KN

Osobně laděná reportáž o autorově cestě na Národní pouť Velehrad 2018 / Slavnost svatých Cyrila a Metoděje a o diskusi, která se odehrála po jejím zveřejnění na Facebooku. Významná a obsahově i významově mnohovrstevnatá akce poskytuje příležitost k zamyšlení. Například: Proč jezdit, či nejezdit na velehradskou pouť?

Text z Facebooku

Byl jsem poprvé v životě na cyrilometodějském poutním setkání na Velehradě. Dorazil jsem akorát včas, aby mne přivítal úvodní hymnus Ejhle, oltář. Na prostranství před vchodem do baziliky bylo plno a lidé (byly jich tisíce) stáli rozprostřeni i směrem do otevřeného prostranství na boku baziliky. Slunce pálilo, bylo modré nebe a atmosféra klidná, povznesená.

Nejsou mi blízká taková masová shromáždění, ale tady jsem vnímal podobnou energii jako na setkáních koncem roku 1989. Směřování k čemusi hlubšímu, nadčasovějšímu, než čím žijeme každodenně. I tehdy v onom roce 1989 šlo nejen o ducha politické změny, ale současně i o otevření pocitu lásky pro druhé, touhy po smíření a spojení sil pro lepší budoucnost. „Nechte ho mluvit,“ skandovali lidé na náměstí Svobody v Brně v odpověď na otázku, zdali může na pódium vystoupit i představitel dosavadního režimu.

Velehradská poutní setkání navozují tuto atmosféru díky základní struktuře mše, jež je založena na tisíciletém obrušování, na elementární duchovní symbolice (přiznání své nedokonalosti, oslava Páně, společná hostina a požehnání na další cestu). Boží slovo ve mši současně vytváří bázi, na níž stavějí duchovní ve svých proslovech. Nelze ji nebrat na vědomí a řečníci by – aspoň si myslím – měli promlouvat v jejím duchu. Tedy v duchu liturgického slova, jež zrcadlí perspektivu věčnosti.

Zarazilo mne proto, když arcibiskup použil v kázání slovo „marxismus“ a když uvedl, že si na něj máme dát pozor, protože z oblasti ekonomické, kde hájil dříve chudé a dělníky („kteří jsou dnes bohatí“ – toto skutečně zaznělo!), se přesunul do oblasti kultury a hájí zájmy různých menšin, ale především stále bere svobodu, rozvrací řád a budí nenávist.

Takovéto pojmově zúžené vnímání reality – a proč to neříct – politikaření, není v řádu toho, oč by měla skutečná církev Kristova usilovat. Taková slova také přinášejí nelásku, nedůvěru, a ve svém důsledku nenávist. Přeci ani ti, kdož nevěří ve stejného Boha a jeho učení jako já a mají z jakýchkoli důvodů jinak vystavěný hodnotový rámec, neměli by být z pozice křesťana předmětem odsudku. Pokušení moci a manipulace (i té duchovní) je ovšem u smrtelného člověka veliké, biskupy a kardinály nevyjímaje. Církvi snižovalo prestiž v každém období dějin.

Na závěr jsem po chvíli rozmýšlení v jednom stánku podepsal petici „na podporu manželství“ (myslí se v tom tradičním slova smyslu, jak je formuluje církev). A podepsal sem ji proto, že si myslím, že kdokoli – ať si řeší jakékoli svoje životní problémy, jež přináší doba a jeho životní cesta – neměl by svou agendu řešit tak, že využívá a deformuje dosavadní praxi a terminologii, nýbrž by se měl se vší poctivostí a vážnosti pokusit o nové pojmenování situace a o novou terminologii.

Já vnímám manželství – při vší své osobní nedokonalosti – ve shodě s církví jako svazek mezi mužem a ženou (jež nelze zaměnit), z něhož může přirozenou cestou (spojením muže a ženy) vzejít další život. Jako svazek – životní závazek, osudový úkol. V podstatě takto jej reflektovali i oddávající na civilních úřadech, kde jsem byl v minulosti přítomen. Jistě lze namítnout, že i přes toto pojetí se lidé rozcházejí a mají různé problémy atd. – ale to je otázka těch lidí, nikoliv manželství. Desatero nás také samo neučiní lepšími. – Na jedné straně tu stojí Boží slovo, pravda dlouhodobě zjevovaná a cizelovaná, a na druhé člověk, který má dar jednat svobodně a samostatně: Klestí si cestu k Bohu, k ideálu. Může být třebas i hříšný, tomu se nevyhne nikdo. I hřích znamená poznání, byť sladké až k hořkosti a kolikrát s vážnými následky, jež člověku zakládají na další úkoly, pokud nerezignuje na svoje svědomí.

Takže jsem to podepsal. A vidím, že možná celá tato situace přispěje k tomu, aby širší veřejnost začala přemýšlet nad tím, co pro ni manželství skutečně znamená. A třeba se ve vzniklém kvasu začne více pro jeho stvrzení obracet tam, kde vládne tradiční pojetí, jež člověku poskytuje jinou životní duchovní perspektivu, než stvrzení žhavé (a zhusta i materiální) dočasnosti.

Opustil jsem katolické duchovno i potěšení světské, stánky s jídlem a pitím a dalšími atrakcemi, a z Velehradu jsem se vydal „do hor“, abych v lesích směrem na Bunč do sebe hlouběji vstřebal své dojmy. Cestou jsem okusil dozrávající špendlíky, suchý chleba a napil se vody ze Zlacké studánky. Poprvé v životě jsem v údolí moravského potoka viděl stromy pokácené bobrem. A myslel na své démony, jež bych tak rád propustil a nedaří se mi to.

Za celý den jsem neudělal ani jednu fotografii.

Malé doplnění aneb co se všechno vyjevilo

Můj facebookový status vyvolal bohatou odezvu, desítky komentářů. Uvědomil jsem si, jak závažnou událostí je tato „Národní pouť Velehrad /Slavnost svatých Cyrila a Metoděje“ – ve své mnohoznačnosti a symbolice. V diskusi mi někteří za můj text poděkovali, jiní jej kritizovali – a to z více stran. Tuto část diskuse stručně zrekapituluji a okomentuji.

Kritika přišla především kvůli mému podpisu petice „na podporu manželství“. Zdůrazňuju tento obrat, protože pod ním se petice podepisovala, nikoli jako petice „proti homosexuálům“. Argumenty kritiků směřovaly jednak ad hominem, tedy proti organizátorům petice (Jana Jochová a Aliance pro rodinu) a jednak proti tomu, že si pojem manželství „katoličtí konzervativci“ chtějí ponechat pro „svazek muže a ženy“ a nerozšiřovat jeho obsah (a tím i společensko-legislativní status) zahrnutím svazků osob stejného pohlaví. Padaly otázky typu – jakou újmu stávajícím heterosexuálním svazkům nová úprava přinese? Přeci žádnou, odpovídali si tazatelé. A že jsou zastánci stávajícího stavu nepřejícní a že nemají empatii. Nu, myslím, že ta poslední věta se dá obrátit i druhým směrem. Já jsem tu petici podepsal nikoli proti homosexuálním svazkům a jejich statusu. Nikomu neupírám možnost si politicky prosadit svoje práva a požadavky legislativně, iniciativa už přeci existuje. Pouze jsem vyjádřil svým podpisem podporu druhé legislativní iniciativě (předkládají lidovci) za dosavadní pojetí a zákonné upevnění institutu manželství, bez ohledu na její konkrétní organizátory.

Další kritický ohlas se týkal toho, že „Velehrad“ si „ukradli národovci a konzervativci“ a navíc oponentům vadilo, že v programové brožuře byla zdravice Andreje Babiše. To by asi podle kritiků měly být důvody k odsouzení celé pouti či k neúčasti. Dokonce jeden z diskutujících prohlásil mou účast na této pouti a podpis „reakční petice“ za manifestaci přihlášení se k putinovsko-orbánovské cestě… Nu, s tím je pro absurdnost těžko polemizovat a ani to dělat nebudu. Jen dodávám, že jsem se na tu pouť vypravil z vlastního rozhodnutí, žádné informace o jejím průběhu jsem si předem neobstarával, ani jsem nelustroval obsazení mocných. Prostě mi na ten pro mne nezanedbatelný tradiční svátek a pouť konečně po letech vyšel čas, hrozně jsem se těšil, a účastí na setkání, především pak na mši, jsem nebyl zklamán. Ani nemohl, protože kvůli magii místa, kvůli památce slovanských apoštolů a kvůli duchovní hostině Páně jsem tam přijel a ty jsem tam našel.

Je to jako s prvním májem, který pro mne vždycky zůstane připomínkou sociální nespravedlnosti a symbolické tragédie, která se stala při protestech proti ní, a toto poselství nemůže smazat ani komunistická organizace svátku. Akorát, dříve jsme byli nuceni k účasti na průvodu a snažili se z ní vyvléct, zatímco dnes nás nikdo nenutí jezdit na Velehrad či oslavovat Babiše a přizvukovat politickému konzervatismu. Tu akci nám prostě dnes nemůže pro sebe nikdo „ukrást“. Mám za to, že pokud ctíme (jako křesťané a popřípadě Moravané – z této pozice také píšu) nejhlubší poselství tohoto svátku a pouti, tak bychom tam dokonce měli jet a vydat svědectví o její podobě. Což jsem učinil.