Za básníkem Augustinem Skýpalou

Augustin Skýpala. Repro archiv KN

V sobotu 30. června 2018 zemřel ve věku devadesát sedm let básník Augustin Skýpala. Zemřel tak, jak si přál: tiše a pokojně doma ve své posteli, uprostřed svých drahých. Ze zdí nepadaly obrazy a nezastavily se hodiny, protože on si na žádná vnější dramata nepotrpěl.

Narodil se 22. listopadu 1920 v Jarcové u Valašského Meziříčí, ale místem jeho dětství byla Oznice. Později se odstěhoval do Prahy (pozn. red: Po osvobození navštěvoval přednášky a semináře Václava Černého a Jana Patočky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1946 pracoval v nakladatelstvích Melantrich, Svoboda, Orbis a Panorama jako tiskový redaktor, posléze odbytový referent. V době normalizace byl odsunut na úsek pohlednicového prodeje.) Přesto měl rodný kraj v paměti a v srdci pořád. Vyprávěl mi o něm. O rodné chalupě, rodičích, sestře… svým způsobem zůstal napořád valašským chlapcem, synem a bratrem, třebaže se mezitím stal manželem, otcem, dědečkem, pradědečkem i strýcem. – Ano, dožil se požehnaného věku, bylo mu 97 let. Ale kdy můžeme povědět, že už člověk toho prožil dost a má právo na klid?

Poznala jsem pana Augustina před dvaceti lety. Bylo to na hradě Bítově, kde se konalo setkání českých spisovatelů, kterým na hradě samozřejmě vévodil „hradní pán“ Jiří Kuběna. Pan Augustin tam byl se svým přítelem básníkem Zdeňkem Janíkem. Upřímně: do té doby jsem od něho nic nečetla. Připadal mi křehký a měl takový vnitřní úsměv.

Vypadal jako dobrotivý stařeček z pohádky. Ale nebyl pohádkový dědeček. Tím chci povědět, že jeho život se nepohyboval v neurčitém, mlžném báchorkovém oparu. Byl poznamenán mnoha těžkostmi, které postihly tolik českých autorů právě v závěru šedesátých let. To nejtíže snesitelné se vždycky dotkne toho, co člověk nenosí na trh.

Augustin byl básník, který se nijak halasně neprosazoval. Jeho poezie se nevtíravě objevovala na stránkách literárních časopisů, které začátkem šedesátých let ohlašovaly tání. Dokonce se objevila i jeho básnická prvotina nazvaná hravě Konec sezóny s jojem (1968, verše z let 1939–1945). Později jeho mámivé, melodické verše přešly do dvou básnických sbírek Nebe pro pěší a Město můj Getsemanský sad. Četla jsem je pak také, věnoval mi všechny své knihy. Byly to krásné, někdy tesklivé a jindy trochu rozmarné verše, ale vždy svěží, tak trochu chlapecké a mužně něžné. Zejména mi zůstal v paměti oddíl Zima na zámku Meluzíně. Hold ženě, lásce, ale také kráse, něze, nádhernému lidskému čarování. Podobně působí i jeho sbírka Z mého zvěrokruhu, vydaná péčí editorů mnohem později a za přívětivějších okolností ve Valašském Meziříčí k básníkovým osmdesátinám a provázená kresbami Zdeňka Přikryla.

Takto bych si básníka Augustina zapamatovala, kdyby se mi nakonec nedostala do ruky i jeho sbírka přelomová z roku 1969: Podzim s Diogenem. Ta šla velice brzy do stoupy, neboť básník Augustin Skýpala se ocitl v nemilosti nastupujících mocipánů, ale jako zázrakem se několik výtisků dochovalo. Později – v roce 2006 – byla znovu vydaná díky Kulturnímu sdružení Bezručův kraj Frýdek-Místek s erudovaným doslovem Drahomíra Šajtara. Ale já právě držím v ruce to původní vydání i s autorovým věnováním a s ilustracemi Stanislava Kolíbala. Básně, které si nezadají s klasickou moudrostí, ve které osvobozující poznání odmítá vnitřní rezignaci.

Od té doby je pro mne pan Augustin prostě Diogenés. Nechci být zbytečně patetická a říkat, jak mě ty verše uhranuly. Řeknu raději, že mi pomohly mnohé chápat a chtěla jsem je rozeslat dál. I to byl jeden z důvodů, proč Divadlo hudby a poezie Agadir v Brně připravilo scénický večer právě z těch básní. A posluchači byli opravdu zasaženi. Jako by básník viděl skutečně mnohem dál než my, ostatní smrtelníci.

Je mi pořád těžko mluvit o básníku Augustinovi v minulém čase. Připomínám si jeho dopisy z poslední doby. Mluvil tam o svém vztahu k víře, k Bohu, k zemi, kterou uctíval jako matku – a to snad byla jediná slova, která v těch listech zněla až velebně. Naše vzájemná korespondence už se nepočítala na počet dopisů, už se dá mluvit o váze, a to nejen v obrazném, ale i věcném smyslu. Ty jeho pro mne vážily skoro pět kil, ty ode mne pro něho rovněž tolik.

Ano, byl téměř stoletý, ale nikdy jsem neuvažovala, že by najednou zemřel. Bylo v něm něco silného, kořeněného, jako by přes svou fyzickou křehkost zůstával pevný a nezničitelný jako věkovitý strom:

„On Diogenes hledající lidi / ne spravedlivé – jaká spravedlivost – / ale ty kteří nikdy nemuseli / předstírat světu co někdo jiný žádá / zapínat kabát na zbytečný knoflík / drbat si nohu na níž někdo hledí // On který viděl u chrámových dveří / čím kdo z nich je a čím jen budí zdání / On který říkával buď rozum nebo provaz / hlupáka stavěl na roveň lotru / protože hlupákem jen málokdo se rodí.“

Smrt je neúprosná, nebudeme si nic namlouvat. Ale přece jen - na moudrost vidění a moudrost prožívání sáhnout nemůže, to ji vždycky přesáhne, to jediné ji stejně vždycky dostane na kolena.


….


Všechno své nosím s sebou
jen sud je jiný
můj přítel Diogenes mne předešel
než jsem si zašněroval tkaničku u bot

Umořuje mne stokrát nic
jsem osel zapřažený v káře
a jenom nevím táhnu-li ji s vámi
k popravišti či z popraviště

Jakou ženu a jaké víno máš nejraději
Cizí
Proč přirovnáváš některé ženy k mincím
Protože jdou z ruky do ruky
A co jsou muži
Lakomci kteří je neradi pouštějí
z dlaní

Ptali se Diogena proč válčí s dobou
proč jde proti proudu
Po proudu se obracím jen při močení
Jinak si nemohu být jist
nezdvihne-li se až k samým ústům vlna

Radíš nic nemít Diogene
Snad aspoň něco si lze ponechat
Svou hlavu jako pána
a své tělo jako otroka
Postrádat můžeš stín i sud
Nemoudrý otročí svému tělu
a cizí hlavě
Sluší se poslouchat vladaře Diogene?
Chceš-li mne dostat do vězení,
neodpovím
Nechceš-li, pohleď na rolníka
Vůz jede pouze je-li vůl vpředu
ne vzadu
Kdo nemá ani na vola
musí se sám zapřáhnout k oji

Pak byly dny kdy se jen bránil holí
posměchu mladíků a psům
již za ním táhli
když se začalo nad městem zešeřívat

Rozuměli mu dobře
ale vykládali ho špatně
vyložili proti němu vše
co nechtěli vykládat proti sobě


(ze sbírky Podzim s Diogenem, 1999)