Petr Brukner: V DJC jsme byli svého času tři z Brandýsa – Smoljak, já, a náš obvoďák: bratr Eduarda Petišky

Foto Tomáš Koloc

Rozhovor s čerstvým pětasedmdesátníkem – známým vzduchotechnikem, fotografem a hercem Divadla Járy Cimrmana.

Přestavte si, že jsem před lety šel pochod prachovskými skalami a v jedné vesnici u Jičína si nějaký člověk, který se pohyboval v zahradě, na plotě sušil kůži kance. Řekl jsem mu z legrace, že vypadá jako kůže kance z filmu Slavnosti sněženek a on na to: „To není ona, tahle je čerstvá, ale já tu mám tu pravou.“ Vyprávěl mi, že tehdy bydlel v Kersku a účastnil se oslavy 55. narozenin Bohumila Hrabala, při níž se snědl ten slavný kanec, který se pak dostal do čítanek – a on, protože byl kožkař, dostal kůži toho kance. Toho kance jste ve filmu zastřelil vy; byla to patrně vaše nejslavnější role…

To je možné, ale nebyla to role titulní – a tu já taky mám. Je jí Jáchym z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Film totiž začíná scénou, v níž jsou dva tehdejší „počítačoví technici“, šéf a zaměstnanec. Ten šéf byl pan Homola a zaměstnanec jsem byl já. Pan Homola mi řekl: „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ – a já tam hodil jeho děrný štítek (což byla tehdejší disketa). Teprve pak šly titulky a začal film.

Co se týká Slavností sněženek, tak máte asi pravdu. Velice si dodnes považuji, že jsem mohl točit s panem režisérem Menzelem a herci, jako byli pánové Hrušínský, Řehák – ale taky neherci jako já, kteří byli „v civilu“ režiséry: Františkem Vláčilem a Jiřím Krejčíkem. Pan režisér Vláčil byl ještě ukázněnej, protože měl pořád mírnou špičku. Zato pan režisér Krejčík byl neukázněnej, protože si myslel, že to režíruje on. Jednou ho Jirka Menzel šíleně sprdnul, protože herec Krejčík „dal stop“ a štáb skutečně přestal filmovat!

Opravdu jste toho kance zastřelil?

Ti kanci byli celkem tři. Jeden, ten, kterej před námi utíkal, byl cvičenej, jeho pán jel před ním a házel mu pečené kuře, protože kanec je kupodivu masožravec. Tomu, kterého jsme zabili, a svíjel se na podlaze ve škole, dali injekci. Ve skutečnosti se do něj nestřílelo, střílelo se do obrácené školní lavice. Já tedy nejsem nimrod, ale ta puška se mi hrozně líbila, a když vyšla ta rána, tak jak ty vlny vibrovaly, rozeznělo se v té třídě piáno takovým úžasným tónem.

Bylo to pěkný natáčení, být dva měsíce s prima lidma v Kersku není špatné. Od té doby tam jezdím. Takových míst je málo. Jak píše Hrabal, je to jediné pravoúhlé město v lese s velkejma parcelama, ale už se to trochu zkazilo, je tam řada procovských baráků. Dřív se Kerští hodně sdružovali, ale teď se podle mě už trochu rozhádali. Ale lidi tam jezdí dál, každej květen tam bývá hrabalovská slavnost, letos to bylo 19. května v sobotu, sešli se cyklisti a taky motocyklisti. Jen ta krásná hostina s tím kancem se netočila v Kersku, ale v ateliérech v Hostivaři, protože ta kerská hájenka je malá.

Další vaše velká role, starý pan Jirsák, byla v seriálu Bylo nás pět, díle podle dalšího velkého a národem i mnou nade vše milovaného spisovatele, Karla Poláčka. Právě minulý týden jsem pro děti svých sousedů sháněl jeho Edudanta a Francimora . Nakonec jsem ji sehnal, i když patrně složitěji, než kdybych měl k dispozici vaši radu – vím, že knížky Karla Poláčka jsou oborem jedné z vašich slavných sbírek…

Jděte do antikvariátu v (Z důvodu zachování tajemství redakčně vypuštěno.), tam jsem právě teď zázračně sehnal knížku Tygr jede k moři z Poláčkovy trilogie Tygr pana Boška. Ilustroval to Adolf Hoffmeister a je to krásnej naivní dětskej cestopis o obchodníkovi z Čáslavi, který si koupil tygra a objel s ním svět. Děti mi to sháněly přes internet, já chodil po antikvariátech, pak jsme se ženou přišli do (Z důvodu zachování tajemství redakčně vypuštěno.) a ten antikvář říkal: „V žádným případě to tady nemám.“ A já jsem řek: „To je blbý, já bych za to dal prostě všecko…“ On na to: „Tak to moment, já se podívám do skladu!“ No, stála mě osm set.

Bylo nás pět jsem si taky užil, tam se sešla pěkná parta, Ondra Vetchý, Suchajda (Pozn. aut. Michal Suchánek), Gerendáš, pan Nárožný, paní Jirásková, od nás Honza Hraběta... Točilo se v Kouřimi u Kolína, protože Kouřim ještě snad dodneška jediný město, který má vydlážděný celý náměstí kočičíma hlavama. Všude jinde přes to náměstí už vede asfalt. A když už jsme tam byli, točily se tam všechny exteriéry; příhody kluků v zahradách, na poli i u rybníka.

Je nějaký film, který vám přirostl k srdci nejvíc?

Nejistá sezóna. Já vždycky říkám, že to není film ale skutečnost, jen jsou změněná jména. Cenil jsem si toho, že tam s námi hrál další velký režisér Karel Kachyňa, s nímž mě spojovalo to, že jeho dvorní scenárista Karel Čabrádek (Pozn. aut. Scenárista filmů jako Počítání oveček, Dobré světlo a Kráva či seriálu Prima sezóna) se mnou chodil do obecné školy.

Pokud film Nejistá sezóna nelže, pocházíte z jižních Čech a běžně mluvíte nářečím, o němž nás ve škole učili, že je to jihozápadočeština…

Nejistá sezóna trochu lže v tom, že bych místo tětiva říkal titěva, to se u nás neříká, ale je pravda, že vám (mimo jeviště!) normálně řeknu, že „v Písku fakt byla moje a Čabrádkovo obecná škola. Nelžu tě!“ (Tedy: Nelžu vám.) Z Písku pocházela ta naše první parta kamarádů, kteří se ale spíš než se mnou stýkali s mým o 11 let starším bratrem Josefem, jako byli tvůrce Televarieté Vladimír Dvořák, muzikolog a známý popularizátor hudby Jiří Pilka (Pozn. aut. Shodou okolností zemřel právě před týdnem, 7. 7. 2018), tvůrce Večerníčka a Rumcajse, výtvarník Radek Pilař, nebo režisér František Filip, který se pak s mým bratrem sešel na FAMU. A byl tam ještě jeden pozdější filmař, nesmírně talentovaný Jaroslav Papoušek, kterého si jako kluk pamatuju jako ladiče harmonik, pak ho i bez maturity vzali na AMU a nakonec se stal velkým režisérem, který pracoval s dalším bratrovým spolužákem z FAMU Milošem Formanem.

Váš bratr vystudoval a stal se dramaturgem a redaktorem. Jeho knížku Větší poetický slovník, v němž jsou abecedně popsané všechny básnické formy, jsem zdědil po svém tátovi a jeden čas pro mě byla něčím jako biblí… Čím jste se stal vy, dříve než o vás zmíněný Jaroslav Papoušek mohl napsat, že jste „největší žijící český naivní herec“?

Já jsem dělal průmyslovku a stal se ze mě projektant vzduchotechnických zařízení. Už když jsem maturoval, zjistil jsem, že jezdit denně z Písku od šesti do dvou do Janky Milevsko se mi nelíbí. Jako každej Písečák jsem toužil po Praze, tak jsem využil vliv svýho bráchy a nějak jsem se do ní dostal; pracoval jsem v propagaci nakladatelství Pressfoto. Brácha tehdy dělal v Československém spisovateli a stal se poměrně známým jako básník. Za normalizace ho ale vyhodili, protože podepsal nějakou petici na osvobození politických vězňů. Zachránili ho dědici Josefa Lady; jeho dcera Alena a její manžel Jan Vrána, pod jehož jménem psal verše do knížek s obrázky Josefa Lady.

U kolébky vašeho hereckého povolání ale nakonec nestál Písek ani Praha, nýbrž Brandýs nad Labem, město, o kterém jsem se v těchto dnech dozvěděl, že ho jeho zakladatelé pojmenovali na paměť italského přístavu Brindisi, odkud kdysi pluli na křížovou výpravu…

Vidíte, to já ani nevím! Já jsem se do Brandýsa přiženil v roce 1966 a jezdil jsem autobusem do Prahy do Pressfota a se mnou jezdil Láďa Smoljak, který dělal redaktora nejdřív v Mladé frontě a potom v Mladém světě, pro který vymyslel soutěž Zlatý slavík. Předtím byl profesorem na brandýském gymnáziu a moje žena byla jeho studentka a hrála pak i ve studentském souboru, který vedl. Takže když jsem přišel do divadla pomoct, zprvu jako oponář, zareagoval Láďa: „Jéje, to je Petříček!“ Znal mě už ze tří pramenů: z vyprávění mého bráchy a mojí ženy, a taky z toho autobusu.

Tak jste se dostal i do Divadla Járy Cimrmana, které bylo založeno téhož roku, kdy jste přišel do Brandýsa. Ale pokud vím, nebyl jste jediný Brandýsák, který byl do něj angažován…

Ne. Ještě v něm hrál Franta Petiška, což byl bratr spisovatele Eduarda Petišky. Franta byl můj a Smoljakův obvodní lékař, který se znal s mým bráchou, protože byl taky spisovatel a pod pseudonymem František Vinant (Pozn. aut. Jak víme z rozhovoru, který jsme v KN uveřejnili s jeho synovcem Martinem Petiškou, měl jej po svém dědečkovi, holandském malíři Winandtovi) vydával ve Spisovateli své básně. Byl to renesanční člověk, jeden z těch, kteří se svého času v našem divadle shromáždili: učil na lékařské vysoké škole a zároveň v 60. letech založil slavný literární časopis Tvář, jehož byl šéfredaktorem. Franta byl předobrazem postavy doktora Šubrta, kterého v Nejisté sezóně hrál Pepa Vondráček z Činoherního klubu. Byl to první nebožtík našeho divadla – jako správný doktor se v šestačtyřiceti letech ukouřil k smrti.

Ještě se vrátím k Brandýsu, této jedné z kolébek Járy Cimrmana. Myslím, že Brandýs nad Labem je z mnoha důvodů ideální rodiště legendárního hrdiny. Ad a: Když jsem tam byl, zjistil jsem, že ani místní nevědí, po kterém městě právě jdou, protože je vždy nejasné, kde končí Brandýs a začíná Stará Boleslav (…a přesně tak je to přece u Cimrmana s jeho rodištěm, datem narození, podobou…) Ad b: Z tamního zámku pocházeli dva slavní bratři-Habsburci: vynálezce a cestovatel Karel Salvátor – a Jan Salvátor, který se s korunním princem Rudolfem podílel na puči proti císaři a pak si koupil loď a pod jménem Jan Orth s ní zmizel ve světě a už o něm nikdy nikdo neslyšel (…což se ve filmu Jára Cimrman ležící spící stalo i titulnímu hrdinovi). A kromě toho tam máte dva další „Největší Čechy“: svatého Václava, který tam byl zavražděn, a blahoslaveného posledního císaře Karla, který tam byl na vojně a odskakoval si z ní do Prahy na studia u profesora Pekaře…

Kvůli císaři Karlovi se ve městě tradičně odehrávají Habsburské slavnosti a místní si dělají legraci, že se Masaryk v hrobě obrací. Habsburské sídlo tam bylo odedávna, dokonce se traduje, že tam nějakou dobu byl ubytován Tycho de Brahe, ale tvrdí se, že odtud odešel, protože na Brandýském zámku nebyl na jeho bádání klid, protože hopsahejsa Rudolf II. jezdil pořád do Brandejsa za těma ženskejma, jak víme z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. V Brandýse je dokonce ulice, která se jmenuje Královice, to je dlouhá taková ulice a dle pověsti každá ženská, když měla po těchhle „výletech“ dítě, tak jí tam Rudolf postavil domeček. Taky tam císař Karel VI, otec Marie Terezie, zastřelil Schwarzenberga. Byl tam nějakej hon, který se tam dělal v oboře u Zelený boudy. Brandýský historik Prášek píše, že ho odvezli na zámek a tam na vrátnici skonal se slovy: „Já věděl, že ten krátkozrakej velbloud udělá nějakej malér…“ Na Brandýsku se říká, že Schwarzenbergové z toho pak vytěžili důležité postavení v monarchii.

Schwarzenbergové jsou ale doma spíš u nás, na Písecku, na Hluboké. My s nimi dokonce máme rodinnou příhodu: Strejček dnešního politika Karla, Arnošt, který odmítl emigrovat, žil v Písku, kde měl nějakou garsonku 1+1. Můj tatínek s ním pak pracoval, jako penzisti chodili sázet stromky. Moc peněz za to nebylo, ale byli v lese. Arnoštovi tam všichni říkali princ, protože on princ byl. Otec mi povídal, že to bylo hezký, když pak takovým tím zahradním traktůrkem jako ze Slavností sněženek přivezli várnice s jídlem a jedna babka křikla do té stráně: „Holky oběd!“ A pak zakřičela: „Princi, oběd!“ A princ, který na svém bývalém panství u Starého sedla sázel stromky, skutečně přišel s ešusem. Na závěr života si ho ale jeho dcera odvezla k sobě do Rakouska.

Budeme odečítat. Prvním odešlým z vašeho divadla byl jeho zakladatel Jiří Šebánek, který odešel kvůli neshodám s Ladislavem Smoljakem. V roce 1978 odešel do emigrace Oldřich Unger, který posílil divadlo coby kolega zakladatelů Svěráka a Čepelky z Československého rozhlasu. Pak zemřeli pánové Petiška, Vozáb, Smoljak, Vondruška a Kašpar. Zapomněl jsem na někoho?

Nezapomněl. Jen Olda Unger neemigroval, on se vystěhoval legálně, dostal vystěhovalecký pas, a na ten rok, než mu povolili odejít do USA, z divadla odešel, aby nás nezničil. Jarda Vozáb, který umřel těsně před revolucí, byl nejstarším členem divadla, napřesrok by mu bylo 100. Patří k těm renesančním osobnostem divadla, jak jste říkal, uměl řadu jazyků, byl redaktorem italské redakce Československého rozhlasu (tak se vlastně taky ke klukům dostal), a kvůli slavné větě „Hujer, metelesku blesku“ (což byl jediný obrat, který v té větě nebyl opravdu rumunsky) se za 14 dní naučil rumunsky. Stejně tak talentovaný byl Pavel Vondruška. On byl dirigent v Hudebním divadle v Karlíně, pak Na Fidlovačce v Nuslích a nakonec šéfem orchestru činohry Národního divadla – a přitom po Národním v několika jazycích i prováděl.

Ale když už odečítáme, tak taky musíme přičítat. Kromě jiných s námi teď nově hrají profesionál Mirek Táborský a jako dirigenta za Pavla Vondrušku a Jana Klusáka máme slavného jazzmana Milana Svobodu (Pozn. aut. Manžela herečky Jany Paulové). A teď s námi nově hrají i synové našich kolegů: Vojta Kotek, Josef Čepelka a Michal Weigel, který je ještě pořád taky trochu kulisák.

Jak to v tomhle bylo vlastně s vámi? Jak dlouho jste dělal v Pressfotu, než jste se stal hercem na plný úvazek?

Do roku 1991. Bylo to potřeba, protože žena byla dlouho na mateřský; měli jsme tři děti. To Pressfoto bylo takový nejlepší, protože když bylo třeba, dalo se vždycky nějakým způsobem zdrhnout. Dělali jsme na Haštalském náměstí. V České televizi se mnou teď dělali nějakej medailon a říkal jsem tomu redaktorovi, že bych ho tam pozval, ale už to není ono. Pro mě je nejstrašnější jít Královskou cestou od Prašný brány na Hrad, protože to jsou prádelny špinavejch peněz, jedna za druhou. Ty strašlivý cetky, co se tam prodávaj, to je přece nemůže uživit.

My jsme měli kamaráda, jmenoval se Průcha, a ten byl šéfem knihkupectví ve Štorchově domě na Staroměstském náměstí, kde bylo před válkou Štorchovo nakladatelství a knihkupectví. U něj se scházeli Pressfoťáci a chodil tam kecat i Miloš Kopecký, který bydlel za rohem v Dušní. Dneska je tam nějaká thajská masérna, kde přes výlohu vidíte, že tam seděj tlustý ženský, mají nohy v akváriích a voždibujou jim je rybičky. To je pro mě konečná degradace, poslední stupeň nové totality – totality peněz.

Ladislav Smoljak o vás říkal, že když jste pořádal narozeniny, naplnili vaši přátelé celý sad. Vy pořád hrajete, a nejspíš se i setkáváte s přáteli v sadech…

Ano, máme s manželkou dost známých, udržujeme tak zvaný Geront klub. Ale už ubýváme. A co se týká hraní, je to tak. Nejstarší hru Akt hrajeme 51 let, a když nám náš provozní vedoucí a kolega herec v jedné osobě Vašek Kotek koncem roku dal rekapitulaci, tak jsme se dověděli, že naše hry už mají 12 000 repríz. Hospoda na mýtince a Vyšetřování ztráty třídní knihy mají každá přes tisíc. To jsme jak na Broadwayi. Zrovna dneska hraju v Dobytí severního pólu lékárníka Vojtěcha Šofra, toho, co chce domů, do Prahy… Mimochodem: jmenuje se podle tatínka Menzelova kameramana Šofra. On byl totiž lékárník.

Chtěli jsme si ještě povídat, ale otevřely se dveře a do šatny Žižkovského divadla Járy Cimrmana přišli kolegové pana Bruknera. Poslední z nich byl Bořivoj Penc, který se pár dní nato zařadil do seznamu, který jsme probírali o tři otázky výš... Ale život se žije a divadlo se hraje dál. Cimrmani směřují k okrouhlé třináctitisící repríze. A čerstvý pětasedmdesátník Petr Brukner s nimi.