Můj kraji

Foto Jiří Plocek

Spisovatelka, jejímž rodným krajem je Vysočina, se v následujících řádcích vyznává ze svého vztahu k ní. Ke vztahu březinovsky inspirujícímu a pozvedajícímu, ale současně zatíženému bolestí z nepříliš dávné minulosti.

Můj kraji, rozpleteným copem bych ti nohy utírala…

Jako by se všechno potkávalo dávno před očima.

Strašihlávek má ústa od ucha k uchu. Co tedy mohu?

Když koně od rána volám, zahradou běžím k vodám,

bílý je smutek, sněží u vrátek, nikdo mi nepodá času nazpátek.


Verše jsem napsala až ve své dospělosti, ale co jsem to v nich chtěla? Abych byla znovu účastná strašných let, v nichž se člověk propadá do hrbolatých beznadějí? Kde roky leží jak žoky nasáklé bezmocí? Kdy jen čas způsobil, že sžíravost nenávisti vybledla v nostalgii ztrácené lásky?

Můj kraji. Mírný a nevzrušivý ve svém reliéfu, ale co za tvými humny? Jen kousek od Březinových Jaroměřic, kde vznikaly Mistrovy eseje? Kde jeho duch pátral po člověčí cestě k božské podobě. Kde se těšil z mezí, svítících svízelem siřišťovým, a z jeho bohatého květenství vyčetl touhu země po hojných a dělných společenstvích.

Kosmos se mu zdál na dosah lidského bratrství a nic nemělo na světě větší váhu než zanícenost ducha po míru a společné práci. K užitku země i člověka budoucího.

Jak vznešené úsilí velebných myšlenek!

Avšak jen kousek za humny mého kraje a tedy i nedaleko Březinova bydliště, ještě i dnes leží krvavá místa nevsáklá do hlíny a uslzená místa selských kuchyní. Ještě i dnes v kraji povznášeném ušlechtilostí básníka Březiny, jako naházené balvany třídní nenávisti, trvají bolestné jizvy.

Kolik smrtí si vyžádaly vyprovokované události v Babicích! Kolik stovek let kriminálu rozdělili komunističtí soudci nechápavým odsouzeným! Kolik sebevražd sedláků mají na svědomí soudruzi zakládající JZD, kolik zoufalství mají na svědomí při zabírání jejich usedlostí, polí a všeho, co rodům po předcích patřilo. Ani feudálové, dokonce ani nacisté nezdecimovali naši zemi tolik, jak to udělali domácí lidé svým sousedům a nešťastným polím, otráveným chemií a jejich zlodějstvím. Všechno to leží, můj kraji, jen kousek od tebe. – I ty jsi užil dost slzí a zlodějů ve jménu světlých komunistických zítřků.

Ale staří, co ničili, i ti, co byli ničeni, už vymřeli. I pamětníci vymírají a jejich potomci, popasovaní s novou dobou a jejími novými potřebami, otužilí průvany dnešních možností, se dívají jen před sebe…

Mírná je Podhorácká krajina a její tragická minulost se nestaví na odiv. Ani březinovské myšlenky z ní nezasvěcený nevyčte. A přece je v Jaroměřicích hrstka věrných odkazu básníka, kteří nenechávají jeho jméno vymizet z naší kulturní paměti.

Můj kraji, a kraji kousek za tvými humny, kéž by do vaší budoucnosti – a budoucnosti celé země – zasvítily Březinovy svízelem syřišťovým rozkvetlé meze a už do ní nebyly nikdy vrhané morové doby!

Aby paradoxy dějin vymizely, jako vymizel námel z žitných polí.