Znovuzrození dona Quijota, mýtu o posledních dvou, kteří jdou proti systému

Záběr z filmu

Meditace nad filmem Muž, který zabil dona Quijota.

Americký frajer – a jeho evropský talent

Američtí umělci, kteří se vydali přímo proti proudu pop-(ne)kultury vlastní země, mají tradici starou jako samotné USA a dvě základní vlastnosti: jsou v celosvětovém měřítku nadprůměrní a nakonec tvoří v Evropě, protože americký zábavní průmysl na ně „nemá buňky“ – a v některých případech nejsou zadobře ani s tamní vládou. K takovým umělcům patřili Edgar Allan Poe, Gertruda Steinová, Orson Welles, Stanley Kubrick, ale i naturalizovaní Američané jako Charlie Chaplin či Miloš Forman. Nejvýraznější žijící osobností tohoto druhu je režisér a výtvarník Terry Gilliam, jediný Neangličan ze skupiny Monty Pythonů, výtvarník surrealismem inspirovaných animovaných a režisér hraných filmů jako Monty Python a Svatý Grál, Žvahlav, Život Briana, Král Rybář nebo Brazil. O filmu Muž, který zabil Dona Quijota se proslýchá, že na něm Gilliam pracoval 29 let (čímž se s archetypálním příběhem dostal na polovinu Goethových 60 let práce na Faustovi) a mezi filmovými nadšenci se píše: „Jděte na to hned, než to stáhnou z kin nebo rovnou zakážou…“

Terry Gilliam se od 90. let, kdy (v zásadě po konci masové popularity seriálu v anglicky mluvícím světě) dorazil do Československa Monty Pythonův létající cirkus, který u nás dodnes zaznamenává obrovskou oblibu, pravidelně vyskytoval na festivalech v Karlových Varech a v Uherském Hradišti a zdomácněl u nás až do té míry, že jeho fanoušci v té době v Praze otevřeli dodnes existující filmové knihkupectví Terryho ponožky. Gilliam (se spolupythonem Cleesem jedna z hlavních tváří tažení proti politické korektnosti jako vraždy humoru) pronesl na českou adresu následující obdivná slova: „Češi se nikdy nevzdají, všechno přežijí a ještě se tomu smějí jako voják Švejk. Kdežto všichni ostatní si pořád stěžují a z toho jsem unavený.“ Doufejme, že i díky svému Donu Quijotovi (který je na západ od našich hranic málo chápán pro svou složitost a bojkotován pro režisérovy „nekorektní postoje“ a neúčinkování černošských herců ve scénách ze středověké Evropy) se Gilliam stane dalším z řady světových umělců, kteří budou s vděčností říkat: „Moji Češi mi rozumějí.“

Toby nebo Sancho – kde je "pravda"?

Divákovi, zvyklému na Gilliamův surrealistický styl (typizovaný animovanou nohou, která v Monty Pythonově létajícím cirkuse rozšlapávala hrané scény) se film zpočátku zdá dost přízemně realistický. Začíná jako film o filmu a Čechovi okamžitě připomene Vorlův Kamenný most, příběh o režisérovi svíraném tvůrčím blokem, i když Gilliam je vůči autobiografickému hlavnímu hrdinovi, který ve Španělsku točí svůj film o Donu Quijotovi, i vůči jeho mateřské kultuře mnohem kritičtější: je to zhýčkaný americký spratek, který dolů šlape a nahoru se hrbí: pořvává na domácí Španěly jako koloniální vrchnost a se svým producentem si vyřizuje účty skrze sex s jeho ženou. „Za zrcadlo“ své reality se dostane až když mu večer v taverně jistý muž (který se pak ukáže být coelhovským spiritem agens příběhu) prodá DVD s jeho vlastním studentským filmem o Donu Quijotovi, který v tomto kraji kdysi točil a který zcela změnil osud nejen jemu, ale i dalším postavám filmu. Ve vesničce se symbolickým jménem Sueños (Sny) kdysi našel představitele Quijota, starého ševce, a Dulciney, dceru hostinského z hospody, v níž bydlel. Po letech zjistí, že představitel Quijota zešílel a ve starém karavanu v roli Quijota předvádí scény z filmu, zatímco Angelica, která hrála Dulcineu, hnána sny o filmové kariéře skončila ve světě jako prostitutka. V tu chvíli, kdy vzplane Quijotův karavan a hlavního hrdinu Tobyho (= Terryho) zatkne policie, se příběh přenese do surrealistické roviny, v níž Quijote na svém koni osvobodí Tobyho z policejního vozu a pozná v něm Sancho Panzu. Divák-spořádaný občan tohoto světa nemůže necítit tlak obrazů, v nichž Toby ještě brání svou identitu amerického režiséra, který je vláčen světem za šíleným španělským ševcem – a úlevu těch, v nichž Toby rezignuje a pochopí, že i se svou vševládnou „íngliš“ (zde jsem se sebekritice režiséra a scenáristy v jedné osobě musel poklonit), které se Quijote vysměje, není víc než Sancho, prohnaný uprchlý nevolníček, který je veden představitelem hlubší kultury a šlechticem ducha donem Quijotem do světa na zkušenou. Nízkost jeho postavení ve světě „pravdy za zrcadlem“ se ukáže, když na místě pokrytém mrtvolami po bitvě najde měšec plný zlaťáků, kterých si Quijote ani nevšiml, zatímco Toby-Sancho, se kvůli nim málem zabil (a které se mu poté v rukou promění v obyčejné podložné šroubové matice…). Tato iluze zlata ho dovede k setkání s Angelicou-Dulcineou, která po dlouhé kariéře kurtizány skončila jako partnerka „krále“ – ruského oligarchy, který se ukáže být sponzorem producenta jeho vlastního filmu. Ve scénách na králově dvoře se sujet filmu rozšíří na tři roviny, které ve světové dramatické literatuře známe ze Shakespearova Snu noci svatojánské či z Jiráskovy Lucerny: rovinu reálnou, snovou a divadelní. Teprve ponížení, které jeho pánu Quijotovi připraví král, jenž je ve skutečnosti šéfem koncernu na výrobu vodky se symbolickým příjmením Idiota (Myškin), obrátí role: Quijote si uvědomí, že je jen bláznivý švec, zatímco Toby se rozhodne stát se Sanchou a zachránit Quijota i Dulcineu. Ve chvíli, kdy Quijote umírá, Sancho převezme jeho roli, a roli Sancha, tedy toho, kdo z dvojice má kontakt s přízemní realitou, převezme Angelica-Dulcinea, kterou Toby-Sancho svým přerodem osvobodil ze zlaté klece života na dvoře „krále“.

Don Quijote = příběh o posledních dvou, kteří jdou proti

Nejen v zrcadle toho, jak američtí filmoví tvůrci ve svých adaptacích obyčejně ničí archetypální příběhy, ale i v zrcadle Gilliamova předchozího archetypálního filmu Král Rybář, který ztvárnil mýtus o prvotním lidském zranění, je nutné Muži, který zabil Dona Quijota přiznat, že jde o veledílo (przněné tentokrát leda autorem českých titulků, který nečetl Cervantesovu předlohu, a neví, že Quijotův kůň se nejmenoval „ten Rocinant“, ale „ta Rosinanta“…). Divák mého typu, který si během dlouhé expozice kladl otázku po smyslu filmu, z kina odchází s jasnou myšlenkou, že chtěl-li by Miguel de Cervantes své symbolické dílo o rytířství znovu napsat dnes, po čtyř stech letech, nemohl by ho ztvárnit jinak než jako Gilliam – a to i přes symboly, s jejichž metaforou recenzent nesouhlasí (trojský kůň patří ruskému králi, zatímco tábor marockých imigrantů, které Sancho ve své vznícené fantazii nejprve pokládá za inkvizitory-teroristy, kteří přišli, aby rozpoutali jezuitské peklo – načež zjistí, že jde jen o neškodné chudáky) či přes konec filmu, který končí nadbytečným žertem (když Angelica slíbí, že bude Quijotovi-Tobymu novým Sanchem, ocituje „na smrt zraněný“ Toby větu z Curtizovy Casablancy „Vypadá to na začátek jednoho dobrého přátelství.“ – a to s ironickým šklebem, upomínajícím na homosexuální situační přesah věty). Nevadí ani nepříliš autentické herectví Adama Drivera v roli Tobyho, které dorovnávají ti, již mu sekundují, kupříkladu Švéd Stellan Skarsgård, který se po roli Goyi, do níž ho obsadil Miloš Forman, opět vrací na španělskou půdu. Důležité je, že byl vysloven hlavní příběh, který je v dnešní době třeba vyprávět: příběh o rituálním zničení morálky (pálení sochy Panny Marie jako posledního symbolu víry a panenství), na jejíž trůn byla posazena světská autorita, král-oligarcha majitel větrného mlýnu, který sice žije v krajině poseté větrnými elektrárnami (pobírá na ně dotace?) ale sám se o žádnou zemi nestará. Posláním filmu je, že byť by byly miliony těch, kteří jsou ochotni hrát s králem jeho krojovanou maškarádu, a jenom dva, kteří jedou na jeho mlýny útočit (z nich jeden, který je odhodlán tu sebevraždu dokonat, a druhý, jenž mu z lásky pomáhá), alespoň tihle dva tu stále musí být, aby diktát světa ignorovali. Protože tak káže donkichotský mýtus – a ten je skutečnější, než naše mámivá „realita“!

Muž, který zabil dona Quijota. Španělsko / Portugalsko / Belgie / Velká Británie, 2018. Scénář a režie: Terry Gilliam. 132 minut.