Počteníčko: Jak šli Bohumil Hrabal s Heinrichem Böllem 21. srpna k rozhlasu

Obrázek nebo fotografie#23069

Vyprávění z první ruky – z knihy Proluky, kterou Bohumil Hrabal na paměť své zemřelé manželky napsal jejím jménem a která poprvé vyšla v exilu v nakladatelství s charakteristickým jménem ´68 Publishers v „obráceném roce“´86.

Ale tu noc nás vzbudili sousedé, celé ulice v Libni byly vzhůru a celé město a celá země, vzduchem duněly aeroplány a přistávali Rusové, a pak přijížděly tanky, a když jsem šla do práce, tak jsem viděla vojska Rusů a Poláků, a v Praze se střílelo, na Palmovku přijelo nákladní auto a na něm stáli mladíci a drželi prapor smočený v krvi, ale můj muž chtěl ráno vyjet na svatbu do Krumlova, tam ho zastavily tanky, vrátil se tedy a chtěl jet autem přes Strossmayerák, ale i tam stály tanky, můj muž se dožadoval, že jede na svatbu, že jeho kamarád má svatbu, že musí a svatbu, ale celé město už bylo ochromené a tak se můj muž na svatbu nedostal, sebral se a vyšel si do města, potkal pana Marysku a oba šli na výstavu ve Valdštejnském paláci, tloukli na vrata, pan Marysko křičel… Otevřete vrata, na něž plačky tluču! A skrz škvíry ve vratech se ozval hlas… Výstava se odkládá… a můj muž a pan Marysko tloukli na vrata a křičeli… to si zodpovíte, otevřete, je deset hodin, má bejt výstava!…

To dopoledne, když se můj muž rozloučil s panem Maryskou, básníkem, který na počest toho, co viděl, šel domů psát zamilované básničky Polabskému stulíku… můj muž, který musel u všeho být, tak tam dole na Václaváku, jak mi vyprávěl, potkal vedoucí zahraničního oddělení Československého spisovatele, do jehož oken teď bylo namíření sovětské dělo, stojící v palebné pozici u vinárny u Uršulek, a ta vedoucí vedla s sebou zbědovaného člověka, a když uviděla mého muže, tak se zaradovala… Milánku, řekla, tady vám představuju slavnýho spisovatele Heinricha Bölla, kterej se chce podívat tam k rádiu… a ta vedoucí měla ustrašený oči, byla to židovka, která si za války zažila taky svoje…a tak můj muž stoupal Václavákem, kterým táhly nahoru a dolů rozčilené skupiny mladých lidí, kteří křičeli Ať žije Dubček a všude stály gazíky se sovětskými vojáky… Heinrich Böll se na ně díval jako na zjevení… Mein lieber Bohumil… jen se podívejte, jaký mají ruce! a jaký mají tváře, a jak mají zablácený holínky… jako by přišli z fronty!… gazíky stály a vojáci se usmívali, zatímco davy mladých lidí s prapory táhly od Václava dolů a zase nahoru, z bočních ulic přicházely další davy mladých lidí a všichni křičeli… Ať žije Dubček! Ať žije Svoboda!… A spisovatel Heinrich Böll si sypal ze složených papírků prášky do úst a ruce se mu třásly a byl posypaný bílým práškem a vypadal, jak říkal můj muž, jako ukřižovaný sedlák. U svatého Václava se Heinrich Böll otočil a díval se dolů, mladí lidé deroucí se vzhůru do něj strkali a Heinrich si jen opakoval… Jesus Maria… Běda přemoženým… a můj muž ho utěšoval a řekl mu latinsky… Vae victis!… A tak se prodrali davem až tam na začátek Stalinky, tady už nebylo tolik lidí, napříč ulicí byly sovětské tanky, a tak museli vejít do rozbitého velikého krámu s nábytkem, můj muž mi říkal, jak Heinrich Böll se najednou zbystřil, kráčel opatrně skelnou tříští výkladních oken a rozbitým nábytkem, kráčel jako voják, jeho krok byl přesný, kráčel jako kočka, naslouchal celým tělem… a tam před nimi na třídě u radiopaláce byly sovětské tanky, jeden z těch tanků zas mířil hlavní do oken radiopaláce, dva tanky byly ohořelé, na jednom začal vzlínat oheň a dva sovětští vojáci hasili ten znovu planoucí oheň… Heinrich Böll položil ruku na rukáv mého muže a tiše mu říkal… Mein lieber Bohumil…já jsem byl šest let ve válce… já jsem v druhý linii dobyl nejen Paříž… ale potom jsem byl na Východě… došel jsem jako voják až na Krym… a potom zase zvolna nazpátek… byl jsem zajatej u Kolína… A můj muž se zeptal… Nad Labem? Nein, řekl Heinrich… am Rhein… já jsem od Kolína – Köln am Rhein… Jděme ale dál… A zase kráčel Heinrich Böll krok za krokem, lehounce a opatrně kráčel, jako by dobýval jedno z měst, která dobyl s říšskou armádou za těch šest let… a tak se můj muž a Heinrich Böll prodrali až k těm tankům, obklopeným mladými lidmi, kteří dál křičeli… Ať žije Dubček… ale vojáci na tancích nebo o ně opření byli lhostejní, klidní, jako by byli na nějakém vojenském cvičení, dva důstojníci byli obklopeni mladými lidmi, kteří s nimi rusky diskutovali… ale důstojníci odpovídali úsečně a usmívali se, Henrich Böll stál u ohořelého tanku a šeptal mému muži… No tohle kdyby se stalo Heereswaffe, tak by se hned střílelo a byly by popravy… A jeden tank začal opět hořet, rozlitá nafta a benzín vzplály… a sovětští vojáci opět vyskočili na tank a kabáty a dekami tloukli bez rozčilení do toho ohně a uhasínali jej, někteří se přitom usmívali… tam na chodníku bylo tratoliště krve, v něm národní vlajky… několik kytic… ale důstojníci byli dál obklopeni rozčilenými mladými muži, kteří s nimi rusky vedli hovor… a důstojníci se usmívali, zatímco posádky stály, opřeny o tanky, a v prstech svíraly automaty, někteří měli automaty lehce přehozené přes pokrčené koleno… Heinrich Böll přikývl a obrátil se a zase pomalu zacouval do rozstříleného krámu, vešli tam roztříštěnými výkladními skříněmi, pod botami jim chroupalo roztříštěné sklo… a Heinrich Böll řekl mému muži… Ten blbec Hermann Hesse, kterej před padesáti lety napsal… půlka Evropy je na cestě k chaosu… řítí se svatým nadšením do propasti a k tomu si zpívá… je opilá a hymnická, tak jako Dmitrij Karamazov… Můj muž řekl s nadšením… Ó, Mitečka Karamazov, to je můj chábr, ó, kníže Myškin a Stavrogin… A Heinrich Böll se usmál a pohladil mého muže a řekl… Já jsem odchovaný, odkojený Dostojevským… já jsem šel s nadšením do války, protože jsem chtěl být při tom! Já jsem, mein lieber Bohumil, šel jako dobrovolník, als Obergefreiter der Heereswaffe… a teď tady stojím s pocitem viny, teď je mi tady ještě hůř, než když jsem byl půl roku v zajetí, teď lituju, že tyhle armády neskončily v tom roce pětačtyřicet až tam u nás, na Rýně… hymnické tak jako Dmitrij Karamazov…

Z knihy Proluky (´68 Publishers, Toronto, 1986).

Heinrich Böll (1917–1985) se stal hlavou protestů světových umělců proti vpádu a jeho díla byla v normalizační ČSSR zakázána. V letech 1971–1974 byl předsedou mezinárodního PEN klubu a roku 1972 se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Bohumil Hrabal (1914–1997) byl na Nobelovu cenu nominován v roce 1994.