Galerie v době globálních klimatických změn

Odpolední zastavení. Foto: Marta Kovářová

Tento text není o zeleném, šetrnějším provozu chrámů umění, ani se nezabývá ekologickou korekcí jejich výstavních programů. Přesto jim nabízí užitečnou radu.

V dospívání jsem měl pocit, že projdu, prozkoumám, kamsi do komor své paměti uložím obraz snad celé Země, nebo alespoň její podstatné části. Vybavuji si scénu – jdu lesní cestou v úbočí kopce nad městem a kdesi ve mně vězí nevyslovený předpoklad, že tento do dáli se vinoucí prudký svah, těch několik kilometrů čtverečních musím pročesat křížem krážem. Způsobem, jakým by to učinila rojnice vojáků či záchranářů, přičemž já projdu postupně trasu každého z nich, stokrát nahoru a zase zpět dolů a pak dál, další rajony a mapové čtverce. Nebylo to ani tak naivní a utopické snění, jako spíš výraz prostého nadšení, radosti z existence krajiny, rezonující až kdesi pod prahy mysli.

Dnes už mě představa pošlapání celého povrchu země, seznámení s každým stromem a registrace každé lidské stopy zdaleka tolik netáhne. Vedle dalšího k tomu mohlo přispět i poznání, že na místa se mohu stále vracet a stejně nahlédnu stěží na víc než povrch, nemluvě o milosrdném zapomínání, které stále překotněji maže v hlavě jeden mapový čtverec za druhým. Nicméně jakýsi badatelský či lovecko-sběračský tik přeci jen zůstal, a tak na cestách či o dovolených klušu od galerie ke kostelu, muzeu za ním, kašně a hradu… Ostatně často na to nejsem sám, podobnému turistickému konzumu holdují i někteří moji blízcí a přátelé.

O letošních prázdninách jsme byli v jižní Francii, minikolona dvou aut, dvou kočárů a čtyř dětí. Pomalu jsme se sunuli městy, občas přírodou. Což v tom vedru, tak jako i jinde nadprůměrném, požírajícím a přeschlém, nezřídka vyžadovalo zvýšenou míru odhodlání. Vyrazit po stopách Cezanna do vyprahlých borových strání, když místní, jak se zdálo, stěží pozvedali koule na pétanque ve stínu návesních platanů. Ploužit se po rozpáleném asfaltu zalykajících se měst za další románskou hlavicí, z níž vyděšeně kulí pěkně vykrojené oči místní svatý.

Na začátku jsme se chovali jako praví zelenáči či český mořemilec, který si první den na pláži spálí hřbet natolik, že další dva dny heká a proklíná každý paprsek slunce. Vstávali jsme pozdě, takže v popolední čtyřhodince, kdy se teploměr vytahoval ke čtyřicítce, jsme toho museli stihnout nejvíce a vydávali se na nejdelší přesuny, přes nejméně zastíněná a nejrozžhavenější místa. Pochopitelně, úměrně se snižoval i výkon, počet odfajfkovaných kostelů stejně jako schopnost je vnímat, sledovat ladné žebro klenby či alespoň prostě pod ní na chvíli narovnat shrbená záda.

Stejně jako onen český beachboy jsme posléze začali pokukovat po ostatních a pochopili, že na věc se musí jinak. Vstávali jsme velmi brzo ráno, s dopolední energií zvládli, co se dalo a pak hledali úkryt. V přírodě ideálně jeskyni, většinou však musel stačit strom, olivovník s pokrouceným kmenem a rozložitou korunou, jejíž stín vymezoval prostor života. Co však ve městech? Je už asi jasné, kam mířím – do galerie. Seriózní instituce s chladivě bílými klidným sály a zastíněnými okny, blahodárnou klimatizací, která již u pokladny osušila orosené čelo a kdesi v hloubi chodeb vysála i mokrý otisk batohu na zádech. Galerie a muzea se staly klíčovými body strategického plánování pro nadcházející den, příslibem oázy v poušti. Teprve když jsme se zde zregenerovali, odvážili jsme se opět vystrčit nos ven.

Co plyne z této zkušenosti? Překročme nyní plytký horizont „cestovatelských rad“ a vykročme odvážně k závažnějším kontextům. Představte si na okamžik, že jste ředitel/ka regionální galerie. Pravděpodobně vás trápí nízká návštěvnost. A tak připravujete výstavy a spřádáte úderná marketingová hesla. Pěkný název a určitě tam musí být uvedeno „…na výstavě je svými díly zastoupen XY, ZŽ a také AB“ (známá jména). A nic. Ani billboard nepomohl. Co to zkusit jinak? Titul by mohl znít: Mrazivý Kubišta. A někam by se určitě mělo vejít: „V chladivém prostředí galerie, kde teplota nepřekračuje komfortních 18 °C…“ Ruku na srdce, nechytlo by vás to, vzpomenete-li na ty hice?