Open call pro galerie

Pavel Matyska, V oblasti obličeje, 2018, 150 x 200cm. Foto: archiv autora Pavel Matyska, Místo kde to bylo, 2018, 150 x 200cm. Foto: archiv autora Pavel Matyska, Hlava ženy, 2017, 90 x 70cm. Foto: archiv autora

Byl jsem na návštěvě v ateliéru malíře Pavla Matysky. „Pavle, tohle by se mělo vystavit jako celek! Kde bys to viděl nejraději?“ A proč ne? Laskaví čtenáři, zejména pak kurátoři a ředitelé galerií, muzeí či kunsthalle, považujte prosím tento perex za otevřenou výzvu k výběrovému řízení. Výstavu Matyskových maleb z posledních dvou let bych nazval Bývalý klacky, ale po dohodě s vítězem open callu to může být i jinak.

Když kurátorka Jana Vránová připravila před pěti lety pro brněnský Dům umění samostatnou výstavu obrazů Pavla Matysky s názvem Bublanina, nebyl už Matyska „začínající“ umělec ani čerstvý absolvent vysoké školy. Ve svých pětatřiceti letech tehdy právě opustil hypotetické hledáčky Ceny Jindřicha Chalupeckého, a tedy nenávratně zestárnul.

Přesto bych právě Matysku označil v tom nejlepším významu slova za umělce „stále začínajícího“, kráčejícího solitérsky mimo trendy. Pavel Matyska absolvoval ateliér Jiřího Načeradského na FaVU v Brně, zvládnutou malířskou formu obohacuje o dětský či insitní malířský projev, jež se v minulých letech vyznačoval tvarově velmi redukovaným pojetím a výraznou malířskou gestičností.

Jeho aktuální cyklus maleb zkoumá rozklad jako důvod i cíl rekonstrukce. Zachycuje stárnutí a rozpadání, a to jednak prostřednictvím romanticky pohádkového ideálu; motivů lesních interiérů a zákoutí, či momentů koutkem oka zahlédnutých, bubáků z okrajů sítnic, sukovitých tváří, tak i prostřednictvím technologického defektu; vizuální hry s fenoménem krakelování, praskání a odlupování barevné vrstvy obrazu. I krakely jsou však náležitě sebepožíračsky zachyceny malířsky iluzivními prostředky.

Název výstavy „Bývalý klacky“ odkazuje na hodnotovou změnu. Co jsou to bývalý klacky? Proměna stavu nenaznačuje vymezení pozitivy či negativy. Jen klukovsky lajdáckým jazykem. Něco se změnilo. Zestárlo? Rozpadlo se? Bylo přepracováno? Já se tam vrátím…? Možnosti rekonstrukce jsou prošpikovány tázáním, zda rekonstruovat lze a co původní objekt ztrácí, či naopak získává badatelskou hrou. Estetika soudobého citlivého restaurátorského zásahu pak vytváří nový způsob čtení rozkladu věcí. A s ním i změnu příběhu věci samotné… stárnutí, oprýskávání, odlupování vrstev stromů, kamenů či barevné malířské vrstvy je čteno skrze náš vztah k uchovávání, ale především skrze to, že tento náš vztah je vždy tvořen společensky (kulturně, dobově) „do-rekonstruovaným“ příběhem, dolepený barevně příbuznou a přitom odlišnou hmotou. Podobně jako se v lesním porostu z klacků vyloupnou kvéry, vyloupne se i z několika kostí příšera, nebo chcete-li, dinosaurus, na kunu je to zkrátka trochu velký a zubatý.

Obrazy rozkladu jsou neseny humornou nebo lépe ironicky znejišťující linkou. Matyska se strefuje jak do jedné z klíčových, přitom dnes problematických malířských disciplín – krajinomalby, tak i do média malby a obrazu obecně. Nalezená kostra zvířete v lese je „vyspravena“ zelenými „domodelovanými“ částmi podle restaurátorských zásad (aby divák rozeznal historii od současnosti), krakely zas tvoří jednoduchou linii, z níž vyvstává obraz zříceniny hradu, naivně dětský a přitom sám odkazující k zániku a rozpadání pořádků dřívějších, jinde celé části obrazu chybí, odkrývají „cosi“ jiného nebo nečekaně přehazují výhybku malířské iluze.

Závěrem se nabízí úvaha po dispozicích potenciální galerie pro vystavení charakterizovaných děl. Matyskovy obrazy z posledních dvou let jsou většinou velkoformátové malby a považuji za vhodné jejich představení ve větším celku, neboť jejich souběžné sčítání v očích pozorovatele je pro vyznění Matyskova díla (i pro propojení motivické rozmanitosti vystaveného cyklu) důležitější, než obvykle u malířů bývá.