Královéhradecká Biskupská knihovna včera a dnes

Nejstarší iluminované rukopisy královéhradecké biskupské knihovny z přelomu 15. a 16. století. Foto Tomáš Koloc

Redaktor KN vypráví o historii svého nového zaměstnavatele, který se v určitých etapách stával střediskem českých dějin, a o jeho současnosti.

Začnu drobnou osobní vzpomínkou. Před lety jsem svému kamarádovi ve Smetanových Jabkenicích pomáhal vykopat jámu na bazén – a po dvou kopnutích jsem vykopal minci z roku 1812. Stejného roku byla založena knihovna, ve které dnes pracuji. V rušném roce napoleonských válek, kdy francouzský císař napadl Rusko, vznikla dnešní Biskupská knihovna. Stalo se tak díky impulzu 15. královéhradeckého sídelního biskupa, hraběte Marii Tadeáše Trauttmansdorffa (1761 – 1819).  Ten pocházel z rodu politiků a diplomatů, kteří napříč časem významně spoluvytvářeli české dějiny (například statkář František Václav T., který žil v letech 1677 – 1753, zavedl v Kladrubech chov plnokrevných koní, diplomat Maxmilián Karel T., který žil mezi lety 1900 – 1965, jednal v roce 1936 o míru mezi ČSR a Německem, a Ferdinand T., narozený 1950, byl v letech 2010 – 15 rakouským velvyslancem v ČR). Biskup Maria Tadeáš T. byl se sídelním městem naší diecéze spojen už tím, že se také narodil v Hradci, ale Štýrském. Byl to intelektuál, člen „Spolku neznámých učenců v zemi rakouské“ a velký příznivec reformních snah císaře Josefa II. (za závěrečnou práci svého studia si zvolil téma „O toleranci mezi církví a státem“). Právě císařem Josefem, který ho považoval za svého přítele, byl jmenován nejprve biskupem v Terstu. Tohoto úřadu se ale neujal a odešel do Olomouce, kde ve funkci sídelního kanovníka setrval dva roky, aby se tam po šestnácti letech vedení královéhradecké diecéze opět vrátil jako olomoucký arcibiskup a primas moravský. Část své rozsáhlé osobní knihovny po odchodu do Olomouce odkázal svému královéhradeckému působišti. Fond Trauttmansdorffské knihovny tak vznikl jednak ze svazků darovaných bývalým biskupem a jednak z dědictví po jezuitské koleji, která byla Josefem II. zrušena roku 1773. Její knihovnu se díky přímluvcům výjimečně podařilo vyreklamovat od povinného odevzdání pražské univerzitní knihovně v Klementinu, tehdy nově zřízené též z jezuitského dědictví. Nová knihovna biskupství královéhradeckého, která by se s trochou nadsázky dala nazvat mladší sestrou pražského Klementina (které si od ní dodnes vypůjčuje cenné svazky), se tak symbolicky spojila s tradicí hradecké jezuitské koleje. Ta zrodila i takové osobnosti, jako byl profesor zdejšího jezuitského gymnázia Bohuslav Balbín (1621 – 1688), ochránce českého jazyka a literatury v dobách germanizace, anebo zakladatel české dramatiky Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859), který po josefínské sekularizaci na zdejším gymnáziu učil pozdější tvůrce naší národní hymny Josefa Kajetána Tyla (1808 – 1856) a Františka Škroupa (1801 – 1862). Významným příspěvkem do knihovny byly i svazky z knihovny Trauttmansdorffova předchůdce, biskupa Jana Leopolda Haye (1735 – 1794), který ve své biskupské kapli roku 1787 vysvětil na kněze Josefa Dobrovského (1753 – 1829), tvůrce první mluvnice českého jazyka a autora první vědecké kritiky pravosti Rukopisu zelenohorského, jehož spisy má naše knihovna také ve svých fondech. I tyto unikátní dějiny vedly k tomu, že ani v době diecézního bezvládí v letech 1956 – 1989 (tedy v době, díky knihovní fondy ze všech knihoven byly koncentrovány ve státních archivech) nebyla knihovna zrušena, ačkoli drtivá část objektu biskupství v roce 1963 připadla Krajské galerii.

V době svého založení v roce 1812 čítala knihovna 3558 titulů o 5418 svazcích, k nimž si následující biskupové (z nichž řada podobně jako M. T. Trauttmansdorff  po působení v Hradci králové odešla řídit jiné diecéze, biskupové Sobek, Valdštejn, Kašpar a Duka, dokonce tu metropolitní, pražskou) a kanovníci zvykli přidávat jako odkaz podstatnou číst ze svých osobních knihoven. K těmto donátorům patřil i můj učitel (a smím-li nesměle dodat, i otcovský přítel) profesor Karel Vrána (1925 – 2004). Ten po osvobození v roce 1945 patřil mezi studenty, které královéhradecký biskup Mořic Pícha (1869 – 1956), spolužák tehdejšího papeže Pia XII. (1876 - 1958), poslal studovat bohosloví na Lateránskou univerzitu do Říma. Římští představení většině absolventů po dokončení studií u vědomí nebezpečí, které by jim ve vlasti hrozilo, už nedovolili návrat domů. Když se profesor Vrána, rodák z mám blízké obce Zahrádka (která bohužel v roce 1976 padla za oběť stavbě Želivské přehrady), mezi lety 1977 – 93 v Římě stal rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum, udělal z ní podobné středisko duchovní kultury, jakou bylo napříč dějinami prostředí bývalé královéhradecké jezuitské koleje a zdejšího biskupství (opakovaně se tam duchovně občerstvoval třeba Karel Kryl, o jehož empatický profesor Vrána charakterizoval jako "pěvce, který to měl těžké s námi okolo i sebou samým"). Svou spjatostí s rodnou diecézí po návratu do vlasti (mimo všestranné práci pro ni začal mj. učit na královéhradecké univerzitě) i svým darem knih do našich fondů se profesor Vrána zařadil do jedné řady s obnoviteli naší knihovny, svým vrstevníkem, biskupem-mučedníkem z doby stalinismu Karlem Otčenáškem (1920 – 2011, kterému byl pro osobní použití udělen titul arcibiskupa), a jeho následovníkem, vězněm z období normalizace Dominikem Dukou (nar. 1943).

Díky rekonstrukci bývalé jezuitské koleje, s níž už krátce po jejím navrácení do majetku biskupství v roce 1993 započal arcibiskup Otčenášek, a díky rozhodnutí biskupa Duky o znovuzřízení knihovny v prostorách koleje, včetně pořízení veškerých moderních knihovních zařízení (například schodiště s výtahem instalované firmou Triplex bylo navrženo a vyrobeno jako unikátní prototyp, v němž pro neexistenci nutných součástek byly jako jezdce k výtahové skříni využity hokejové puky), unikátním darům biskupa Duky z oblasti literárních a historických památek (nejstarší knihou v našem fondu je ručně psaná iluminovaná bible Vulgata z poloviny 14. století) a práci odborného týmu v čele s doktorem Petrem Adamem (1969 – 2006) se dnes ve zrenovované barokní Sale terreně královéhradeckého Nového Adalbertina, postavené symbolicky na místě bývalého rodného domu Bohuslava Balbína, nachází nejstarší (letos již 206letá) stále existující knihovna v kraji, nově vybavená všemi výdobytky moderní doby, která od 7. října 2002 nabízí čtenářům svůj denně aktualizovaný široký fond knih, periodik a archiválií, spojených především s oblastí víry a historie.