Staronové svědectví Božích poslů

Obrázek nebo fotografie#23585 Obrázek nebo fotografie#23586 Obrázek nebo fotografie#23587

Úvodní slovo k výstavě Jana Slováka v Městském divadle v Brně.

Jan Slovák: Stará svěcení: „Za svatým Františkem mezi Provodovem a Pradliskem roste v lese modrá myrta. Když se pod ni položí mrtvý, na den obživne. Po celou dobu ale zůstane v obličeji modrý.“

To jen abyste věděli, co všechno je možné. Jan Slovák se narodil do domu na Pradliskách. V tom domě je dnes na půdě ukrytý poklad. Desítky obrazů. Maleb figurálních i krajin. Jsou z osmdesátých let minulého století. Diamanty v příšeří. Odtud vede brázda rytá rydlem v linoleu až k tenké stopě obyčejné černé propisky utkaná do energetického pole, kde žijí, bydlí kmocháčci, krajánci, pocestní, cherubíni a svatí. Proroci. Poutníci. Svědci. Kotouče. Vřetena. Uzlové body. Postavy. Stromy. Architektura – geometrie kostela, stavení i chléva. Na pauzovacím papíře, který se znamením, zaklínáním kresbou stává vzácným pergamenem. Kresba jedním tahem. Když najdeš linky koneček, můžeš kresbu vypárat jak svetr. Účastníci dějů jsou neposkvrnění. Zato poskvrněné měditiskovou barvou jsou postavy na kresbách štětcem, otiscích plující či sedící v ovzduší Maleniska. Pradliska a valašského Jeruzaléma. Jako když sekerou štípe papírový eben, odlétávají postavy, provodovští cherubíni v pozemský Eden. Tvar tvora. Hypersenzitivní tvor v době kybernetiky. Religiózní realismus. Trojice. Otisk na denním tisku. Malba válečkem. Ulpívající ušlechtilá plíseň tiskařské nebo olejové barvy. Stříbřitá šeď tužkového kreslení na plátně. Jan Slovák svou tělesnou schránkou sochaře kreslí, maluje, tesá své starodávné poselství. Někdy obraz jako zbytek fresky, někdy gesto jako u amerických abstraktních malířů 50. a 60. let 20. století.

Jan umí skvěle kolážovat. Vytrhávaný obrys postavy. Sestřihnutý roh kostela. Vlnkovitá lepenka jako deska nesoucí nalepený výjev.

Jan umí skvěle revitalizovat knihy s diskutabilními ilustracemi. Přelepí tyto svými tisky, kolážemi, kresbami. Do knih kreslí autorské frontispisy černou propiskou. Z knih se tak stávají cenné bibliofilie.

Jan umí skvěle vyřezávat, dávat ožít kouskům dřeva. Těch betlémů co vytvořil pro své přátele. Těch krásných madon i monumentálních andělů v malém měřítku.

Jan fyzicky vypadá jednou jako Cézanne, jednou jako Mikuláš Aleš.

Kdybych měl popsat zvuk, který slyším při prohlížení Janových děl, řekl bych, že je to tklivé blues hrané třemi fousáči ve srubu ve Finsku. Jen místo paliček na buben metličky. Víření, šustění jako šum andělských křídel.