I malý ptáček se umí za letu vykakat

Marian Palla, Koloběžka pro Steklíka, 2018

„Na Honzovi se mi líbilo, že o svém umění, jako správný frajer, nikdy nemluvil. Nechtěně mě podporoval v kacířském názoru, že život je důležitější než umění samo, nebo opačně – že abychom ten svůj život prožili, potřebujeme nějakou zástěrku, něco jako umění…,“ říká Marian Palla o loni zesnulém Janu Steklíkovi (Jan Steklík in memoriam). A povídka/vzpomínka, kterou zde publikujeme, je toho dokladem. Do osmnáctého listopadu můžete navštívit výstavu Steklík v brněnském Domě umění.

 (Jak jsme jeli s Honzou Steklíkem vystavovat do Kolína nad Rýnem.)

 Sedíme v kavárně u Švandy čtyři hodiny před odjezdem vlaku z Brna a stále nevíme, co budeme vystavovat. S sebou si žádné umění nevezeme, protože se s tím nechceme vláčet. Utěšujeme se, že nás něco během čtrnáctihodinové cesty napadne. Název výstavy zní Noemova archa, a bude se odehrávat v jednom dutém mostě přes řeku Rýn. Nezávazně uvažujeme o vytvoření dvou hrobečků z hlíny. Na jednom by byla cedule Herr Noe a druhém Frau Noe. Při nápadu jsme vycházeli z faktu, že ti dva nemají nikde hroby. Cestou vlakem jsme však tento projekt opustili, neboť jsme si uvědomili, že bychom se museli v Německu táhat s kýblema hlíny. Po přestupu v Praze na vlak do Norimberku Honza trochu znervózněl, protože jsme se ocitli v obležení japonské výpravy s obrovskýma kuframa, které nám zablokovaly uličku na toaletu. To nám však paradoxně pomohlo definovat vztah mezi velikostí turisty a jeho zavazadlem: Čím menší turista, tím větší zavazadlo. V Kozolupech nastala výluka a my museli přesednout na autobus a dojet do Mariánských Lázní, kde jsme opět nastoupili do našeho vlaku, dokonce i kupé bylo stejné, poznal jsem to podle našich lahví od piva. Docela nás to zaskočilo. Jak se tam ten náš vlak mohl dostat, když byla výluka? Ale co náš vlak! Proč mohly jet naše prázdné flašky od piva a my se museli kodrcat autobusem? Na tuhle záhadu jsme však brzy zapomněli, protože jsme začali filozofovat o výluce samé. Nejbizarnější se nám zdála výluka autobusová proložená leteckou. Normálně bysme někam jako jeli autobusem, ale byly by rozkopané silnice a my museli přestoupit na letadlo a potom zpátky na autobus. Také jsme si uvědomili, že kdyby bylo letadlo stejně pomalé jako vlak, že by cestování vlakem bylo jistě příjemnější. Při výluce v Kozolupech zažil Honza trapas. Snažil se pomoci jednomu Japonci z vlaku s velkým kufrem, ten mu ale začal vysvětlovat, že je to jeho kufr, a tak se chvíli o ten kufr přetahovali. Potom se mi Honza přiznal, že Japonci používají divnou voňavku, prý mu připomněla ordinaci u zvěrolékaře. Po čtrnácti hodinách jízdy jsme trochu posmutněli, blížili jsme se totiž k cíli naší cesty. Honza prohlásil, že by si dal klidně ještě nějakou výluku, jen kdybychom si mohli cestu prodloužit a já jsem mu musel dát za pravdu, i když mi během cesty otekly kotníky.

Další den nás zavedli na místo výstavy. Trochu jsme se cítili zaskočeni, neboť most byl skoro půl kilometru dlouhý a nám vymezili sto osmdesát metrů, které jsme měli pokrýt naším uměním. Pořadatelé samozřejmě nevěděli, že jsme si přivezli jenom jednu tužku. Nakonec jsme použili židle, které byly k dispozici a vytvořili židlovou Kámasutru. Vždy dvě a dvě židle jsme do sebe zasunuli pokaždé v jiné poloze. Některé vypadaly dokonce i eroticky. Celou instalaci jsme ponořili do částečné tmy, aby vypadala tajuplně a odebrali se do hospody, která se nadnášela na lodi zakotvené u břehu Rýna, a kde Honza nadhodil problém Pegase. Tvrdil, že Pegas není kůň s křídly, ale že se klidně může tvrdit, že jsou to křídla s koněm. Já jsem mu trochu oponoval, že potom by chlap s nohama mohl být klidně označen jako nohy s chlapem. Uznal to. Další den jsme seděli asi tři hodiny na zahradě jednoho německého domku a vážně hovořili. Najednou se Honzovi zalomil nehet na prstu u pravé ruky. Řekl, že se mu pravděpodobně zalomil z toho lelkování. Od té doby jsem nervózně pozoroval své nehty.

Nadešel den vernisáže. Lidé vstupují do mostu a obdivují naši židlovou Kámasutru. Alespoň si to myslím, přestože německy moc neumím. Po vernisáži jdeme do libanonské restaurace, kde si dávám nadrobno nasekanou ovci s česnekem. Honza to odmítá a zůstává u svého piva.

Další den odjíždím s dobrým pocitem domů. Teprve v Brně si uvědomuji, že jsem nepřivezl rodině žádné dárky, a tak narychlo kupuji u stánku láhev Jelcina a nedočkavě vstupuji do bytu, kde právě moje žena pořádá nějaký večírek. S úlevou se přidávám.