Vítejte v lidových časech

Vítejte v těžkých časech, DOX, pohled do instalace, repro: www.protext.cz Vítejte v těžkých časech, DOX, pohled do instalace, repro: www.protext.cz Vítejte v těžkých časech, DOX, pohled do instalace, repro: www.protext.cz

Rozjímání v nové posilovně pražského Centra současného umění DOX.

Před deseti lety nás tehdy nová umělecká instituce DOX vítala v kapitalismu (Vítejte v kapitalismu, 2008), dnes nás vítá v těžkých časech. V časech teroristických útoků, masivní migrace, klimatických změn i komerčních strategií, které nám prodávají náš životní styl. Životní styl, jehož základem je rychlá spotřeba, orientace na výkon v čase a neustálá medializace péče o tělesnou vizáž. Většinu těchto charakteristik výstava Vítejte v těžkých časech tematizuje. Přidruženou charakteristikou, k níž se výstava vztahuje spíše nepřímo než nezáměrně, je sílící trend lidovosti.

Pod tímto mírně zavádějícím označením pulzuje oslabení společenské pozice odborníků. Odbornost (vyjma řemeslného fortelu) zkrátka ztratila důvěru lidských mas, ba co víc, i kdejakého člověka. Když se přemnoží mravenci, lze očekávat nárůst populace mravenečníků. Přetlak všelikých odborných konzultantů a expertů, jimiž se zcela formálně (přitom nákladně) přežehnává každý bezvýznamný krok, a současně politická spekulace s křesly odborných úřadů způsobily, že odborníkům nevěříme – odborník je podvodník nebo zabedněnec bez vhledu do skutečných problémů. Lidé se shodnou, zatímco odborník si soukromničí. Elitář. Mluví povýšeně cizím jazykem a od našeho neporozumění takové řeči si slibuje, že mu do ní nebudeme skákat naším selským rozumem.

Ty tam jsou časy, kdy jsme se smáli scénám krátkometrážního filmu Býval jsem mladistvý intelektuál, v němž je intelektuálství rozséváno jako infekce sektou temných pochybovačských upírů (nepochybně působících v nějakých nevládních neziskovkách), a když už je opravdu nejhůř, zasáhne spasitel Michal David a uchrání hlavního hrdinu pro zdravý selský a radostný mainstream. Smích přichází dvojitý – první z obrazu „typického“ intelektuála, z jeho vnějších znaků, které ukazují především na primitivní přání individua někam se zařadit, do proudu, který tak vyznívá stejně jako ten main. A druhý z toho, že o jednotlivých klišé jednotlivých proudů je záměrně vyprávěno opět skrze klišé (včetně toho Michala Davida).

Dnes je bojovný prapor lidovosti třímán se vší vážností, často nikoli jako projev kritického myšlení, ale jako vyjádření hodnot, jako znak, účelový signál, vontský špendlík narychlo vetknutý do klopy při procházce Stínadly, a je reakcí tak přirozenou, že mu podléhají zejména samotné elity. Není proto divu, že například také pan prezident Zeman potřebuje čas od času utrousit nějaký ten peprnější výraz, aby se vzápětí proti takové nepatřičné lidové mluvě mohli nějací elitáři ohradit, aby následně tuto ohradu mohla rozbořit přispěchavší fronta lidovosti – logickými i když ne zcela přiléhavými argumenty o srozumitelnosti, potřebné a přímé nekorektnosti, a naopak přetvářce těch druhých, kteří zjevně kromě nimrání v každém prezidentově slově nemají, co rozumného by dělali, anebo tím odvádějí pozornost od toho, co udělali nerozumného. Lidovou rétorikou si voliče získával také elitář Andrej Babiš a také tyto řádky jistě mohou působit jako již zlidovělá teskná písnička, ale vraťme se k umění.


Cvičme v rytme

Koncepci výstavy Vítejte v těžkých časech připravili nizozemský kurátor a designér Erik Kessels s ředitelem Centra současného umění DOX Leošem Válkou. Válka se dlouhodobě kriticky vyjadřuje k takzvaným odborníkům tuzemského výtvarného umění, teoretikům a kurátorům, kteří dle jeho názoru spjati vzájemnými vazbami produkují novodobý zabedněný „lartpourlartismus“, tedy umění neužitečně obrácené do sebe samého, schopné komunikovat opět jen s tou stejnou hrstkou zasvěcených. V DOXu proto převažují témata společenská, na jejichž zviditelnění umění participuje.

V Kesselsově expozici se galerie mění z centra umění na fit-centrum. Běžecké trenažéry, boxerský ring, boxovací pytle, umělá horolezecká stěna, stroje z posiloven... Těžké časy přitom neodkazují k zvedanému závaží, k hodinám propoceným kultivací tělesné schránky, ale k napětí mezi konkrétními světovými problémy a náhle tak nesmyslně či směšně působícími cviky. Z pásu, který vám ujíždí pod nohama, tak sledujete atlety při startu mezinárodního maratonu v Bostonu, na jehož konci vybuchla nastražená nálož a zabila tři lidi. Horolezecká stěna je doplněná o fotografie míst, v nichž vyrostly obří zdi a ploty jasně oddělující náš ráj od pekla těch na druhé straně, kteří k jejich překonání žádné pečlivě rozvržené umělé úchyty nemají.

Potud ilustrace základní ideje, která vytyčuje šikovný a srozumitelný střet dvou vzdálených světů. Výše citované dílo izraelské umělkyně Elinor Milchanové s běžeckými trenažéry je však, obávám se, klíčem, který je dále spíše rozmělňován. Přestože v prostoru na nás vyskakují bolestná témata celého světa, často interaktivní formou, blíže se jich nedotkneme. Snad je to ambicí mluvit o všem, vyslovit celé ty těžké časy najednou, na jednom place, to však při zachování vší té vážnosti zkrátka nejde, a tedy musí nutně vyznít právě jen jako takové lidové povzdechnutí.

Sympatický odkaz na již klasické dílo, debut amerického spisovatele Edgara Lawrence Doctorowa, Welcome to Hard Times, z roku 1960, sice navíc sugeruje poselství, že je třeba mít vizi, věřit a nevzdávat se, nebo také že veškeré násilí se neděje z vnějších příčin, od nějakých zlých jednotlivců, ale protože my to tak „chceme“, nicméně v rámci výstavního pojetí vyznívá podobně rozředěně.

Celek výstavy tak, přes dílčí zážitky, sklouzává k povrchnosti a pompéznosti, jako by šlo opravdu spíš o to udělat z galerie posilovnu, a teprve pak hledat, co by bylo možné přes to rozestavěné náčiní říct.


Není pouť jako pouť

Lidovou pouťovou zábavu již zcela zjevně buduje kubánský umělec Antuan Rodriguez. Máte chuť dát pěstí Putinovi nebo Trumpovi? Nebo si dodatečně kopnout do Usámy bin Ládina? V Těžkých časech tu možnost máte, Rodriguez v prostoru instaloval množství boxovacích pytlů s portrétními potisky. Snad je to další kurátorská citační hra – před deseti lety ve výstavě Vítejte v kapitalismu, instaloval španělský umělec José-Mária Cano zvětšené novinové portréty mocných a bohatých mužů. Pokud tedy tuto citaci přijmeme, jaké je její sdělení? Vyslovuje ten desetiletý posun společnosti?

Jako již nekoncepční bezradnost pak bohužel působí zařazení děl Viktora Freša. Ten tu ostatně paralelně připravil také svoji samostatnou výstavu, Viktor Frešo: Tak tomu říkám koncept (do 12. 11. 2018), kvůli které jsem se vlastně do DOXu vypravil. Frešo představuje schopnost hutné zkratky, která jde přímo k věci. Neztěžklá závažností torpédovaného problému jeho závažnost odhaluje, jako když se bezohledně ale s lehkostí strhne náplast. Frajerská či gaunerská póza je součástí umělecké strategie. Proč ne? Jeho sdělení „Jsem z jedné čtvrtiny Maďar a jsem na to ze tří čtvrtin hrdý“ a „Konečně pěkná kurátorka“ fungují z jedné poloviny stoprocentně, ve druhé nefunguje pouze přespekulovaná estetizace artefaktu – nátěru na zdi. Série minimalistických nesmyslně multifunkčních předmětů s rozličně namontovanými kolečky, nebo fotografií slavných osobností, přičemž na fotkách je vždy pouze Frešo a spoušť mačká celebrita, působí podvratně přesvědčivě.

Jestliže jsem si od Frešovy samostatné výstavy sliboval víc – méně ohlížení, více razantní současnosti – ale lze ji označit jako zvládnutý výstup, jeho účast v Těžkých časech rozhodně ne. Už v expozici samostatné výstavy oslabuje množství předělávek – starších děl, která musela být realizována znova (sprejovat na zeď stejně esteticky agresivně stejný nápis jako jinde před deseti lety), její účinek a podrývá autorskou charakteristiku. Socha Pičuse v minulých letech aplikovaná na tisíc způsobů okupuje také ve výstavě skupinové hned tři prostory, přičemž ve dvou případech jde o samostatně stojící exponát a v jednom o instalaci asi dvaceti odlitků. Když k tomu připočteme zcela odlišnou koncepci artefaktů v tělocvičně, zdá se, že kurátoři podlehli příliš velkému výstavnímu prostoru a (nejen) Pičus se stal jejich obětí. Obávám se navíc, že je to pouze název, co dělá z této sochy tak populární poklad, tedy název a našpulené rty tolik vděčné pro selfie pouťových návštěvníků.


(Ne)populární poslání

DOX není běžnou výstavní institucí. Funkce vzdělávací, kterou v sobě přirozeně obsahuje jakékoliv umění, je v případě zprostředkování, které DOX nabízí, více než kde jinde zvýznamnělá, téměř by se chtělo říct, že je tu to těžiště převrácené. Každá výstava je tu doprovázena řadou výukových programů a přednášek, pořádají se zde autorská čtení a besedy. DOX si vytyčil jako své poslání osvětu, tematizovat společenské problémy, svědčit a diskutovat, a tím pádem i hledat srozumitelnou polohu umění pro co nejširší vrstvu publika.

Mám popularizační úsilí v oblibě. Vědci často nikoli, neboť často právě vědomí, o co všechno byl výklad ochuzen, k jak strašlivému zploštění došlo, jim brání nahlédnout výhody: pozornost a postupné poučení publika. Nicméně říkat nepopulární věci populárním jazykem je chůze vratká – opustit popularizaci a spadnout do populismu? Rozdíl mezi snahou po srozumitelnosti a výše skloňovanou lidovostí je například i v nadbíhání pop-tématy, nebo právě ve vymezování se vůči teorii, vůči odbornosti. Přirozeně mohu jako teoretik nesouhlasit s jinou teorií, a jako popularizátor kritizovat komplikovanou formu odborných sdělení.

Když pak kurátor Leoš Válka popisuje současné konceptuální projekty jako beznadějně izolované od reálných emocí a možného uměleckého prožitku, měl bych se ptát, co je to reálná emoce a umělecký prožitek. Mohu prožívat nereálnou emoci? Ve smyslu nepoctivé, falešné nebo snad ještě hůře, pramenící z něčeho, co by podle blíže neurčeného manuálu prožívání emoci vyvolat nemělo? Je to zakázané nebo neslušné?

Umělecké artefakty mívají rozdílnou kvalitu, můžeme třeba mluvit o dobrém a špatném umění, což je dosti zjednodušené hodnocení, které se navíc spolu s kontextem díla a jeho vnímáním proměňuje v čase. I respektovaný malíř namaloval lepší a horší obrazy, někdo z nás nenamaloval žádný dobrý obraz. A stejné je to s konceptem. Čím více ho vzniká, tím je větší pravděpodobnost, že narazíte na špatné konceptuální umění. Apriori tyto strategie zavrhovat s tím, že chci pro diváka to lepší, a přitom vystavit díla Viktora Freša, která dlouhodobě rezonují s konceptuální tendencí je manipulativním uplatněním lidového tónu, neboť „sžíravý humor i absurdita“ byly vždy její součástí. Pokud Frešo rozkládá stranu zevnitř, činí tak již nejméně dvě desetiletí, daří se mu v ní velmi dobře, a já z toho mám reálně radostné prožitky.

Welcome to Hard Times / Vítejte v těžkých časech, Centrum současného umění DOX, Praha, 18. října 2018 – 4. února 2019