Hloupí bílí muži po osmnácti letech

Obrázek nebo fotografie#24383

Autor, i v České republice známý filmový režisér (a také producent a spisovatel), se v knížce po svém vyrovnává se zvolením George W. Bushe prezidentem USA v roce 2000. Protože „po svém“, vydání knihy se opozdilo – ve vlastenecké vlně, která následovala po útoku na Dvojčata 11. září 2001, si na to totiž vydavatel netroufl. Velkou část tvoří kritika samotného způsobu a postupu volby včetně různých očividných manipulací. Pozorného čtenáře ze střední Evropy nicméně zaujme kritika toho, že na Floridě tehdy úřady znemožnily volit i jen „velmi pravděpodobným“ pachatelům trestných činů, jako by to u pachatelů usvědčených bylo v pořádku – a ono také je. Málo se totiž ví o tom, že úprava volebního práva je v USA věcí jurisdikce jednotlivých členských států Unie a v některých je velmi restriktivní. Například pachatelé mnoha typů trestných činů nesmějí volit nejen v průběhu výkonu trestu (připomeňme mimořádný podíl vězňů v populaci USA), ale ani mnoho let po propuštění a ve čtyřech státech včetně zmíněné Floridy dokonce už vůbec nikdy. Jinde mají úřady pravomoc vyškrtávat z voličských seznamů lidi z tak obskurních důvodů, jako je neúčast v předchozích volbách nebo neexistence trvalé poštovní adresy (bezdomovci nebo Indiáni v rezervacích ji často nemohou získat).

S jistou nadsázkou můžeme knížku označit za jakousi příručku pro mladé levicově liberální sviště nebo jako důslednou, radikální kritiku americké vnitrostátní i mezinárodní politiky. Často sarkasticky a vtipně, ale jinde také úplně vážně brojí proti nacionalismu a šovinismu (kapitola Národ debilů), proti trestu smrti a nespravedlnosti vůbec, proti rasismu, proti poškozování životního prostředí včetně klimatu, proti militarismu a proti politice státu Izrael (a jeho podpoře). V posledním případě zároveň vyzývá Jásira Arafata, aby místo intifády zorganizoval masovou občanskou neposlušnost.

Po tirádách proti republikánům následuje sice kratší, ale hořká kapitola o Billu Clintonovi a jeho velmi neliberálních politických rozhodnutích. V jejím závěru je suchý a docela překvapivý přehled, kolik dobrého (exekutivních příkazů a směrnic) udělal, resp. vydal takřka na poslední chvíli, když se chtěl vymezit proti republikánskému kandidátovi, nebo když snad už tušil, jak volby dopadnou. Dlužno podotknout, že seznam největších hříchů G. W. Bushe napáchaných za prvních pět měsíců v úřadě je skoro třikrát tak dlouhý.

Volbu mezi republikány a demokraty komentuje Moore svým jadrným jazykem takto: „Máte jen tuto volbu: buď s vámi bude vyjebávat někdo, kdo vám říká, že s vámi bude vyjebávat, anebo s vámi bude vyjebávat někdo, kdo vám lže a pak s vámi vyjebá“. Hledá ovšem i cestu, jak z toho ven.

Další kapitola je totiž věnována obhajobě programu tehdejšího zeleného prezidentského kandidáta Ralpha Nadera a také sebeobhajobě, protože Moore tehdy Naderovi pomáhal a mnozí mu vyčítali, že tím oslabil Al Gorea. „Byl jsem to já, kdo má na svědomí prezidentství GWB, já, já, já,“ volá autor docela jako pan Povondra ve Válce s mloky. Naderův štáb se totiž do poslední chvíle snažil získat aspoň 5 % hlasů kvůli příspěvku na kampaň a Moore ho nepřesvědčil, aby z voleb odstoupil ve prospěch Al Gorea za nějaký konkrétní veřejný příslib – zdravotní pojištění pro všechny, zrušení daňových úlev pro bohaté nebo podobně.

Číst Hloupé bílé muže v současné trumpovské době je poněkud depresívní, ale podle dostupných zpráv se zdá, že navzdory posunu od Bushe mladšího k Trumpovi se poměry v některých dílčích oblastech americké politiky naopak mění k lepšímu, i když jen velmi pomalu a postupně.

Michael Moore: Hloupí bílí muži. Přeložila Gita Zbavitelová, redigoval Petr Mikeš. Euromedia Group – Knižní klub, Praha, 2004