SOS

EPOS 257. Pohled do instalace František Novák. Pohled do instalace Timo. Pohled do instalace Toy_box. Pohled do instalace Vendula Chalánková. Pohled do instalace

Jak se volá o pomoc? A záleží na tom, na koho volám? A má nějaký význam jít volat do galerie? Otázky doprovázející výstavní projekt Society of Shame.


„Proč výtvarní umělci rezignovali na snahu měnit svět? Proč nekritizujou, neburcujou a neinspirujou společnost v problematických tématech?“ zeptal se mě tchán při nedávném rozhovoru. Snažil jsem se říct, že takových umělců a uměleckého aktivismu je stále mnoho, a současně přemýšlel, proč to tedy není vidět a musím to vysvětlovat jako nějaký kurátor – jako kdybych mluvil o výstavě.

Výtvarným uměním dnes může být cokoliv, co výtvarný umělec označí za umění. Toto dramatické rozšíření oblasti, kterou si značná část veřejnosti stále spojuje jen s plátnem pokrytým barvou a s galerijním sálem s bílými stěnami, způsobuje, že aktivistické umění mimo galerijní prostor je hůře čitelné (přijatelné) jako umění. Prvním bodem otázky po společenskokritické rezignaci umělců tedy je, jak se vůbec dostanu do kontaktu s uměním, se snahou umělce něco říct, a druhým bodem je, jestli tuto výpověď ještě považuji za umění.

Další úrovní je pak medializace takových aktivit a témata, která se v nich otevírají. Začnu-li odzadu, tak i můj tchán má samozřejmě určitou oblast zájmu (změna klimatu planety), a Kojící guerilla Kateřiny Olivové nebo podobné aktivity z oblasti genderu a práv menšin jej příliš nenadchnou, Mediální realita skupiny Ztohoven (atomový výbuch v pořadu ČT2 Panorama) je příliš abstraktní, bez praktického užitku, červené trenýrky místo prezidentské standardy jsou taktéž nic neřešící, byť odvážnou klukovinou, po Vltavě plující vztyčený prostředníček Davida Černého nebo zpěv hymny vyprovokovaný skupinou Guma Guar v pražském nákupním centru Palladium už nejsou ani odvážné. Navíc formy pouličního aktivismu, performance a happeningu přijaly do svých strategií i komerční firmy – společnost spektáklu, o níž před šedesáti lety hovořila Situacionistická internacionála, a již chtěla torpédovat právě uměleckými akcemi ve veřejném prostoru, tak obstojně vstřebala své narušitele. Zahlcený člověk v zahlceném veřejném prostoru se bojí divit, otevřít, ale i pochybovat.

Naproti tomu, kritické umění nebylo nikdy masovou záležitostí. Těžko lze očekávat, že až na výjimky vysune své plodnice ze společenského undergroundu na mediální výsluní, a tedy i do všednodenních rozhovorů při cestě na nákup. Současné výstavní projekty v mnoha oficiálních i alternativních institucích se kriticky vyslovují k současným tématům jako je strach z migrace, sílící nacionalismus, levná práce, kapitalismus, veřejný prostor, mezilidská komunikace a další. Ale kdo je jejich divákem? Jak se šíří jejich sdělení a jak velkou roli kritické reflexe, popřípadě inspirace, mohou sehrát v „izolaci“ umělecké instituce? Neměl bych, pokud chci opravdu něco měnit, dělat spíše něco jiného než umění?

Podobné otázky si klade kurátor a teoretik Michal Novotný ve svém článku věnovaném loňské mezinárodní přehlídce současného umění Manifesta v sicilském Palermu (Art a Antiques, září / 2018, s. 70). V prostředí, které je reálně konfrontováno s příchodem statisíců lidí prchajících přes Středozemní moře, přebývá v hotelovém pokoji a navštěvuje filmové projekce či multimediální instalace umělců z různých koutů světa pojednávající o migrační krizi. Sugestivní otázku, jestli je jeho účast a reflexe takové umělecké přehlídky to nejlepší, co může v daném problému udělat, popřípadě, jestli je to skutečně to nejlepší, co mohou udělat zapojení umělci a organizátoři, nakonec odloží s klasickým komentářem, že je dobré, když každý dělá to, co umí, a skrze to se snaží přispět svou trochou.

Společnost hanby

Během letošní zimy umrzlo v České republice deset lidí. Nestalo se to odvážným dobrodruhům, kteří se rozhodli zdolat zamrzlou střechu světa, ani zbloudilému nešťastníkovi v sibiřských šíravách, stalo se to vedle vchodu do našeho domu, kousek za oblíbeným barem. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí u nás žije asi sedmdesát tisíc lidí bez domova. Ve většině případů je příčinou jejich situace kolotoč zadlužení a exekucí, přičemž tato příčina nemizí, visí nad nimi dál a znemožňuje tak motivaci k nějakému slušnému novému začátku. V exekuci je přibližně desetina obyvatel ČR.

Ani výstava Society of Shame, kterou pro Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě připravil kurátor Radek Wohlmuth, není řešením společenských problémů, které tematizuje. Jenže snad právě pro jejich palčivost, pro jejich dotýkání každého z nás i toho všem společného, pro jejich nekompromisní etický základ, který jako by nenabízel jiný možný pohled na věc, divák řešení vidět chce. Zřejmě z pocitu, že není možné pouze esteticky žonglovat s utrpením – je třeba s ním být a svědčit.

Zatímco palčivost prožívaného problému nás nabádá k přímé nekompromisní akci, v níž zavazí jakákoli umělecká zaumnost, současně očekáváme, že umění (přestože jím může být cokoli) se bude lišit od běžného projevu svou sofistikovaností, hloubkou ponoru, nebo jiným nečekaným úhlem pohledu – což má v divákovi vyvolat nikoli pouhé utvrzení v určitém názoru, ale rozšíření jeho horizontu vnímání.

V pěti jazycích

Svou burcující agresivitou, jednoznačností vyslovených názorů, vlastně dokonce návodů, tak ve výstavě „angažovaných“ vyniká Toy_Box. „Je rok 2019 a vy ještě jíte maso?!“ „Ti nejchudší jsou čím dál chudší, jejich směrem se hromadí čím dál větší nenávist.“ Stejně tak přímá a nekomplikovaná je kresba a malba, které tak mohou s maximální srozumitelností a popisností tlumočit agitační záměr autorky. Kurátor funkčně umístil expozici Toy_Box až do posledního sálu, což divákovi umožňuje prohlédnout si předešlé čtyři instalace bez zatížení tímto sugestivním prizmatem.

Ani ostatní vystavující neskrývají své názory za nadbytečné intelektuální nebo estetické záclonky, ale optikou námi myšleného diváka (můj tchán) se mohou jevit kriticky méně konstruktivní. Kritik Timo je ostrý právě tak jako jemný, nemilosrdná obžaloba se v jeho obrazech a nápisech, pokrývajících především brněnské ulice, otevírá skrze poetickou citlivost a hořký ironický humor. Výběru jeho prací pro výstavu by snad jen svědčila tematická redukce. Podobně jako Timovy nápisy jsou i komiksy Venduly Chalánkové předmětem kultu nebo, chcete-li, legendou. Tentokrát jsou však silnější její obrazy obálek s barevnými pruhy, malované v návaznosti na dřívější cykly Vendulina unikátního konceptuálního pojetí hyperrealismu. Epos 257 a František Novák se dlouhodobě věnují tématu bezdomovectví. První z nich žil mezi lidmi bez domova jeden měsíc a ve videoprojekci nabízí dokument tohoto života, působivě kombinující krátká videa s fotografiemi každodenních situací. Ani František neobjevil lék na bezdomovectví, jeho „betlém“ je přirozeným dokumentem „zájmu“, lidské účasti, nastavení vlastního přemýšlení a jednání. Platí lidem bez domova za to, že si je může namalovat, a v galerii pak tyto původně opuštěné osamocené lidi zmnoží do početného společenství, vůči němuž je naopak divák náhle stydící se minoritou.

Divák si připadá jako učiněný nelida a cynik, když začne polemizovat s tím, jak je namalovaný obraz týraného pejska, pár bezdomovců nebo vystřiženy díry po kulkách v ruinách syrského města – uvažovat o formě při konfrontaci s voláním po lidském účastenství. Tlak morálky? Radek Wohlmuth neudělal z galerie noclehárnu pro bezdomovce, ale vybral pět umělců, kteří s dostatečnou přesvědčivostí, tu lépe, tu hůře, svědčí a kritizují. V posledku je to právě kontext umění, co nás může uchránit od nekritického přijetí obrazu emotivní propagace (kýč) byť sebebohulibější myšlenky řešení palčivých problémů.

 

Society of Shame, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 24. ledna – 24. března 2019