Osobní dopis československým, ukrajinským i ruským pravoslavným věřícím

Foto Tomáš Koloc.

Drazí pravoslavní bratři!

Jak sami nejlíp víte, východní křesťanství není tak jako západní soustředěno pod jednu hlavu, ale sestává ze čtrnácti všeobecně uznávaných autokefálních církví se svrchovanými hlavami, patnáctou Americkou a nyní nově vzniklou Ukrajinskou pravoslavnou církev, kteréžto dvě poslední jsou uznávány jen několika z oněch původních čtrnácti církví. Nyní mluvím především k vám, příslušníkům církví ukrajinské, ruské a československé (která se od roku 1992 nazývá Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku).

Nejprve k mým krajanům. Hluboce si vážím světových vyznavačů pravoslaví a vím, že i v československém pravoslaví jsou upřímní, slušní kněží. Vážím si zejména dvou osobností, které jsou shodou okolností spojeni s magickým krajem Bílých Karpat v okolí Hrubé Vrbky a Javorníka. První je samozřejmě svatý Gorazd II., původním jménem Matěj Pavlík, rodák z Malé Vrbky, který je širší (nejen) české veřejnosti dobře známý zejména v souvislosti s ukrýváním atentátníků na SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha. V té věci však, jak nyní zjišťuji, patří velké poděkování též dalším pravoslavným, zejména Janu Sonnevendovi, Vladimír Petřkovi, Václavu Čiklovi a Václavu Ornestovi – jménům, která jsou mnohým (donedávna včetně mne) už neznámá. Popraveno bylo i dalších dvanáct představitelů pravoslavné obce v Praze 2 (více o tomto „velkém činu malé církve“ je uvedeno zde).

Dalším člověkem, kterého si v souvislosti s československou pravoslavnou církví vážím, je Roman Juriga. Naše cesty se setkaly nepřímo. Pět kilometrů od Hrubé Vrbky začal budovat ekologické středisko, které navazovalo na jeho rozsáhlé a obdivuhodné aktivity v rámci Pravoslavné akademie Vilémov, kterou jako samostatný spolek založil a léta řídil a vedl. Stal se tak naším sousedem, neboť v těsné blízkosti opravujeme starý dětský tábor (stavba podobně zničena lidskou hloupostí jako ta, kterou se rozhodl opravit Roman Juriga – i to nás spojovalo, snaha opravit zničené stavby).

Práce Romana Jurigy mi byla blízká. Spojoval víru, duchovno s přírodou a potřebou její ochrany. Měl připravené velice poutavé projekty, působení v Javorníku bylo pokračováním celé řady předchozích projektů Pravoslavné akademie. Plánovali jsme spolupráci a vzájemnou podporu, neboť ochrana přírody i návrat k duchovní tradici nás spojovaly, ač jsme nebyli souvěrci. Bohužel mu nebylo dopřáno v této nadějné práci pokračovat a 6. října 2016 zemřel. V jeho pozůstalosti v Javorníku zůstalo mnoho knih a dokumentů, o které nikdo nejevil zájem. Zachránil jsem řadu knih: Dějiny Byzance, knihy o ekologii, o křesťanství, filosofické i jazykové. Mezi dokumenty mě nepříjemně zaujaly ty, ze kterých vyplývalo, jaká strašná bitva o peníze se v československé pravoslavné církvi děje. Mám tak uschován třeba doklad, kde se Roman Juriga zavazuje, že se vůbec nebude plést do restitucí a výměnou za to mu nebude bráněno v jeho osvětové činnosti. Bylo to smutné čtení.

Věřím, že v československé pravoslavné církvi je řada čestných lidí a upřímných věřících. Na jedné, možná hlavní facebookové stránce pravoslavných křesťanů jsem však takové lidi spíše nenašel, vládl tam démon zloby a nenávisti. Podobný démon zloby a nenávisti nyní zachvátil i vztahy ruské a ukrajinské pravoslavné církve. Jejich příčinou je zjevně propojení na spory světské, mocenské a velmocenské. Nechci se pouštět do diskuse na toto téma; patřím k lidem, kteří často brání současnou ruskou politiku v konfrontaci se současnou politikou ukrajinskou a vysloužil jsem si za to mnoho opovržení a zatracení z řad různých rádobydemokratů a rádobyochránců lidských práv. Přesto si myslím, že Ukrajinci mají právo mít svou církev, stejně jako ji mají Srbové, Rumuni, Kypřané či Gruzínci. I když chápu, že nyní je osamostatnění ukrajinské církve pouze nástrojem geopolitickým.

Území, na němž působí naše dnešní pravoslavná církev, je hluboce spjato s pravoslavím, a to nejen proto, že velkomoravské území bylo první, kde bylo svatými Cyrilem a Metodějem použito slovanské liturgie, kterou dnes používá většina vyznavačů východního křesťanství, a nejen proto, že toto území zrodilo učedníky Cyrila a Metoděje: svatého Gorazda I., svatého Rastislava, svatého Ivana a svatého Prokopa – světce, kterých si východní křesťanství váží víc než západní. Zde, na území, z něhož bylo východní křesťanství posléze vyhnáno do jiho- a východoslovanské oblasti, se díky těmto mužům zrodil první kořen pozdější ideje slovanské vzájemnosti, která i přes pozdější nesmírné dějinné animozity mezi Rusy a Poláky, Poláky a Ukrajinci, a Srby, Chorvaty a Bosňáky, a posléze i Rusy a Ukrajinci dosud není zapomenuta.

Naše území bylo také první, které povstalo proti zneužití víry pro mocenské zájmy schizmatizované západní církve, přičemž jedním z impulzů k povstání bylo upálení Jeronýma Pražského, kterému přitížilo zejména to, jak dobrý poměr měl k pravoslaví. Smrt Jana Husa a Jeronýma Pražského (které naše pravoslavná církev svatořečila, a tím určila k uctívání pro 300 milionů pravoslavných), ve svém důsledku přinesla válku, krev a rozštěpení západní církve. Výsledkem je ztráta víry, vládne nám duch konzumu a materialismu, a kdo si nyní tuto duchovní prázdnotu uvědomuje, hledá Boha často raději v systémech orientálních či dávnověkých.

Nemůže tomu být jinak ani v případě pravoslaví, popadne-li vás démon nenávisti a zloby. Překonat a porazit toho démona však musíte sami (stejně jako to dokázali vaši souvěrci v roce 2016 během společného poutního pochodu přívrženců ukrajinského a ruského pravoslaví, řeckokatolíků a starokatolíků Ukrajinou). V opačném případě prohrajete všichni. Přál bych vám, všem pravoslavným věřícím, abyste dnešní geopolitické schizma dokázali překonat, abyste si uvědomili, že vaše víra vás spojuje a nenechali se rozdělit světskými cary, ať už sídlí v Moskvě, Kyjevě, nebo Washingtonu.

Přeji vám do vašeho rozhodnutí hodně božího požehnání.