Počteníčko: U staročeských výtečníků

Foto neznámého autora

Pražskou pivnici U Pinkasů zná kdekdo. Daleko méně lidí ví, podle kterého Pinkasa je vlastně pojmenována – přitom to musela být pozoruhodná osobnost, alespoň podle toho, jak ho vylíčil Josef Holeček ve své autobiografii.

Od Zlaté husy k Pinkasovi je nedaleko. Dům dosud stojí, ač trochu zmodernizován, a dosud je v něm plzeňská pivnice, jen hostinským už není starý Pinkas. Tehdy ta pivnice byla šerá a špinavá. Na ulici vedla dvě okna, jež dobře nepřiléhala a byla zakalena muším trusem. Na podokení ležela dvě tři čísla starých novin, zežloutlých a muším trusem také jako mákem posypaných. Mimoto byla tam lahvička inkoustu, vedle pero a pravítko.

Stmívalo se, když Vladimír a můj hrdina zasedli u Pinkasa za stůl postavený podél oken. Menší dva stoly stály při stěnách v pravých úhlech ke stolu okennímu. Potom nebylo nic, až na protější straně, kde nebylo ani okénka, stál velký stůl kulatý.

„Tam sedávají,“ šeptal Vladimír uctivě.

Místnost byla temná, neosvětelná, a jak se zdálo, úplně prázdná. Na stole před studenty byl talíř studených párků, jejichž kořenná vůně lákala mého hrdinu. Chtěl po jednom sáhnout, ale Vladimír mu zadržel ruku řka:

„Proboha, nedotýkej se!“

„Což jsou tu jen pro mouchy, a ne pro hosty?“

Vladimír odpověděl hlasitě a vážně:

„Hosté musejí vědět, jaký u Pinkasa panuje řád. Host se tu nesmí dotknouti ničeho sám a musí čekat, až co mu podá starý Pinkas; to pak musí přijmout a chválit boha.“

Po těchto slovech Vladimírových ozval se ve tmě, která obklopovala kulatý stůl, jakýsi šramot a odkašlání. A již bylo možno rozeznati vysokou postavu, která jako by se z té tmy narodila. Příšera se v bačkorách šourala k oknům, a čím blíže byla, tím určitější podoby nabývala. Nikdo jiný to nebyl, leč starý Pinkas sám. Dědek to byl hubený, kostnatý a špinavý jako jeho místnost. Ve tváři byl, jako kdyby se nemýval ani jednou do roka. Snad ho šero dělalo špinavějším, než skutečně byl, a ne-li šero, tož zajisté strnisko vousů, kterým mu tvář zarůstala. Od nosu visela mu kapička, jež na okamžik zazářila rubínem. Bylo to účinkem odraženého světla z okna protějšího domu, jež právě zavírali. Tím se zároveň zrcadelně zaskvěla mastná špína, jíž byly prosáklé šaty starcovy. Mnoho jich na sobě neměl: kalhoty a vestu s rukávy, jež byly od mnohé špíny ztuhlé, jako plechové. Kdyby to bylo oněkolik století nazad, činil by dojem starého rytíře v prošívanici. Čepice by arci brzy pokazila tuto iluzi. Čepice dosud prozrazovala, že je šmelcová. Špína nebyla s to, aby docela zahladila skleněný třpyt šmelcových zrneček. Z ruky nepouštěl prostranný modrý šátek, jímž zachycoval kapičky odlučující se od svého pramene. Zachytiv ji, přendal šátek do ruky druhé.

Přiblíživ se našim přátelům, starý Pinkas se k nim naklonil přes stůl, aby je v šeru lépe viděl. Už bylo viděti špatně.

„Posvítíme si na vás,“ pravil a chtěl okna zatáhnouti rudými záclonkami.

Vladimír se ochotně vzchopil a sám to udělal.

„Račte nechat, račte nechat, pane Pinkasi.“

„Zdáte se mi mladík zdvořilý,“ pochválil ho starec a přinesl na stůl pískovcový svícen se svíčkou.

„Sirku nemáte?“ tázal se starý Pinkas.

„Kdepak sirku!“ odpověděl Vladimír, dokonale znalý obyčejů starcových.

„To je vaše štěstí, mladíku! Kdybyste měl sirku, prozradil byste, že jste kuřák, a to byste se mohl těšit! To byla na vás pastička, mladíku!“

„Mně se kouření hrůza protiví,“ lhal Vladimír, „a tabáku se nedotknu, dokud nebudu ve vašich letech, ale bude to tabák šňupavý.“

„Tak, tak, mladíku, jste na dobré cestě.“

Starý Pinkas vyňal z kapsy u vesty krabičku sirek. Vladimír chvatně po ní sáhl. „Ukažte, pane Pinkas, zastanu vás.“

Starec si dal vzíti krabičku z ruky a pravil: „Nu, rád se podívám, jak to uděláte!“

Vladimír přitáhl k sobě pískovcový svícen a chtěl sirkou rozžehnout o něj. Starý Pinkas skočil, sirky mu vyrval a svícen postavil na předešlé místo. Vladimíra káral:

„Propánaboha, mladíku, jste vy hýřil! Toho jsem se do vás nenadál. To je zkáza českého národa, že plýtvá pozemskými statky a nešetří. Kdybych rozžíhal o svícen, za pětadvacet roků bych jej mohl vyhodit.“

„Odpusťte, pane Pinkas, a poučte nezkušeného.“

To postačilo, aby se starec udobřil. Pravil:

„Jen když ukazujete dobrou vůli. Podívejte se, jak rozžíhá starý Pinkas.“

Oč pak by jiného starý Pinkas rozžíhal sirku než o nohavici? Když se k tomu chystal, můj hrdina zvolal úzkostlivě:

„Pane Pinkas, jen to ne! Jak se k vám sirka přiblíží, chytnete jako smolnice!“

Starý Pinkas rozžehl lojovou svíčku, vzal svícen, a posvítiv si na mého hrdinu, pravil:

„Jazýček máte špičatý, mladíku. Z vašeho přítele bude lepší staročech. Študenti?“

„Študenti,“ odpověděl Vladimír.

„Hladoví?“

„Ba věru hladoví. Celé půldne jsme si prohlíželi Prahu, uchodili jsme se, vyhladověli jsme.“

„Tak proč si neberete?“ tázal se starý Pinkas, ukazuje na párky.

„Pan Pinkas sám usoudí, jsme-li hodni si vzít jeho párků.“

„Pročpak byste nebyli? Tu máte.“

Podal špinavou rukou každému po párku a přenesl talíř na jiný stůl, na kterém stála ošatka krásných slaných rohlíků. Dva z nich vzal a podal mladíkům.

„Zajezte.“

Pozoroval je, jak jim chutná, a usmál se.

„Ale piva kdyby bylo!“ ozval se můj hrdina.

Úsměv zmizel ze starcovy tváře, jež se nyní nevrle zamračila. Jal se hubovati:

„Jen by to pilo, jen by to pilo! Jak študent, jen by to pilo. Dočkej času jako husa klasu. Uč se držet na uzdě své chtíče, mladý člověče. Myslíte, že vám osud vždycky všecko tak ochotně bude podávat jako nyní starý Pinkas párky?“

Párky a rohlíky se v mladících ztrácely. Starý Pinkas honem jim podal po novém párku a rohlíku, ovšem se stejným způsobem. Když opět dojídali, pravil:

„A nyní je čas, abyste zapili.“

Odešel a přinesl po pěnivé sklenici plzeňského.

„To je plzeňské,“ ohlašoval. „Pili jste už někdy plzeňské?“

„Nepili,“ spěšně odpověděl můj hrdina, jehož podivín hostinský velmi zajímal.

„A pili-li jste, byla to ředina jakási, ale ne pinkasovské. Važte si dnešního dne, do smrti ho vzpomínejte.“

Mladí přátelé zavlažili si vyprahlá hrdla notnými doušky. Starý Pinkas je zakřikl:

„Počkejte, dám si sklenice na provázek, sice zmizejí ve vaší útrobě i s pivem!“

Studenti pivo odstavili a můj hrdina sáhl do kapsy po penězích.

„Pane Pinkas, co činí naše útrata? Zaplatím.“

„Zaplatím, zaplatím! Poslouchejte ho, jen by poroučel! Starým lidem by takový holobrádek poroučel! Až budu chtít, potom mi zaplatíte. Dopijte! Už jste mohli dopít! Honem, nemám kdy, brzy se mi sejdou lepší hosté!“

„Co myslíš, Vladimíre; když jsme u starého Pinkasa, dáme si nalít ještě jednu,“ navrhl můj hrdina.

Hostinský ho opravil, klada důraz na každou slabiku:

„Po-pro-sí-me sta-ré-ho Pin-ka-sa, aby nám na-to-čil ještě jednu. U starého Pinkasa se pivo nenalívá, nýbrž točí. Pivo nalívají ve špatných hospodách z konví, a ono, chudáček, často v konvi postojí půl dne, než na ně dojde řada, aby šlo do sklenice. Ale u starého Pinkasa se každá sklenice točí přímo ze sudu. To zakládá výbornost pinkasovského piva. Kdyby vám študýr nešel a vy z něho zběhli a hostinské živnosti se chopili, točte jako starý Pinkas pivo přímo ze sudu a pomůžete si, lépe budete na tom než mnohý doktor a profesor. Ale pozor: pi-vo toč-te, a nenalívejte!“

Můj hrdina opakoval svou otázku, opraviv ji tak, jak poroučel hostinský:

„Co myslíš, Vladimíre, abychom poprosili starého Pinkasa, aby nám natočil ještě jednu?“

„Prosíme, prosíme!“

„Tak se mluví se starým Pinkasem! Dobrá, dostanete ještě po jedné, ale ne hned, až přijde víc hostí, aby mi to za to stálo.“

„Zmeškáme do divadla,“ pravil můj hrdina příteli, jenž odpověděl:

„Už jsme zmeškali.“

„Do divadla, do divadla!“ bručel starý Pinkas. „Nikam nepůjdete! U mne uvidíte divadlo! Sám tatíček ráčí dnes zavítati k starému Pinkasovi!“

„Ó to jste z dobrého, zachovalého, staročeského rodu, když ve svém věku máte ještě tatíčka naživu!“ pochvaloval můj hrdina.

Starý Pinkas spráskl ruce podivením:

„A to jste český študent? Vám není známo, koho všechen český národ nazývá svým otcem, svým tatíčkem? A nikdy jste neslyšel, že ten otec, ten tatíček národa také občas chodí k starému Pinkasovi na plzeňské?“

„Snad sem nechodí tatíček Palacký?“

„Dobře jste řekl: tatíček Palacký! Ano, sám tatíček Palacký ráčí někdy poctít svou vzácnou návštěvou plzeňskou pivnici starého Pinkasa. Což jste o tom nikdy neslyšeli?“

„Nikdy.“

„To jste asi teprve přišli z venkova?“

„Ano.“

„Tím lépe. Znamená to, že jste dosud nezkažení; nevědomí, ale i nezkažení. Nu počkejte.“

Šel a rozsvítil nad kulatým stolem olejovou lampu a pokynul mladým přátelům, aby přistoupili. Když tak učinili, ukázal jim na dubové křeslo, stojící za stolem nejzáze. Kdo na něm seděl, mohl celou místnost přehlédnouti, ale také zevšad viděn býti. Oprašuje křeslo šátkem, starý Pinkas hovořil:

„Toto je místo tatíčka Palackého. Zde bude ráčit i dnes posedět. Rozumí se, že také pan doktor Rieger zde bývá, ale dnes nebude. Dnes bude křeslo míti čest nésti tatíčka Palackého. Přišla štafeta.“

Mezitím se začali staročeští výtečníci scházeti. Starý Pinkas dovedl studenty na staré jejich místo a pravil:

„Zde uctivě seďte a nehýbejte se, nesmějte se, nemluvte příliš hlasitě, nikterak na sebe neupozorňujte. Moji páni nemají rádi nic nového a nezvyklého. A já bych vás byl už vyprovodil, kdyby dnes nebylo slavného dne návštěvy tatíčka Palackého.“

Tuze zdvořilým a ochotným starý Pinkas ku svým staročeským hostem nebyl. Řečí s nimi nenadělal, pozdravoval úsečně a ne napřed. Aby hosti pomohl odložiti klobouk a hůl – kdepak!

„Co dostanu k večeři?“ tázal se host.

„Je tam vepřová s kůžičkou, s knedlíkem a zelím.“

Zavolal okýnkem do kuchyně a z kuchyně postavili na okýnko objednané jídlo, prázdný talíř a příbor. Prázdný talíř v kuchyni ohřáli. Aby nepálil, starý Pinkas jej vzal do svého kapesního šátku a donesl před hostě. Tu pak jej vzal do ruky ještě jednou, dal blíže k lampě a prohlédl, je-li čistě umyt. Shledal-li jej čistým, pro jistotu jej ofoukl a otřel týmž kapesním šátkem. Hosté na tyranii starého Pinkasa byli tak zvyklí, že se bez ní nemohli obejíti. Čím více tyranizoval, tím jim byl nevyhnutelnější, tím věrněji snášeli své příspěvky na rozmnožení jeho majetku, jenž byl na tehdejší dobu tak značný, že starý Pinkas slynul boháčem.

Staročeští výtečníci za kulatým stolem měli tváře jako z dřeva vyřezané, tvrdé a urputné. Mluvili na sebe málo, patrně potřebovali času, aby se rozhoupali. Každý se choval podle stupně svého postavení („stepenno“, říkají Rusové). Bylo možno pozorovati u nich celou stupnici společenských úsměvů a stisků ruky. Jedno u nich překvapovalo: k novináři, spolupracovníku staročeského Pokroku, nejmladšímu stolovníku, měli se všichni velmi vlídně, vlídněji než k sobě navzájem. Na všech bylo pozorovati mírné vzrušení: Palacký dnes přijde!

A Palacký přišel. Hned všichni členové společnosti vyskočili, klaněli se mu, drali se, aby mu odebrali klobouk, hůl a plášť, uvolňovali mu přístup ke křeslu, pro něj vyhrazenému. Palacký, jejž tehdy můj hrdina viděl poprvé a naposled, měl krátké, staromódní, ošumělé fračisko a fátrmordy; krk byl po starodávném způsobu černým šátkem ztuha ovinut až po bradu. Hubená postava zdála se od toho ztuhlá, ale jen se zdála: při vítání s věrnými přívrženci Palacký dosud jevil dost pružnosti, lehce se ukláněl jako mistr a pro každého měl slovíčko. Tuhé ovinutí krku mělo, možná, méně za účel zachování starodávné módy než zastření značné nekrasy, vole. Ztrnulým až do zkamenění Palacký nikterak nebyl a rovněž, když usedl, nepodobal se pagodě. To by se spíše mohlo říci o nejednom členu kroužku, do kterého zavítal.

Starý Pinkas stál nehybně stranou, když se tatíček Palacký v jeho hostinské místnosti objevil. Kdy by byl hádal, že mu poběhne v ústrety, najednou se rozkývá ke hlubokým poklonám, bude se ochotou rozplývati a čepičku v rukou mačkati, byl by se šeredně zmýlil. Svou úctu starý Pinkas dal vzácnému hosti najevo teprve, když usedl. Tu přišel a řekl: „Milostpane, je tam telecí ledvina a vepřová s kůžičkou, knedlíkem a zelím.“ Všechněm ostatním diktoval, jen tatíčkovi Palackému dal na vybranou. Vybral si telecí ledvinu a objednal si pohár piva. Pohár – něco v Čechách nezvyklého. Plzeňské se v poháru, z něhož překypovalo, vyjímalo velmi vkusně.

Podávaje Palackému pečeni a příbor, starý Pinkas neopomenul prázdný talíř prohlédnout, ofouknout a otřít kapesním šátkem. V tom byl Pinkas neúprosný a i tatíček Palacký musel se mu podrobiti.

Josef Holeček: Pero. Československý spisovatel, Praha, 1976.