Toto je vrba

Přestože jde svého způsobu o střet zájmů, uveřejňujeme zde kurátorský text Markéty Žáčkové o právě probíhající výstavě, jejímž autorem je jeden z redaktorů Kulturních novin.

Petr Kovář je nesmírně všestranný – umělec, kurátor, umělecký kritik a teoretik, učitel a básník. Tato charakteristika zní skoro obrozenecky. Anebo vzbuzuje otázku, zda se pod tímto jménem neskrývá nějaký autorský kolektiv. V souladu s takto rozsáhlým záběrem Petr pracuje s mnoha rozličnými médii – od malby až po fotografii či výšivku. Principem jeho tvorby je vždy pregnantně promyšlený koncept, ať už v monumentálním či komornějším provedení. Za mnohé lze jmenovat dva příznačné projekty, které modelově reprezentují autorův přístup: prvním z nich je intervence realizovaná v areálu vlakového nádraží Jihlava město v září roku 2017, kde zabílil takřka sto dvacet metrů dlouhou zeď vymezenou pro legální graffiti, aby z nově nanesené vrstvy nechal proniknout pouze tři náhodné výřezy z původní barevně pojednané plochy. Velikost každého „barevného okna“ v porovnání s výměrou bílé zdi pak referovala o tom, jaký (minimální) prostor je ve vybraných třech českých denících věnován umění, a také o fragmentárnosti, s jakou tato média čtenáře o umění informují. V druhém, drobnějším projektu uskutečněném před deseti lety v privátním prostoru domu svých rodičů v Dolní Cerekvi se Petr Kovář zase zabýval „odvěkou kunsthistorickou otázkou“ vztahu originálu, kopie a falza, kterou v praktické rovině otestoval prostřednictvím jednoduché záměny obrazů, aby ověřil, nakolik lze uvedené pojmy hodnotit estetickými, nebo spíše etickými kritérii: namísto krajinomaleb, které namaloval jeho dědeček, amatérský malíř, pověsil do interiéru jejich kopie, které sám vytvořil. Po dobu osmi měsíců si této tajné záměny nikdo nevšiml. Prokázal tedy, že i ne zcela dokonalá kopie převlečená za originál „má na světě své místo“ a že její reflexe spadá spíše do kategorie etiky (a také to, že do jeho portfolia patří vedle již zmíněných okruhů také filozofie).

Oba vybrané příklady ilustrující autorovo pojetí, které by bylo možné označit jako „esenciální konceptualismus“, neboť Petr Kovář v každém z nich materializoval výsledky svého výzkumu – ať už se jednalo o analýzu mediálního prostoru vymezeného umění v českém prostředí, nebo o analýzu debat o pravosti uměleckých děl –, zahrnují další rovinu, jíž je komunikace. A právě s tímto tématem se setkáváme také na přítomné výstavě s lakonickým názvem Toto je vrba. Autor zde pracuje s archetypy, jakými jsou rodný dům, strom, tradiční rodina, ale také pomíjivost. Jádrem expozice je zvuková instalace, reprezentovaná aluzí na katolickou zpovědnici, která nezapře autorovo vzdělání v oblasti environmentu, ale ani tradici československého konceptuálního umění sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Koncepce výstavy pracuje s názvem galerie a s prostředím, v němž se výstavní prostor nachází. Petr Kovář zde rozvíjí svoji dlouhodobou pozornost soustředěnou na nejstarší strom jeho zahrady, který zasadil jeho pradědeček, ruský legionář. Strom je v autorově podání archetypálním ztělesněním rodiny – pevných vztahů, přetrvávající paměti, domova, jeho kontinuity, tužeb, přání, zpovědí – jeho vlastní historie. Tento symbol bytí, jakýsi heraldický znak, „maluje“ světlem, prachem, zvukem a prázdnem. Efemérnost zvolených médií je v chvějivě znepokojujícím protikladu s pevností a věčností zachycovaných významů.

V Kovářově tvorbě se spojuje pragmatičnost s intimitou – odpadový materiál kuchyňské desky použil jako podklad pro malbu stromu prachem. Vedle tohoto ústředního vegetabilního motivu je s umělcovou rodinnou historií spojen i motiv legionářské uniformy. Pradědův nejbližší oděv pocházející z těžkých časů, které zachvátily celý svět, ztvárnil Kovář rovněž prachem – příznačným atributem zapomnění a pomíjivosti. Autor lapidárně popsal svůj postup, a tím i princip koncepce celé výstavy: „Základem byla šablona tvořená dědečkovou uniformou. V prvních dvou malbách jsem smetl prach z trámů krovu a vhodil jej na obraz. V třetí malbě jsem čerstvou vrstvu podkladové barvy umístil na půdu, zametl podlahu okolo a odešel. Prach pak sedal na obraz sám.“

„Malba prázdnem, s níž Petr Kovář hojně operuje, představuje jeden z méně uchopitelných postupů. Jedná se o techniku stop motion s důrazem na ono „stop“: umělec zde ve fázové animaci zachycuje prázdno (tedy tu důležitější část prostoru) pečlivou broderií nepevné, ale o to stálejší věčnosti. V sérii dvanácti výšivek ztvárňuje prostor, který „není stromem, ale je jím definován“ a který o zachycovaném předmětu vypovídá mnohem víc, než by bylo schopno sdělit jeho prosté zobrazení. Kovář v této sérii obešel strom v symbolických dvanácti zastaveních a v každém z nich vytvořil portrét „nevětví“. Metodu prostříhávané výšivky, tedy onu „malbu prázdnem“, zde umělec zvolil zcela typicky s odkazem na dalšího člena rodiny: svou babičku (dceru pradědečka-legionáře), která mu takto pojednaný ubrus darovala jako základ výbavy pro jeho vlastní budoucí rodinu. Na téma časovosti a trpělivosti v lidském životě snad nejvýrazněji upozorňují kresby vytvářené světlem-zrakem (malá série zobrazení stromu na čtverečkovaném papíře).

Toto je vrba, Petr Kovář, Strom Art Gallery, Brno, 19. prosince 2018 - 15. ledna 2019