Okno na stole

Okno na stole je prostor otevřený do prostoru jiného. Je to cyklus nejnovějších obrazů Štěpána Vrbického, absolventa ateliéru Vladimíra Kokolii na pražské AVU, který se před jedenácti lety odstěhoval na samotu na Vysočině.

Když jsem předloni psal o své návštěvě u Štěpána a Jitky na samotě nad Roženeckými Pasekami, a popisoval jejich nový, na půdě budovaný ateliér, ocitoval jsem v závěru Štěpánovu významotvornou otázku: „(…) ateliér to třeba bude pěknej, ale já jsem vždycky kreslil dole v kuchyni, to, co je, ale co mám kreslit v ateliéru?“ Loni se v ateliéru usadily sršně. Štěpán čekal, až prožijí svůj roční život v hnízdě, aby mohl pohnout s jednou příčkou. Motivy jeho kreseb tak neprošly přes tvůrčí dilema z nového životního prostoru, naopak jako by se zhustily v tom přirozeném místě setkávání, v místě, kde se střídají kompozice, přitom však stále stejných předmětů. Štěpán tedy i pro výstavu v galerii OFF/FORMAT kreslí to, co je. Věci na kamnech, u dřezu a na stole. Čajovou konvici, misku, pekáč. Jen světlo, které „popisuje“ hmotu, jako by ji současně stále více rozpouštělo. Jako by autor chtěl být materiálově důslednější, a přes návodnou abstrakci i smyslnější.
Případ se sršněmi zároveň příhodně odkrývá Štěpánův tvůrčí přístup (patrný již ve volbě domácích zátiší), a to svojí přesvědčivostí modernistického sloučení umění a života; důrazem na přirozené plynutí a tím i pomíjivost věcí, na práci s časem, jehož hodnotu Štěpán zpřítomňuje podvratně, totiž reflexí užitných, spotřebních předmětů v kontrastu s dlouhodobým vyčerpávajícím úsilím, jehož je třeba k jejich reflektování. V případě pastelkových kreseb Štěpána Vrbického jsou to totiž týdny práce na jednom malém formátu. Zároveň, aniž bychom tím předešlé popřeli, můžeme zmíněnému kontrastu rovnocenně obrátit póly; banální dostupné předměty kuchyňských zátiší jsou podobně jako třeba zahradnická nářadí (motyka, lopata, kladivo) v čase téměř neměnné, obtahujeme jejich tvary tisíce let. Vedle nich působí Štěpánův křehký vrstvený otěr barvy jako prchavá, ale přesně napojená stopa.
V této mezeře mezi všednodenními úkony, mezi elementárními funkčními tvary nádob a mezi jejich „neužitečným“ tvůrčím zobrazením pastelkou na papíře, mezi těmito „muset“ a „moci“, se otevírá prostor transcendence. Nebo možná jen zřetelné lidské existence.
Existuje v něm trocha obývacích nepokojů a všech těch reflexivních kuchyní Petra Hrušky, civilnost i mystika prýštící ze smyslového opojení Walta Whitmana, trochu Bohuslava Reynka, který u kamen škrábe svoje destičky, zatímco v hrnci vaří brambory prasatům, trocha Jamese Turrella v práci s nepozorovatelně se měnící chvějivou světelnou atmosférou, která může vést až k následné dezorientaci člověka. Okno na stole je nicméně definicí prostoru. Zrádnou definicí důvěrného místa, v autorově pečlivém přitom reduktivním podání esencí žánru zátiší i malby obecně.

Okno na stole, Štěpán Vrbický, galerie OFF/FORMAT, Brno, 9. ledna - 13. února 2019