Big Little Big Horn

Jsme obklopeni imitacemi, odkazy a citacemi. O tom, že závisí na naší otevřenosti a současně kritičnosti, jestli tuto situaci provází vzrušující klíčení nebo sklíčenost, mluví také výstava dvou umělců klasických médií, malíře a sochaře, která bude zahájena dvacátého čtvrtého ledna v pražské Nové galerii.

Místo toho, aby bylo výtvarné umění prostě vizuálně krásné, neustále k něčemu odkazuje. Divákovi už na to dávno nestačí přirozená výbava kolektivním nevědomím ani slovník symbolů. Jednou jsou to obtíže migrace přes Středozemní moře, jindy konkrétní vědecký objev nebo i jiné umělecké dílo (nejlépe Malevič, Magritte, Manet, nebo Duchamp, ať to nevypadá tak abecedně), a pochopení třeba gotického malířství vyžaduje dokonce, probůh!, obeznámení s mnoha konkrétními příběhy a dějovými zápletkami, přičemž je ve finále tentýž hlavní hrdina jednou zobrazen jako mladý pasáček ovcí, podruhé jako přísný, zářící vladař na trůnu, a potřetí jako jemný, trpící, odevzdaný člověk, jeden z nás - podle společenskopolitické situace. Není divu, že divák už není sto to věčné zacyklené odkazování vnímat a místo nimrání v duši vyžaduje pohled na krásné tělo. Jenže ono to uměním nekončí!
Nejdříve někdo pojmenoval horu Big Horn (Velký roh) a podle ní potom pojmenovali jinej kopec Little Big Horn. Nerozhodli se mu říkat Malý roh, ale Malý Velký roh. Zní to směšně, anebo jako Máchův oxymóron. Ale je to krásné vyjádření principu odkazů a citací, v nichž žijeme. Nejde pouze o imaginaci, když hledím na kopec a říkám si, že vypadá jako malý roh, ale zařazuji další informaci (intertextový odkaz), která říká, že jinde se nachází podobný, jen o něco větší kopec. V jednom pohledu je tak pohledů víc. Jedním kopcem vidím za kopec.
Jsme zvyklí používat název Little Big Horn bez toho, abychom jej překládali, a tedy bez podivení se nad tím, že je malý i velký (podobný efekt jako u spojení Hrdý Budžes nebo u písňového Okybača). Stejně jako u mnoha jiných běžných věcí a rozhodnutí se neptáme, nepátráme, vytěsňujeme citaci, vyjímáme tělo ze vztahů a s tímto torzem, mrzákem, pracujeme, jako by šlo o úplnost - Velký roh pro nás není důležitý, mnohem důležitějším (vlastně „větším“) se stal ten Malý Velký roh, kde byl Indiány triumfálně zmasakrován oddíl vojáků. Hora je nahrazena událostí. Událost naším výkladem. A co je pak skutečnější? Hra s modely a odlitky…
Výstava představuje aktuální práce malíře Jakuba Tomáše a sochaře Martina Skalického s tematickým pozadím citací či imitací (říkám něco právě tím, že to vypadá jako něco jiného). Malby Jakuba Tomáše tvoří často figurální kompozice, ale Jakub je nemaluje podle lidí v nějakém přirozeném prostředí, ale podle výstřižků z novin nebo jiného papíru, z nichž si vyrábí modely celých „scén“, které pak realisticky přemalovává (stín tu vrhá plochý papír, nikoli hmotná postava). Tento vstupní koncept doslovnosti však Jakub v posledních cyklech opouští, obrazová plocha je otevřená vpádu čehokoliv - papírová maketa je stále klíčem, předlohou pro výtvarnou stylizaci, avšak doslovnost jejího předmětného zasazení do prostoru je kolísavá, intuitivnější, stejně jako skladba celé kompozice. Jinak řečeno, papírová maketa prochází přes rastr svobodnější imaginativní makety, kterou Jakub nosí (a mění) ve své hlavě. Martin Skalický tvořil sochy, které vypadaly jako nafukovací (Zhmotněný výdech), teď dává nový obsah starým sochám z historických budov - a to doslova, neboť jejich formy vyplňuje zmačkanými hadry, textiliemi, které následně vyjme jako finální sochu. Výsledný artefakt má charakter kamene, mramoru, přitom se jedná o tkaninu. Martin tak s atraktivní naléhavou jemností vrací pozornost něčemu, co už dávno na starých fasádách budov naši pozornost ztratilo. Tomu, na co jsme si zvykli a periferně považujeme za přirozenou součást našeho světa, ale co ucítíme teprve tehdy, když to začne mizet. Tváře andělů, madon, náhrobních kamenů, našich zmačkaných šatů, svátečních ubrusů a propocených prostěradel. Duchovní obsah se tu potkává se společenskou kritikou s takovou přirozeností jako seprané textilie v nové barevnosti.
Oba umělci jsou ukotveni v postmoderním uvažování - relativizování a nejednoznačnosti. Dosud vycházejí z pozic informační nesytosti, z otevřenosti a variability, z možností zpochybňování tvaru jako základu tvarování. Roli intuitivního poznávání v postpravdivém světě tematizují, ale nevykládají. Jejich Big Little Big Horn není polarizujícím utvrzováním v určitém názoru, přestože na plátnech Jakuba Tomáše rozpoznáme stylizovaný vizuální jazyk blízký severoamerickým Inuitům, přestože tmavá vystřihovánka děsí tu světlou dlouhým nožem, přestože pod tvrdou slupkou trůnící tváře dýchá společný lidsky jemný textil. Pořád je totiž možné, že Jakub a Martin vůbec nemluví o nějakém masakru mezi bělochy a indiány. A všechny spekulace o migrantech, strachu, utrpení, dezinterpretacích, postpravdě a navracení pozornosti k přehlíženým součástem a hodnotám naší společnosti jsou jen vaše práce.