Oheň

Foto Tomáš Koloc.

Fejeton o teplu blízkosti, který byl napsán 7. dubna


Je začátek dubna, křesťani touhle dobou drží půst. Půst neznamená nejíst nebo nepít, ale vzdát se po čtyřicet dnů něčeho, na čem je člověk závislý. Poprvé jsem si něco zvolil i já. Ale klopýtám a moje klopýtání vrcholilo tenhle týden. Proto jsem ocenil, co pro mě představuje můj největší kamarád Jarda.

S Jardou se známe dvacet let, od chvíle, kdy na první hodině politické geografie na VŠ jako jediný z posluchárny na dotaz, kdo nechodil na gymnázium, řekl, že on chodil na kamenosochařskou školu a já jsem ukázal palec nahoru. Byl to on a skupinka kamarádů, se kterými jsme se na škole kolem studentského divadla a časopisu semkli na celý život, kvůli nimž se po nějaké době ve světě vždycky znovu vracím do Hradce, ačkoli k Hradci nemám vůbec žádnou rodinnou vazbu. Kdybych měl vypovědět, co všechno pro mě Jarda už udělal, byl bych tady do rána. Hned ze začátku vytušil, že mi strašně chybí naše rodina, která se rozešla už na prahu mého jinošství, a bez jakýchkoli potřeb kompenzace (a možná i bez jakýchkoli pohnutek, prostě jako když tráva roste nebo slunce svítí) mi mnoho z toho, co rodina znamená, celých těch dvacet let dával. (On říká, že mu různými způsoby všechno vracím, ale já o tom nic nevím.)

Od brzkého jara do pozdního podzimu (s výjimkou letních měsíců, kdy se chodí k rybníku Biřička) se Jarda skoro každou sobotu v poledne se svojí vlastní rodinou (manželkou Maruškou a synem Honzíkem) vydává k rybníku Cikán na kraji Hradce, kde klestím z nedalekého lesa zažehne ohniště. Na něm upečeme, co jsme si přinesli – a to tekuté se dá chladit do rybníka. Někdy přicházejí i další kamarádi. Já většinou přicházím později odpoledne, protože (jak mnozí z vás už vědí) v sobotu dopoledne myju nádobíza celý týden, peru a někdy i píšu a uklízím. Oheň (kterému Jarda říká posvátný) ale tou dobou ještě hoří, protože jeho hlavní účel není kulinářský. Pod vedením Jardy ho udržujeme vždycky až do tmy a někdy až dlouho do noci, kdy Jardova rodina i všichni kamarádi jsou už dávno doma. Jarda si z rybníka vytahuje petku s pivem, já moc nepiju, ale naše inspirace je rovnocenná. Celých dvacet let děláme totéž: kromě nekonečného ohně udržujeme jednu nekonečnou předscénu plnou filosofických úvah, slovních hříček a historicko-futuristických úvah. Někdy úpíme, že si to nepíšeme, ale Jarda (který kromě toho, že má kulturní sklony jako já, navíc ještě dokonale rozumí fyzice, astronomii a mykologii, o které napsal knížku) říká, že kdybychom s tím někde vystoupili, smáli bychom se jenom my dva. A že beztak nás pořád poslouchají andělé. Tenhle týden jsem si něco z toho, co nás napadalo, zapsal. Stálá postava našich dialogů, Kručmera Očurgon, který je napůl mongolský prezident a napůl nekonečný mnohoúhelník, který vyhledávají psi (Jarda), dostal nového souputníka, vodní bytost Chevelie Zavrbou (čtěte Ševelí Zavrbú), která je zároveň velvyslancem Francouzské republiky (to jsem já). Spolu pak Kručmera a Chevelie (tedy Braničtí rytíři) tentokrát vymysleli kupříkladu následující zaznamenané verše:


„Nad ohněm přelétl netopýr

byla mu zima, neb netopil“


nebo


„Zralá

neurvalá

princezna chtivá seznámení

se nakonec utrhla sama“


Chevelie pak během nošení a řezání dříví vždy nafotí několik inspirovaných fotek (z nichž jednu přiložil k tomuto vyprávění) a vymýšlí i „sólové“ verše, tentokrát třeba tohle haiku:


„Popel.

Zpod posledního polena

žadoní ruce plamenů.“


Se setměním, když začne kolem být zima, se přiblížíme k ohni, mlčíme, vyhříváme si střídavě břicha a záda, pak oheň tradičním způsobem uhasíme a mlčky jdeme cestou, na níž nejprve vejdeme do vesnice, kde civilizace přibývá, a nakonec, na betonce z Kopce Svatého Jána, stále ještě v archetypálním stavu spojení s přírodou, už protneme i dráhu trolejbusu. To spojení s přírodou a příběhy dávna, budoucna i všehomíra, promítající se do dnešních dnů, o nichž jsme celé odpoledne mluvili, na nás působí tak silně, že když jsme posledně před Jardovým panelákem viděli potyčku dvou opilých partiček sídlištní mládeže, viděli jsme v ní Bhagavadgítu – bitvu Kuruovců a Pánduovců – a v očích toho kluka, který bránil své pivo, aby mu ho kamarád nevypil, jsme zahlédli hrdinného Ardžunu (kterého Jarda hbitě přejmenoval na Vožungru).

Jsem za naše setkávání s Jardou moc vděčný, protože mi do života přináší to, čeho cítím, že se mi pořád nedostává: teplo blízkosti. Ta občasná sobotní setkávání s jsou pro mě pendantem nedělních mší, jako té dnešní, o které jsem tentokrát napsal i veršovanou zprávu:


„V kostele

hrají hudbu jako z Jakubiskovy

Nejasné zprávy o konci světa

a stejně jako před týdnem

když jdu z kostela domů

na rohu stojí partička cikánských kluků

a fotí se.

Pane, zasloužím i nezasloužím si,

abys ke mně přišel –

ale řekni jen slovo

a má duše bude uzdravena!“