Kauza Notre-Dame

Hořící replika Notre-Dame v kresleném Springfieldu s radujícím se panem Burnsem (v překladu Páleníkem) v popředí - v dílu seriálu Simpsonovi, který měl premiéru 16. března 2016. Foto Youtube.

O požáru katedrály bylo sepsáno množství článků a komentářů. Některé si pak všímají, jak se podobná kauza v médiích reflektuje. Ladislav Větvička v komentáři „Když hoři symboly, přichaza blba doba“ mimo jiné píše:

„…enem v loňskem roce proběhlo ve Francii 1063 utoku na kostely a svatostanky. To je skoro 20% narust proti roku předtym, kdy takych utoku bylo „enem“ 878.

To všecko robi zločinni „neznami pachatele“. Proč vam nevadi, že třeba v městečku Thonon-les-Bains roztřiskal neznamy pachatel dva oltaře aji kazatelny, zničil sochy, vyrazil dveře a rozbil okna?

Ja vim, proč vam to nevadi. Bo o tym nevite. Bo se o tym nesmi psat. To prostě neni politycky korektni...“

Synonymem politické korektnosti je stará dobrá cenzura. V každé době se najdou horliví editoři – propagandisté, kteří chrání čtenáře a posluchače před nežádoucími informacemi, nevhodnými komentáři a podezřelými autory. Cenzor byl nepochybně veden ušlechtilými úmysly i v případě mého komentáře „Dva rozsudky“, jehož odvysílání zabránil před dvěma lety. Neřešil jsem to, vždyť kdo já jsem, abych odmlouval editorovi! Text jsem ale nevyhodil. Řekl jsem si, že se ještě bude hodit.


Dva rozsudky

Pro Rozhlas Plus 22. 2. 2017

(neodvysíláno)


Vojenský soud v Tel Avivu odsoudil v ostře sledovaném procesu vojáka Elora Azariu k 18 měsícům vězení. Palestince, útočícího předtím nožem, zastřelil zraněného na zemi. Podle obžaloby ze msty, podle vojáka pro jistotu, neboť měl podezření, že útočník má na sobě vestu s výbušninou. Palestinec by se ovšem dnes s vysokou pravděpodobností těšil dobrému zdraví, kdyby se nepokoušel ubodat izraelské vojáky.

V jiném procesu, v sicilském Palermu, se řešila vražda dvanácti křesťanských běženců, které před dvěma lety během plavby přes Středozemní moře utopila šestice běženců muslimských. V tomto případě soud udělil osmnáctileté tresty. Svědci uvedli, že muslimové pojali nápad obracet spolucestující na svou víru, a kdo se neobrátil, toho vyhodili z člunu. Dá se tedy říct, že se křesťané dnes mohli těšit dobrému zdraví coby muslimové.

Co mají oba zmíněné procesy společného je, že oba rozsudky byly nižší, než požadovala obžaloba. Vojákovi, kterého hodně Izraelců vnímá jako hrdinu, hrozilo tři až pět let, muslimům, kteří se nejspíše mezi svými těší respektu coby horliví šiřitelé pravé víry, hrozilo v Itálii doživotí. Na rozhodnutí izraelského soudu mohlo mít vliv veřejné mínění, které není nakloněno teroristům. V Itálii pak soudci neshledali topení křesťanů nenávistí z náboženských důvodů, čili přehlédli vážnou přitěžující okolnost.

Z náboženského pohledu jsou jak mrtvý palestinský atentátník tak utopení křesťané mučedníky, kteří zemřeli za svou víru, byť nejspíše neskončili ve stejném nebi. U muslimských migrantů je ovšem na zvážení, zda patří do žaláře v katolické zemi, tedy z jejich pohledu u nevěřících psů, a zda by pro ně nebylo z náboženského hlediska přijatelnější, kdyby byli vyvezeni na moře a tam dostali na výběr konvertovat ke křesťanství, anebo být vyhozeni z člunu s tím, že se o ně postará Alláh, v jehož jménu vraždí. Takovým verdiktem ovšem v Itálii ani nikde v Evropské unii nemůžeme horlivým muslimům posloužit, protože nejsme jako oni.

 

Esejový komentář k úvodníku Ivana Hoffmana v tomto čísle z pera Tomáše Koloce najdete zde.