Počteníčko: Tulákem po nerodných krajích

Sonny v osmdesátých letech. Foto archiv

Jako pozvánku na páteční akci v HaDivadle přinášíme ukázku z knihy vzpomínek Branou nebes ku blankytu! na promovaného člověka Miloslava Sonnyho Halase od Josefa Šamánka, kterou vydává nakladatelství SURSUM v Tišnově:

Uháněli jsme ve vlaku Rumunskem a míjeli pracující, zevlující a mávající lid. Minuli jsme pár pěknějších osad, Neudorf, Zabrana Romána, Hunedoara, ostatní vypadaly prachbídně.
„Tak ubitě to tady nemohlo vypadat ani za Michala,“ vzpomněl Sonny na říkanku od paní Hladíkové z Borů.
„Německá, česká a maďarská vesnice, všechny ty nejvýstavnější přijdou pryč,“ poznamenal.
Byly toho plné západní zprávy.
„Co to má znamenat?“ obraceli jsme se zděšeně jeden na druhého. Bylo to v čase počínající agónie čeaučovského režimu, chytal se stébla podněcováním nacionalismu a příslibem loupení a kořisti.
„Režim je v prdeli, vyženou obyvatele, pod dohledem úřadů to vykradou a buldozery to tady srovnají se zemí,“ objasnil.
„To je pokaždý tak, najdou si obětního beránka,“ mínil jsem z historie minorit.
„Většina domácích se do toho bez výčitek zapojí. S tím nepohneš, jinak se taky staneš nepřítelem,“ suše dodal.
„Když neznají dějiny, podlehnou propagandě,“ soudil jsem.
„A strachu být jinej,“ řekla Alena.
„Taky potřebujou žít v menší bídě, zapojí se,“ mínila Lenka.
„Celý města snad nezlikvidují, je tady Brašov, původně Kronstadt, Cluj čili Klausenburg,“ strachovali jsme se. Ještě dva roky zbývaly zemi, kde čas ubíhal jinak a vlekl se jak šáhovo odpoledne.
„Romana-Ceaucesku-Pace,“ hlásal režim všude na transparentech. A přitom nadělal ještě dost zla, aby přivodil krvavou revoluci, jež se spustila nedaleko od naší trati v Téměšváru.
Nikolae Ceaucesku, obuvnický učeň a autokratický samovládce s orientálním kultem osobnosti, vládl přes čtvrt století Rumunsku za drakonické podpory tajné policie Securitate. Semlel ho dominový pád komunismu v roce 1989 ve východní Evropě a taky nejdrastičtěji. Rozvášnění lidé ho dovláčeli k soudu a popravčí četa ho 20 minut po soudu zastřelila.
„Jediné, co tomuhle Draculovi přičítám k dobru, že se odvážil vzepřít Sovětům a nezúčastnil se invaze k nám v roce 1968,“ řekl jsem s pohledem na chudobu za oknem vlaku.
Pak jsme jen přemítali o příčině nerumunských živlů pod jižními Karpaty. Městečka po trati byla neuspořádaná, jejich kasárensky panelákový socialismus balkánsky vykřičený, až jsme měli smutný pocit, že nic nesouladnějšího nejde vidět. Bylo však to ještě horší, Copsá Micá v údolí Valeá Lungá strašidelném jako černý sen. Stromy, tráva i bláto na cestách měly povlak čehosi mazlavě černého.
„Asi jsou tu vypálené lesy,“ usuzovala Alena.
„Hovno vyhořely, rozum tady zůstal stát,“ rozpoznal Sonny vnímavý ke krajině.
Z rozlehlé fabriky čouhaly nízké komíny, které v pravidelných intervalech chrlily těžký černý kouř.
„Jak může něco takovýho existovat?“ nevěřícně pravila.
„Nový člověk socialismu dokáže všechno,“ pravil.
Raději jsme zatáhli okno.
Po dvou nocích jízdy a přestupů s bágly jsme stanuli úplně na jihu, kam až to starostlivý režim dovolil. A hned u potůčku v hájku pod tratí nadešla první očistná koupel.
„Aách!“ opláchli jsme se.
Sonny si pečlivě promyl vous, já oči. Lenka se skropila celá.
„Pánové otočte se. Už můžete!“ řekla po chvilce.
Sonny nato: „Když nemusím, nedívám se vůbec.“
„Ty hade!“ sykla laškovně.
Vylezli jsme na násep a překročili koleje. Bylo to v poslední železniční stanici Kulata, za závorou ležel Prómachón. Stály tam cedule: „Pozor, hraniční zóna, Řecká republika, vstup zakázán.“ Najednou z mlází tiše vystoupil oslík, jako by se vznášel, a klidně odešel křovím do Řecka.
„Vidíš, osel může a my ne? Jdeme, kašleme na vojcly!“ rozčiloval se Sonny.
Nastal poprask, ale nakonec se i vojáci uklidnili a radili nám nad mapou. Tehdy nám byla Egeida nedostupná. Jako celý svět.
Vrátili jsme se od závory a na prašné návsi rovnou vpadli do svatební veselice. Snědí chlapíci už byli notně podroušeni. Stařeny v černých šátcích pod košatou moruší klevetily a družičky se vytáčely okolo novomanželů.
„Joséfé, Joséfé, rychle pocém,“ volal vystrašeně Sonny uprostřed družiček a tanečníků v chóru. Vlezl jsem do pletence tanečníků. Cloumali tam s ním chlápci, tahali ho za vous a balkánskou směsí cikánštiny se mlsně ptali: „Koho z vás je ta krásná žena?“ Bokem drželi Lenku v zajetí.
„Moja, ne vaša, řekni jim to,“ nařizoval zoufale, nerozuměli.
„Čí je, půjčíš mi ji?“ naléhal s výmluvnými pohyby pánve nejstatnější švihák.
Obepjal jsem Sonnyho kolem ramen:
„Nemůže, my nepůjčujeme. Žádnou naši vám nepůjčíme, mange phares pal miri šukar čhája,i my toužíme po krásných ženách, ale jenom svých.“
Využil jsem znalostí z vojny, se mnou v jednotce o dvaceti záklaďácích bylo třináct cikánů z nejvýchodnějšího Slovenska.
„Ój! Ani kamarádovi nepůjčí, dobrý člověk!“ ocenili ochranu Lenky a propustili ji.
Pak se vrhli ke mně:
„Tu vakeres romanes sar páni, mluvíš plynně cikánsky, tož jsi taky dobrý člověk, ój! Všichni jste dobří lidi.“ vzepjali ruce.
„Amen sam save devles here čhave, všichni jsme dětmi božími,“ pravil jsem.
„Tu máte, maťarde, pijte!“ vrazili nám do ruky flašku s pálenkou.
Hudba zařinčela, píšťaly, harmonika, bubny, a už jsme s nimi byli v kruhu, spíš v oblacích.
O přestávce si vyměnili s námi cigarety a kamarádky nás napomínaly.
„Co to slyším, kdepak je vaše láska k pozemským věcem? Alkohol a cigareta jsou dárek od boha. Víte, kolik práce je vloženo do jediné cigarety? A to ještě nehovořím o nikotínu. Není možné si toho nevážit,“ mudroval Sonny rozšafně.
Zálibně a mlčky s cikány potahoval a vypouštěl dým.
„Je lahodným prostředkem k navazování přátelství, nejdřív nás málem zbili a hle! Neznámí lidé si začali rozumět, že už spolu můžou jenom mlčet, jako my teď. No řekněte, není tabák perfektní vynález? A jak pravím, lidi se musejí přátelit, držet pohromadě, spolu se radovat a taky si vzájemně nadat, jinak je to všechno na houby, co mají jinak dělat, než zemřou?“
Navečer jsme však museli pod příkrovem tmy utéct do kopců, přátelství převálcovaly touhy.
Ti dobří muži vlivem alkoholu už přestali ctít, která komu patří. Byli přesvědčeni, že každá může potěšit každého.