Proč mám(-e) rád(-i) ptactvo

Foto Tomáš Koloc.

Osobní vyznání a mozaika vzpomínek z jedné environmentálně sociologické ankety mezi členy České společnosti ornitologické (ČSO).


Myslím si, že svým členstvím v ČSO, ochranou ptactva, zájmem o ně, šířením informací o avifauně mezi svými známými apod., prostě jakoukoliv činností na toto téma, které se věnuji, mohu – trochu – ovlivnit např. to, že ptáci budou lépe chráněni, že jich bude přibývat, že nebudou tráveni apod.
Jenže…
Myslím si to jen o některých z těch činností.
Z toho, co jako ekolog povoláním a dlouholetý (malý moment… ano, soustavněji se ochraně přírody věnuji od léta 1982) ochranář vím, vyplývá, že většinou zmíněných činností ovlivňuji skutečný stav (ptačího) světa jen velmi málo.
Rozhodně nechápu ptactvo nějak exkluzivně, ostatně oborově je mi bližší botanika a ekologie rostlin; takže například trávení dravců karbofuranem mě pobuřuje jen málo pro svou specifickou krutost a pro utrpení „krásných a ušlechtilých, vznešených“ tvorů, ale protože obecně odmítám záměrné hubení organismů (hlavně těch „vyšších“, musím ale přiznat), pokud člověku přímo nebo rozsáhle neškodí. Podobně mi až tak moc nezáleží na dalším zlepšování beztak už výjimečné ochrany ptactva (oproti jiným skupinám organismů), ale beru to spíš obecněji: chtěl bych, aby si více lidí prostřednictvím ptáků lépe uvědomovalo niternou krásu, harmonii a význam přírody.
Jaká že tedy je role pouhého jednotlivce? Vlastně sám pro sebe rozděluji zmíněné činnosti na dva druhy: prvním jsou ty, „které za mě nikdo jiný neudělá“. Například působení na lidi kolem mne čili moje bližní. Jasně, že i oni by si mohli najít i jiné zdroje informací, poučení atd., ale už s nimi mám nějaké sociální vazby vytvořené, tak je to oboustranně jaksi hladší. Anebo nějaké konkrétní působení na konkrétním „mém“ místě. Kupodivu to nemusí být ani moc dlouhodobé, ale rozhodující je můj vztah k danému místu. Sem spadá nejen vcelku banální krmítko za oknem, budka na zahradě apod., ale třeba i zapojení se do některých nepříliš odborně náročných pozorovacích činností v rámci ČSO. Konkrétní příklad: už po první sezóně, kdy jsem se zapojil do zimního sčítání vodního ptactva, mám ke „svému“ úseku Sázavy dosti silný vztah – možná umocněný i tím, že se tam předtím nesčítalo (nevím, jak dlouho), takže ten pocit, že to za mě nikdo jiný neudělá, tam platí skoro i bez uvozovek. Druhým módem podílu jednotlivce je role jednoho z mnoha oudů spolku, členů kolektivu či koleček ve stroji. Konkrétně třeba mé členství v ČSO je sice individuálně nespecifické, ale společně s ostatními členy tvoříme množství „čárek“, jimiž se ČSO může vykazovat, respektive svými členskými příspěvky skládáme jeden z proudů financování její bohulibé činnosti. To sice za mě může (u-)dělat i kdokoliv jiný, jenže kdyby si toto řekli všichni, tak by to nedělal nikdo, a hlavně to není něco jedinečného, nýbrž aditivního. Když nás bude víc sčítat ptáky v daném úseku, sice jich zachytíme o něco víc, ale rozhodně ne tolikrát víc, kolik nás bude. Kdežto u členských příspěvků ta aditivita dobře funguje.

Mám-li být upřímný, informace o zhoršujícím se stavu přírody, tedy i ohroženích ptačí populace, mě osobně k nějakým zvláštním obranným mechanismům nevedou. Je otázka, dá-li se to chápat více jako projev nějakého okorání až cynismu, nebo naopak, pozitivně, jako příznak poměrně vyrovnaného, smířeného vztahu ke světu.
Informace o zhoršujícím se stavu přírody se ke mně dostávají nejpozději od doby, kdy jsem se jakž takž naučil číst, tedy od roku 1970. Asi mohu říci, že jsem si na ně zvykl. Postupně jsem získal nějaké znalosti a dovednosti, jak je interpretovat a verifikovat. V průběhu života jsem prošel v podstatě dvěma určujícími momenty, při nichž informace o zhoršujícím se stavu přírody hrály nějakou roli. Byly, resp. uvědomuji si jen dva, navzájem souvisely, následovaly krátce po sobě a celé to bylo dost dávno: v létě 1982 na táboře s Brontosaury a s Českým svazem ochránců přírody (mj. s Naďou Johanisovou) a o tři roky později, kdy jsem zanechal studia na ČVUT a nastoupil do tehdejšího Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Od té doby nijak podstatně nezvyšuji svou aktivitu, nepropadám beznaději a zároveň snad ty informace nebagatelizuji. Environmentální žal nepociťuji. Víra mi nebyla a není nějakým štítem. Je to jen součást, možná spíš rámec mého obrazu světa. Bůh dal lidem svobodu včetně svobody špinit a ničit své prostředí a oni to dělají vcelku podobně jako ostatní nepravosti a hříchy. Poměrně podrobně a snad i zasvěceně sleduji komplikovaný vývoj ukazatelů stavu prostředí zejména po převratu v r. 1989, takže ani jen v rozsahu svého života nevidím nějaké jednoznačné ani neodvratné spění ke katastrofě. Naopak mnoho katastrofických scénářů, které jsem četl nebo slyšel, se nenaplnilo; doufám, že se tím nenechám nad míru uchlácholit. Určitou roli sehrál i nástup postmodernismu, který jsem přímo a snad i trochu reflektovaně prožil. Důležitá byla i četba Lomborgova Skeptického ekologa – podobně jako teď nově Roslingovy Faktomluvy – díky níž jsem si velmi silně uvědomil, jak neúplný ten můj obraz světa je a jak je jeho utváření citlivé na „předvýběr“ faktů, s nimiž se seznamuji, ať ho dělám já sám nebo kdokoliv jiný. Poněkud mě to přiblížilo (filosofické) skepsi. V posledních několika letech si neuvědomuji žádnou zprávu, která by mnou skutečně otřásla, a to ani z produkce IPCC, ani Bendellova Deep Adaptation, ani nejnovější Geo 6. Troufám si odhadnout, že to nebude ani první zpráva IPBES, která bude vydaná v pondělí 6. 5. po poledni (psáno v sobotu 4. 5. 2019, pozn. red.) a na kterou jsem zvědavý, svým způsobem se na ni těším, nejspíš mě v něčem překvapí, ale s největší pravděpodobností mnou neotřese. 

Je to asi víc mé ekologické vzdělání než moje víra, co mě vede k přesvědčení, že i kdyby lidstvo vyhynulo (zničilo si podmínky k existenci), ba i kdyby s sebou strhlo velkou část živáčků (což by bylo nade vší pochybnost hanebné), ekosystém Země se nějak obnoví a život jako takový snad nezmizí. Vulgárně řečeno, zklameme Boha, to ano. Podle svých chabých sil a v souladu se svou představou o svém místě na světě se snažím se na tom moc nepodílet a tu a tam tomu snad i trošinku bránit – ale hlavně pro klid své duše. Vedle ničivých sil jsem zcela nepatrný a když přehlížím úspěch celého zeleného hnutí za těch několik dekád, žádná velká sláva to není.


Jak zmíněno výše, pro můj soustavný zájem o přírodu (a její ochranu) obecně byl rozhodující „obrat“ v létě 1982, kdy jsem absolvoval první Prázdniny s Brontosaurem (s Jiřím Kulichem a dalšími, pamatuji si například na krátkou návštěvu Jiřího Sádla) a tábor s 5. základní organizací ČSOP (Naďa Johanisová, Jiří Nedoma, Saša Klaudisová, Jaroslav Rydlo a spol.). Prostě mě nadchli a za dlouhých večerů u ohně i při jiných příležitostech mi vysvětlili, co a proč dělají a na čem jim záleží, a tím mě naprosto přesvědčili a strhli. S oběma partami, teď se asi říká „bublinami“, jsem se pak kamarádil a scházel průběžně, začal s nimi jezdit do přírody (na „kvalifikované“ vandry, brigády apod.) a když se to ukázalo obtížně slučitelné s náročným studiem matematického inženýrství, začal jsem se ekologii věnovat soustavně, studovat ji a posléze se jí i živit. Vliv dědečka – schwarzenberského lesníka – nepřeceňuji, ale nemohu ani vyloučit. V těch zelených bublinách bylo shodou okolností víc botaniků než zoologů a já navíc vůbec nemám sluch na poznávání podle hlasů, takže jsem se „přirozeně“ orientoval spíš na kytky. K ornitologii mi pootevřela dvířka moje manželka a když jsem si časem, například při navrhování soustavy Natura 2000 v ČR, uvědomil, jak odborně kvalitní práci ČSO dělá, aniž by přitom přestala být dobrým spolkem, nakonec jsem do ní vstoupil.
V jiných svých aktivitách přitom nacházím uspokojení a mám i dostatek jiných příležitostí, jak chránit přírodu, ale společenství lidí v ČSO je dosti sympatické a některé „ptáčkařské“ aktivity mi v poslední době vyhovují víc než dřív, takže se (konečně) zajímám (i) o avifaunu.