TEREZA SYLVA KLENOROVÁ: PŘEDČASNĚ PROPÍCHLÉ UŠI

nad ránem z úst / páchne spánek

 

Jaké to je zažívat kontinuum? Otázka, kterou není snadné si klást a už vůbec na ní odpovědět. Odvaha k otevřenosti je jedním z charakteristických znaků poezie Terezy Klenorové. Kdekdo z nás chce zaspat strach, zaplašit číhající sůvu, zabránit nalomení stonku, ale málokdo to umí přiznat tak obrazivě a emočně i esteticky intenzivně, jako ona.

Petr Čermáček

 

 

RYBENKA

 

po mém příchodu domů

obžívá tichá zoologická zahrada

u pračky se probral dlouhonohý pavouk

na dlaždicích se nenápadně komíhá rybenka

(říkáš, že je to špínou

říkám, že si ji tu pěstuju záměrně, připomíná mi zcizené dětství)

 

v hrnci na sporáku

unaveně vydechují víkendové špagety s tomatovou omáčkou

 

po ránu

slyším ptáky

 

Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

 

BEROUN

 

křik mezi berounskými panely

buldok packou rozrýpává jarní trávník

opilci se před ubytovnou kymácí ze strany na stranu

okna na domech světélkují do modra

 

děcka ze středočeského kraje už šly spát

pod tunelem poslouchám šum dálnice

na nádraží očima vyhledávám postavu s čepicí

ve vzduchu je cítit hnůj

 

 Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

 

MOŘE A VESMÍR

 

krvácející srdeční sval

(po)chyby v hlavě a v těle

moře slz v polštáři

 

kreslíš mi planety modrou fixou

uklidňuješ nekonečností vesmíru

 

bojím se sebe

boření bez příčin

 

jaké to je

zažívat kontinuum?

 

utínám dřív

než

 

 Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

 

CHYBNÁ

 

dívám se na holčičku v kočárku

velké oči, zvědavost, předčasně propíchlé uši

 

říkalo se,

že se se mnou kdesi po cestě

stala chyba

 

číhá mi za ramenem

ta sůva

co na mě občas nasedá

 

Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

TAMARA

 

krajina oknem vlaku ubíhá jak ve zpomaleném filmu

polámané stromy

navlhlá stébla trávy

ledabyle odložené větve

rozmočená půda

 

její vlasy se v čele oranžově lesknou

havraní cop odpočívá na unaveném rameni

povislé bílé džíny

chlapecké boky

 

je dost živá, tahle Tamara

přilepená pevně k zemi

 

ne vždy to tak bylo

– když málem umřete, protože vám lékaři

najdou příliš těžký kámen v děloze

 

ani ty husté vlasy tehdá neměla

plešaté vystrašené dítě

objímající záchodovou mísu

na jihu čech

(ve stínu ozáření)

 

zkaženiny tamařiným tělem neprorostly

zůstal jen nalomený stonek

a strach z blízkosti smrti

 

 Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

OTÁZKA

 

zaspat strach, zacpat prázdno

to jsem ani netušila

kolik je v duši volného prostoru

 

máš takový psí oči

říkáš po ránu

 

jak člověk pozná

že je dobrým člověkem?

 

Tereza Silva Klenorová - Poiésis

 

ORLICKÉ HORY, DUBEN 2019

 

lesy mají oči.

zírají mezi větvemi, pod nohama křupou spadané klacky, vyrvané kořeny z hlíny, za každým zvukem se otáčíš, les je plný zvuků, které ti ve městě unikají, po dlouhé době mlčíš, není třeba cokoli říkat, není komu co říkat, samota (tentokrát) nebolí, je dočasná, orámovaná úseky mlhy, napjatým jehličím.

 

jsem nepatřičná, malá v téhle džungli,

na palouku prázdné pláně pro posedy, vykořeněné nádechy,

 

kdybych zmizela, nikdo se nic nedozví, fouká a nevím, kde jsem.

 

opuštěná lanovka,

možná takhle to bude vypadat, až lidstvo vymře,

zbyde jen to, co jsme uměle vytvořili:

zbytečně velké lanovky

zbytečné budky

elektrická vedení.

 

kloužu se po svahu, prohýbám páteř při pádu, mlha se rozpouští, brodím se bahnem, sníh ustává, pozoruju známky horské architektury, vše je tu připravené pro nás – jako vždy.

 

asfaltová cesta se klikatí, zasázené roubenky, myslím na potok, který tu neteče, ale mohl by,

samota ukázala, jak moc není sama,

 

u jana pár piv, smažené jídlo, smažený puch textilu, smaženina usazená ve vlasech, v pórech.

 

kolem továren, škol a kostelů,

kráčím do umělé novostavby u silnice,

vše je tu bílé, sterilní,

recepční úzkostně stírá neexistující prach ze skleněných desek,

rozlehlé pláně pod balkónem,

 

spánek a noční kašel,

převlékáš propocené bavlněné triko,

pliveš žluté hleny do bílého umyvadla,

polykáš paralen,

dveře jsou zamčené, není kam útect,

nad ránem z úst

páchne spánek.

 

 

 

 

Tereza Sylva Klenorová se narodila v roce 1990 v České Lípě, žije v Praze. Vystudovala sociální práci a sociální politiku na Univerzitě Karlově, v magisterském studium pokračovala ve francouzském Lille (sociologie, sociální ekonomika). V současnosti pracuje ve spolku Dobré místo v Psychiatrické nemocnici Bohnice. První sbírka básní První ranní vlnobití (Amaprint Kerndl, 2015) jí vyšla v návaznosti na vítězství v soutěži Nezvalova Třebíč. V roce 2017 onemocněla, strávila měsíc na psychiatrii, o své zkušenosti napsala sbírku básní Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3 (Petr Štengl, 2018).

 

Tereza Silva Klenorová - Poiésis