přečteno

Obrázek nebo fotografie#25287 Obrázek nebo fotografie#25288 Obrázek nebo fotografie#25289

Nechci abys viděla / jak se mé verše roztékají / ztenčují a zmatňují. Jakub CepníkHostu 4/2019 se ve svých básních vzpírá vyprchání, odeznívání. Zapouzdřit se v zákrutu plynutí / a vytvořit středobod – snaha, která je poezii vlastní: uchopit čas, zvýznamnit jeho plynutí, čelit nejistotě stejně tak, jako ji vytvářet tam, kde si jistota stojí příliš absolutisticky. To, co je na Cepníkových básních mimořádně přitažlivé, je neokázalá obraznost, šerosvitné balancování mezi nocí a dnem, viděným a myšleným, skutečným a představou. Ale když zrcadlíme pohyby druhého / ruka se nemá o co zastavit / jak potom rozpoznat / svůj vlastní tvar? Vojtěch Kučera k Cepníkovým básním velmi trefně poznamenává, že ho napadá slovo něha. V mé mysli při se při četbě neodbytně zjevují pomalu rozpohybované černobílé fotografie dokonale zaostřené na několik příznakových detailů, zatímco zbytek je rozostřen… podmanivý valér, snivé světlo: spletl ses / není to básnický kout / to jen pod jistým nočním úhlem / jsi vmísil do smyslových dat / dávku nepatřičné abstrakce // těla která se tu pohybují / nesdílejí nic ze tvým mlh / z hlíny tu vyrůstají / planí lidé / s irelevantními myšlenkami // i ty kořeníš ze špatné půdy / a tvůj organismus nepodporuje funkce / které znáš z reklam // spletl ses / básnické nejsou a nebyly (báseň Spletl ses). Cepník již za své básně získal hned několik ocenění, nezbývá než se těšit na jeho knižní prvotinu.

Karla Šiktance nejlépe je číst nahlas. Pro rytmus, pro krásná zvukomalebná slova, která tu tanou: Halasův kohout na dvoře sám prubuje lamento i hořek. Ve sbírce Ubírati se (Karolinum, 2018) Šiktanc pokračuje v úsilí, které tak trefně pojmenoval Petr Hruška: neustále učí slovo mluvit a neustále se učí od slova mluvit. Prostor, v kterém se básně dějí, je přitom různě konkrétní i různě otevřený – od v řeči, vztazích a v myšlenkách vymezeného prostoru, kde není snadné zachytit stopu asociovaných obrazů, otázek a odpovědí (báseň Jak ti říkají?), až po prostor konkrétní, čtenáři široce otevřený, blízký záznamu (báseň Fantas). Ubírati se znamená tu putovat časem i prostorem stejně jako ubírat z nevyřčeného – udiveně hledět na náhle spatřené, jež promlouvá. Ubírati se navzdory tomu, že jak už míň dokořán, / sotva se dveřmi protáhneš sám k sobě. Veškeré to potýkání se s jazykem je dobrodružným, každodenním zápasem, který je stejně životně nezbytný jako nesamozřejmý… V televizním rozhovoru s Petrem Vizinou z června 2018 to ostatně Šiktanc přesně pojmenoval: Slovo někdy potřebuje kus světla, hodit na něj světlo a spojit ho s druhým slovem – a pak vytvoří to, co si přejete, aby se na malém prostoru srazilo co nejvíce věcí, kterými žijete. Kolik přesnosti, kolik hudby je ve vysloveném, tolik mého úžasu v čteném: Zná to zpaměti. / To buchsuďodkudco. To špachtlí do větru: / posuňky, pentle par a dýmů, a „do vrchu nežeň, / s vrchu pusť, na rovině nešetři“ … a voda, co si / stokrát za den lízne z šutru, potopí se… / To věčné animuk. Co do nebe volá. // Jde, / a nikam. Nechce se mu. Ani někam. Ani domů. / Jen tak stát si. Zdát si. Plést se. / Snést se s limbem, na půl huby. / Větřit Němou, jak se chlubí.

To podstatné na snu není jeho obsah, nýbrž světlo, v němž se sní. To světlo zůstává, když se probudím. Jeden z mnoha zápisů Ilse Aichingerové z roku 1950 by klidně mohl být jedním z mnoha možných mott jejího básnického díla. Nejsou to jednoduché básně – úsporné, ale přitom jakoby vznikly překryvem více vrstev, sledovaly několik jazykových či myšlenkových linií, z nichž některé jsou jen naznačeny, jiné dovedeny do konce, přesto však fragmentovány… Cesta mezi obrazy je tak leckdy skryta, zredukována, aby bylo možné hlouběji pojmenovat, vyslovit, aby po probuzení z básně zůstalo její světlo – byť je jím povětšinou světlo chladné, světlo, jež nepřináší katarzi, nese úzkost přeživších šoa. Jak mám rozlišit dny? / Podle zelených biskupských rouch, / návštěv světců / a krátkého poklidu? // Kde se suší tráva, /rezavějí spáči / v potemnělých koutech. / Kdo pro mě zachová / mé nebe? (báseň Dvě místa pospolu). V Aichingerové stesku, skepsi, bolesti je naléhavě přítomna svobodomyslnost, neokázalá provokace odvážně ještě více zpochybňující svět, jehož jistoty zmizely s transporty do vyhlazovacích táborů. Seno, / seno v stodolách dětství, / kde uhořet / nebo navždy zmizet / je stejně lehké. / Seno ve snopech, /seno na polích, /seno jako písmena / při smrtící hojnosti možností / jen tak k sobě poskládaná, / tento směr, / ale žádný jiný. / Seno, které poletuje větrem, zůstává na úhoru strnišť, / od ostatních navždy odloučené, které očekává sníh, / který mu vezme nebe, / jeho nehybný matný předobraz. / Jistota, že není útěchy, / zato však jásot, / seno, sníh a konec (báseň Seno). Výbor z próz, básní a zápisů Vrabec v hrsti vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v roce 2010 v překladech Michaely Jacobsenové a Jitky Bodlákové.

 

Výtvarné umění sdílí s poezií postupy zpodobení světa, zachycení unikajícího, skrytého… I tentokrát vás proto pozvu na výstavu. Robustní gestický rukopis Petra Šmahy v expresivních obrazových propletencích je záznamem výhružných, až zlověstných stavů, tíživých situací (jak velmi pregnantně charakterizuje Šmahovu malbu Miroslav Koval, viz http://www.galerie-sumperk.cz), záznamem, kvůli kterému se vyplatí zajet do Šumperka, kde v Galerii Jiřího Jílka budou Šmahovy obrazy vystaveny od 1. května do 2. června 2019 (ukázka je v záhlaví).