Počteníčko: Proti všem
V noci z 19. na 20. května 1420 se odehrála bitva husitských vojsk s jízdními královskými a křižáckými oddíly u Poříčí nad Sázavou. Podle historických zjištění, založených na interpretaci kronikářských záznamů, to ovšem byla spíš jen jakási šarvátka („srážka“) a odehrála se blíže Městečku (nad Sázavou). Za rok si budeme připomínat 600. výročí této bitvy; v samotném Poříčí už začali zkrášlovat tamní donedávna trochu zarostlý pomník. Letos přinášíme její barvité líčení z pera Aloise Jiráska.
Pod večerním nebem, na úpatí černých vrchů a chlumů, v rovince otočené Sázavou, černaly se vozové hradby táborského ležení. V šeru vypadaly jako rozlehlá tvrz, ale tmavá, pustá, jako vymřelá. Pojednou tam zahlaholila pronikavá návěští polních trub, a placem prostřed, u vozů, po houfech volali strážní: „Vzhůru! Vzhůru!“
Ondřej panic z Hvozdna vyskočil rovnýma nohama. Prve, nežli se jak náleží probral, zaslechl, že poroučí hejtman do sedel. A již jeli. Z počátku nevěděl ani kam. Že je nepřítel nablízku, hned si pomyslil; už také šla o něm řeč všude kolem, a všude se na něj chystali. Pěší houfy stály připraveny, kněží obcházeli, povzbuzovali, leckde také s houfcem klečeli a modlili se. Hvozdenský panic se dostal s polovicí houfu na protější konec ležení směrem k řece, odkud rovinou mohli se nadíti hlavního útoku.
Panic sám mnoho neviděl. Jak zarazivše čekali, měl před sebou dál pěší houfy a řad vozů, přes něž nebylo mnoho vidět.
S nich však více. Na jednou z nich stál v těch stranách Žižka se Zbyňkem Buchovcem a rozhlížel se. Prostora mezi řekou a ležením počala se plnit. Nepřítel bez ustání přebřídal Sázavu a počal se šikovat. Přibývalo ho ustavičně jako mraků; houf za houfem sjížděl od Čerčan, dolem podél řeky. Již se všecko prostranství od nich černalo. Samí jízdní. Jednotlivci přejížděli před houfy; hlahol trub i bubnů rozléhal se z jejich řad večerem. Jako velké vody přibývalo nepřítele, a jako kobylky kvapně se šířili. Rozeznati ho nebylo možná, leda jen obrysy korouhví nad řadami jezdců, a kopí s praporečky, jež se černaly nad jezdci jako les.
Houfce se řadily, rojily, až se slily ve dva veliké, na šiky rozdělené. Jeden zůstal napravo, po boku ležení, druhý se chystal od jihu, dozadu. Ten byl větší. V té chvíli také zahořely ohně na výšinách u Čerčan a za druhým koncem ležení, nad ním, na vrších směrem ku Praze, patrně na znamení.
V ten okamžik slezl Žižka s vozu; vsedl na koně a chtěl na druhý konec ležení, v čelo, kde stál také Kuneš z Bělovic. Ale vtom otřáslo se tiché večerní povětří ohromným válečným pokřikem. Uhři, Němci a Čechové, co s nimi byli, všech dobrých deset tisíc, hrnuli se valem vpřed k vozovým hradbám, aby k nim přilnuli, aby jich buď mocí převrátili nebo do nich vskočili.
Hnali se divým křikem, s obou stran najednou; skoro v touže dobu strhl se válečný křik vpředu v ležení, kam dorazil po silnici od Prahy veliký houf z Vyšehradské královy posádky. Na vozových hradbách ticho. Mrak šípů, jež Uhři, dojíždějíce k vozům, vystřelili, přenesl se a zapadl v šeru beze škody.
Vtom po krajných obou řadech vozových proti Uhrům i vpřed zableskly se rudé plameny, vyvalily se mraky bílého dýmu; rány z houfnic a tarasnic vybouchly. Zahřměly a hřímaly tmavou rovinou, bílé mraky se válely kolem vozů, nad nimi a před nimi, a v jízdných houfech byly rázem veliké cesty a průchodiště. Střelba je udělala a dělala.
Mnoho koní a jezdců se válelo na zemi. Nad nimi se vzpínali poplašení koně, a divě se obraceli; jezdci trhali divoce uzdou, křičeli na koně, bodali je ostruhami. Než nic nezdrželo zdivělých zvířat.
Se střelbou zahřmělo náhle s vozů divoké: „Hrr, Tábor! Hrr, Tábor!“ a hřmělo poplašně, děsivě dál. Od špížných vozů na pláce ozýval se vážný zpěv. Ženy a rodiny zpívaly k Bohu, modlíce se za vítězství, zpívaly za střelby i po ní. Hvozdenský panic čekaje v jízdném houfu, neuslyšel konce toho zpěvu. Střelba jej přehlušila; pak rozletěl se vpředu po vozech i za nimi v houfech válečný pokřik, a než chvíle minula, volali na vozích i kolem v náhlé radosti:
„Běží! Běží!“
Všude kolem zajásali nadšením, divokým rykem. Panic se zrovna třásl. Prve rozčilením, teď nedočkavostí. Viděl, jak se vše u krajních vozů hýbe, jak rota za rotou se obrací, jak se k brankám mezi vozy žene, jak se jimi ven hrnou, chutě, s pokřikem. Viděl sudličníky, cepníky se zbraní již povznesenou. V čele jednotlivých houfů míhali se kněží, ten s monstrancí v ruce, za ním vysoký, bradatý, s mečem nad hlavou. A zase rota za rotou, kněží vedle nich nebo před nimi, ozbrojení nebo beze zbraně, ale každý velikým hlasem volaje a povzbuzuje. Mnohý i zpíval a jeho houfec s ním.
A oni tu stáli, nečinně čekali!
Pak sám Žižka u nich zarazil koně, a kyna palcátem, volal, aby vytrhli honit. Jen dořekl, pobídli koně a sotva slyšeli, co volal za jejich hejtmanem, že jen k řece, dál ne.
Hned byli venku, hned vrazili do víru, do chumelice lidí a koní, v bouři nejrůznějších hlasů a skřeků. Nepřítel divoce utíkal. Šerem uhánělo všecko zpět, k řece, v houfech, nebo jednotlivě, koně bez jezdců a mezi koňmi sem tam jezdci bez koní. Jen na jednom místě bránil se větší oddíl opěšalých táborským pěším. Ti bodali a bili sudlicemi a cepy do Uhrů a Němců jako do snopů. Helmice cvakaly pod chlapskými, kovanými cepy; jejich pádné, rychlé rány dopadaly na ně jako krupobití a na pancíře a brněné pláty. Marně se oháněli Uhři a Němci statečně mečem i dřevcem. Železné cepy se šerem jen míhaly a drtily všecko, kov i lebky, i kosti.
Ondřej, jak chutě vyrazil s ostatními z vozových hradeb proti Uhrům a jejich spojencům, tak byl nerad, když pojednou bubny zahlaholily návěští, aby zarazili, aby dále nehonili. Bylo to u samé Sázavy; a Uhři před nimi, takřka pod rukama brodili se vodou v nepořádku, v hrozném zmatku. Tlačili se v řece, mačkali, jak se hnali a drali ke druhému břehu, pěší, na koních, jako splašené, zmatené stádo.
Volali, kleli, křičeli, voda šplíchala, stříkala a nad chumly černých postav vzepjal se tu a tam kůň s jezdcem na hřbetě nebo již bez jezdce. Jen jim vskočit na hřbet, jen jim vjet zrovna na záda, šlapat je, drtit.
Panic, jako všichni, jen hořel, aby mohl Uhry bít. Ale návěští poroučelo, kotly zas a zas hlaholily do vřavy a hluku a hejtmanův hlas poroučel: „Zpátky! Zpátky!“ Chval z Machovic tak prudce křičel už ochraptělý, a mával mečem zpět k vozům.
Jeli tam zpět rovinkou. Těla padlých i raněných bojovníků i koní černala se polem, kolem se hemžily zástupy bratří, nejvíce cepníků, vracejících se dle nařízení chvatně za vozové hradby. Sem tam viděli volné koně, bez pána, splašeně pobíhající, i koněberky, kteří se za nimi rozjeli.
(…)
V tom všem pohnutí a mocném vzrušení uběhla noc rychle. Nežli se nadáli, počalo nebe šednout, blednout. Za vrchy na východě prosvitl šedem prvního rozbřesku zsinalý pruh. Vzduch byl chladný a k jitru vál čiperný vítr. V tu chvíli tišilo se ležení bratří. Ne však na dlouho. Zahlaholilo znamení, že mají krmit koně, a nedlouho po tom, rozednívalo se, troubili „vzhůru“ na různých stranách a koncích tábora. A hned také hrubé, mocné hlasy „vzhůru“ volaly a zvučely podél řad vozových, mezi nimi, na vozích, na pláce.
Každý vstával, jak byl odpočíval nebo si sedřiml, oblečen i v odění, kdo je měl. Proto bylo vše ihned připraveno. Každý spěchal na své místo. Vozová hradba se trhala, řetězy odpínány, vozníci zapřahováni; desátníci odjížděli, řídili oddíly svých vozů, cepníci a sudličníci se šikovali, i střelci i práčata.
V tu chvíli, bylo před slunce východem, seděl už Ondřej v sedle a vyjížděli s honci z ležení ku Praze.
(…)
Jitro bylo překrásné; za vrchy vycházelo slunce na jasném nebi v plné nádheře. Než zraky všech bratří v honcích obracely se na půlnoc, kam směřovali. Z počátku od Poříčí přes Městečko k Dnespekům vsi měli cestu pohodlnou. Jeli na úpatí chlumu a rovnou cestou. Po levé ruce rozkládala se ještě rovinka až po Sázavu, kterou pak u Dnespek naposledy viděli. Vlastně její vrby a olše, jejichž rozložité koruny mladě zelené jasně se rýsovaly v čistém, svěžím vzduchu májového jitra. U Dnespek se řeka na západ obracela, oni pak dále k severu směřovali.