Po stopách dobrých i hořkých

Obálka knihy. Repro archiv autorky

K německému vydání poezie Milana Hrabala.


Milan Hrabal je současný autor, který má v české literatuře své neoddiskutovatelné místo. Kromě vlastní tvůrčí činnosti je neméně známý i druhý pól jeho tvorby, a to tvořivá činnost překladatelská a editorská. Věnuje se jí se stejnou odpovědností, s jakou přistupuje k vlastní poezii či próze. Dokazují to mimo jiné i udělené literární ceny, jako je Mezinárodní cena Varšavského básnického podzimu (1999) nebo Gogolova cena (2016). Překladatelská činnost zejména lužickosrbských či německých autorů odpovídá jeho naturelu. Dokáže nahlédnout do živého organismu cizí řeči, respektive cizí kultury – a sdílet ji a předávat jako kulturu blízkou. Není tedy překvapením, že Milan Hrabal je čestným členem Společnosti přátel Lužice a Zwjazku serbskich wumělcow (Sasko).

Témata vlastní Hrabalovy tvorby je možné označit jako univerzální. Charakteristický je jeho způsob práce s jazykem. Vychází z tradic, které svébytně, ovšem nikoli násilně překračuje. Hrabal se neřadí k poetickým experimentátorům, základem jeho básnického vyjadřování zůstává i nadále konkrétní, přesná řeč, na pohled střídmá, ale vyvolávající řadu konotací.

Hrabalova poezie není překládána poprvé. Už dříve byl jeho cyklus básní nazvaný Cestou bolesti a víry přeložen do lužické srbštiny, němčiny, lotyšštiny a angličtiny. Hrabal patří rovněž do skupiny autorů Orpheus.

V roce 2016 mu vyšel v Leipzig Literatur Verlag první výbor veršů v německém jazyce s názvem Eine Schimmernde Wabe Glimmer a byl velmi dobře přijat kritikou i čtenáři. Velmi příznivě se k němu vyjádřili například Peter Huckauf nebo Volker Strebel, Peter Gehrisch a další.

Je to jistě jedním z důvodů, proč se kniha objevila i v německém překladu. Koneckonců básník je fakticky i historicky zakotven v krajině zvané Sudety, je vlastně přirozeně rozkročen mezi oběma kulturami.

Výbor veršů nazvaný Wenn die Fische davonfliegen (Když ryby odlétají) je sestaven z pěti základních cyklů, které jsou významově propojeny a postupně gradují: Na loutkách, Včelám slaně chutná med, Tam, Dopisy a Dům.

Ačkoli mají jednotlivé cykly svou vlastní básnickou scenérii, jedno mají společné: existenciální podtext, který je zejména v prvním cyklu skrytý v ironii či sebeironii. Základní lexikální půdorys v daném výboru lze označit za indoevropský, neboť drtivá většina slov v Hrabalově básnickém slovníku má svůj původ v pradávné společné řeči. Hrabal se soustřeďuje zejména na „bytelný“ základ, tj. v tomto případě dům (s příznačným upozorněním na zdi, okna, dveře, sklep a půdu), je to dále zahrada, ale i voda a oheň, flóra či fauna, a samozřejmě rodina. Toto urputné lpění na všem podstatném, zemitém, bez dalšího rozmělňování, dává možnost přidávat nikoli další významy slovům, ale nové a nové souvislosti, překračovat bariéry prostoru i času, dokonce překračovat planetu a nazírat do kosmu. Pravidelná a znalá práce s podstatnými pojmy přechází v další stupeň: v myšlenkovou impresi. Ta umožňuje svému

tvůrci odklon od věcného popisu a přechod k zachycení představ. Je patrný dokonalý soulad práce s detaily (zachycení pohybu hlemýždě, rozkvetlé blatouchy, bramborové pole nebo klika u dveří) až k téměř surrealistickým obrazům, kdy se hodinky mění v hejna modrých ryb či v jiné básni slon padá do moře. Jak přesné a zároveň mimořádně básnivé jsou obrazy „louka za plotem, která umřela pod oltářem cizích domovů“, v další básni pocit „tříštivé zlomeniny rána“, jinde „slunce zapadá do sametu Harrisonova kytarového sóla.“

Jak graduje jeho vnímání světa kolem, tak se básník dostává hlouběji ve vztahu ke svým nejbližším, bez sentimentu, ale s trvalou připomínkou smrti, jakékoli ztráty – až k otevřeným vztahům k lidem vůbec. Existenciální pocity ovšem neobracejí pozornost k básníkovu egu, příznačná je opět ta univerzálnost skrze jedinečnost, kdy hluboký a životodárný vztah s nejbližšími, ovšem přirozeně spojený se strachem (neodbytný strach ze strachu) neuzavírá dveře před ostatními živými bytostmi. Hrabal je sice střídmý co do řečí o lásce, ale v jeho poezii najdete všude přítomnou úctu k životu. Opět univerzální rys, ovšem bez sterilní abstrakce či snad konstruované tendenčnosti. Málokterý básník je tak vnímavý ale i bezhraničně vnímatelný.

Poezie takového typu je přímo předurčena k převodu do dalších jazyků, protože svou podstatou je polylingvistická a zároveň dramatická. I proto ji brněnské Divadlo hudby a poezie Agadir uvedlo v roce 2011 jako scénické čtení a pořad vyšel rovněž na CD.

Je také zajímavé, jak knihu hodnotí naši němečtí sousedé – kritici. Nehledě na už zmíněné přímo dramatické geografické umístění města Varnsdorfu, dokonce zmínka o tajemném autorovi z řádu johanitů, jehož my známe pod jménem Dalimil, stojí za povšimnutí, z kolika možných úhlů hodnotí Hrabalovu sbírku například recenzentka Theresia Schön: jako tu jemně milostné vyznání, tu myšlenkově ostré, v jiných básních důvěrně útulné, pak opět šibalsky úsměvné, ale rovněž psychologicky i filozoficky hloubavé.

Dávám jí zcela za pravdu.


Milan Hrabal: Wenn die Fische davonfliegen (Když ryby odlétají): Pop Verlag, Ludwigsburg, 2019. Překlad Peter Gehrisch