Čas šoumenů

Maska aljašských Eskymáků. Foto Dallas Museum of Art
Nejen o nadcházejících evropských volbách.


Takže Ukrajinci si zvolili do čela státu televizního baviče. Optimista by mohl zajásat, že slovo tělem učiněno jest: tak dlouho hrajete v televizi nýmanda, který se stal prezidentem, až tomu lidé uvěří a zvolí vás prezidentem i bez zkušeností a programu. Skeptik by namítl, že spíše než Volodymyr Zelenskyj volby vyhrála mediální skupina, jejíž je hlavní tváří a která jediná si mohla dovolit financovat v chudé zemi velkorysou předvolební kampaň. Optimista by zdůraznil, že nový ukrajinský lídr působí podstatně sympatičtěji než všichni jeho předchůdci, ovšem skeptik by mohl poznamenat, že vzhledem k dosavadní konkurenci mu to nedalo moc práce. A oba se mohou shodnout alespoň na jednom – nastávající prezident nevyvolává tak nerealistická očekávání jako ten dosavadní, takže asi nepřinese ani takové rozčarování.

Ex oriente lux: ukrajinské volby se zdají být potvrzením současného celosvětového trendu, kdy nejlepším doporučením pro politickou kariéru je nebýt politikem. Všichni už mají dost nudných strejců s nesrozumitelnou hantýrkou a nekonečnými výmluvami, proč to či ono nejde; chtějí šoumena, kterej bude lidi z trablů zvedat. Demokracie se změnila v reality show, kde je potřeba hlavně zaujmout co nejširší publikum, je už jedno čím. Chce-li dnes příslušník elity využít svůj kapitál k tomu, aby se dostal mezi ještě užší elitu, musí na veřejnosti vystupovat jako zásadní odpůrce veškerých elit. Pokud je dostatečně majetný, může si najmout týmy profesionálních imagemakerů, které mu vypočítají každé gesto, aby dal lidem najevo, že je jedním z nich a že má na srdci totéž, co na jazyku. A jakkoli si politici za zneuctění svého řemesla samozřejmě mohou sami, začíná mi jich už být trochu líto. Současná společnost je dost složitý organismus a možná je k jejímu řízení potřeba spíše nějaká doba praxe než sebevědomý diletantismus bez špetky pochybností.

Česká kampaň před volbami do Evropského parlamentu z obecného trendu politiky jako nenáročné masové zábavy nijak výrazně nevybočuje, snad jen mírou amatérismu. Naši budoucí zástupci v Evropě se prezentují buď dunivým ideologickým patosem, nebo zoufalými ukázkami čistého humoru bez vtipu. Divák reklamních spotů opět žasne nad naprosto neznámými názvy stran a tvářemi kandidátů a nechápe, odkud se v zemi, která má víc youtuberů než obyvatel, vzalo tolik filmařského diletantismu a toporných hereckých výkonů. Programová nabídka se většinou omezuje na objevné konstatování, že co je české, to je hezké a že nikdo vám nesplní to, co my vám můžeme slíbit. Vzhledem k tomu, že volební účast bude opět okolo čtvrtiny oprávněných voličů, spíše nižší, se dá ovšem říci, že nezájem politiků o kloudnou kampaň jen logicky odráží nezájem veřejnosti o politiku (Zajímavé pozorování: zatímco dříve se politikové na billboardech úlisně usmívali, v dnešní těžké době se všichni snaží tvářit přísně a odhodlaně, takže portréty napříč politickým spektrem vypadají jako ze zdravovědného letáku o zaražených větrech).

Leninovu otázku, zde může kuchařka řídit stát, dokázala zodpovědět až postindustriální odrůda kapitalismu. Zatímco televizní zábava je stále méně k smíchu, politické dění se změnila v nekonečný řetězec montypythonovských gagů. Ničemu to příliš nevadí, většina zásadních rozhodnutí se už ostatně dávno uzavírá na úrovni nadnárodních firem, které sledují pouze vlastní zájmy – státní moc tato rozhodnutí nakonec jenom provádí, ať se jí to líbí, nebo ne, což samozřejmě vede k její všeobecné neoblíbenosti. Takže se vždy hodí mít v politické funkci známou a oblíbenou tvář, které ledacos projde a až se lidem znelíbí nebo jenom omrzí, bude ji možno v příštích volbách nahradit někým neokoukaným. Dá se předpokládat, že po hercích a zpěvácích vstoupí v další fázi do politiky šéfkuchaři. Z jídla se dnes, jak známo, stalo hlavní náboženství naší civilizace a kuchaři jsou jeho veleknězi, takže jsou k vládnutí kvalifikováni lépe než kdokoli jiný. Možná pak názorně pochopíme, že zásada „dobré prase všechno spase“ není úplně ideálním způsobem správy veřejných záležitostí.