Hippokratés by zaplakal
V poslední době slýchám ve zvýšené míře od blízkých lidí otřesné případy setkání se zdravotníky. Rozhodla jsem se o pár z nich promluvit veřejně, protože si nějak nechci zvykat na rezignaci, která má velmi daleko ke smíření se.
Táta mého kamaráda umíral na rakovinu a až těsně před smrtí se svěřil rodině, že si od něj jistý doktor (špičkový primář pražské nemocnice) vzal milión korun s tím, že mu dohodí léčbu svého kamaráda (neudělal pro něj nic, a hlavně tatínek asi měsíc na to zemřel). Otec v touze žít mu ty peníze dal, a dal mu i velmi cenné auto, veterána, pro které si dotyčný přijel k nim na chalupu. Kamarád říkal, že tento primář je velice uznávaný odborník, který má prsty v politice, a bojí se zkrátka zveřejnit jeho jméno. Já si však stále myslím, že je potřeba se nebát a tyto věci otevírat, i když jsou tyto dary nevymahatelné. Možná by ale na tyhle lidi mohl platit strach z ostudy.
Mé kamarádce diagnostikovali roztroušenou sklerózu, jí se to nezdálo, na vlastní pěst pátrala dál. Vleklo se to, ona nechtěla brát předepsané léky, a tak začala, aby ulevila nesnesitelným bolestem, aspoň kouřit travku – jinak by se celou dobu ládovala léky na nemoc, kterou nemá. Po dlouhém pátrání se přišlo na to, že má nádor na páteři, i když snad nezhoubný, pro ten ztracený čas však už tak pokročilý, že kamarádka skoro nechodí a už opravdu počítá kroky. V počáteční fázi by ale býval byl velice snadno operabilní. Velmi složitě a s dlouhými čekacími dobami (nemá nikde známé) „oběhávala“ všechna předoperační vyšetření, jezdila z velké dálky do Prahy, aby se všemi pracně vydobytými papíry nakonec přišla k jakési neuroložce do fakultní nemocnice v Motole, kde ji mají operovat. Ta jí sdělila, že potřebuje ta samá vyšetření od nich, z Motola, takže se bude muset znovu na všechno postupně a návazně objednávat – a čekat další úmorné měsíce, přičemž už teď udělá jen pár kroků. Má už tak velké bolesti, že říkala, že nic takového si neuměla ani představit, že porod byl proti tomu brnkačka. Ta doktorka, která byla prý úplně vyhořelá a ani se jí nepodívala za celou dobu do očí, se prý chovala jako u výslechu, a pak věcně řekla, ať ale počítá s tím, že po operaci třeba taky už nebude chodit vůbec. Když kamarádka začala prý natahovat moldánky, doktorka podotkla na závěr lékařské zprávy: „diagnóza: úzkostná osobnost“. Viděla tu mou kamarádku, úžasného a silného člověka, poprvé v životě, a to jen krátce.
Moje tetička na východním Slovensku si poranila prst, šla k doktorovi v nemocnici ve Svidníku, aby jí ho zašil. Už prý ani netekla krev, normálně by se to zhojilo… on jí však dal jakousi injekci, řekl jí, ať položí prst, otočí hlavu, a článek ukazováčku jí usekl. „Jezusmarja, čo stě urobyu?“ Když jsem se tetičky, prosté ženy, ptala, proč ho nežalovala, pokrčila rameny a řekla „Čo zrobym, Janka, nyč.“
Konečně i já, když jsem si neuváženě asi ve dvaceti letech nechala operovat krátkozrakost laserem v jedné známé pražské klinice (stálo to v té době neskutečné peníze) – ta operace se nepovedla, museli reoperovat, ale stále s neuspokojivým výsledkem. Předepsané oční kapky mi skoro vůbec nepomohly. Když mi lékařka na závěr předepsala brýle a já jsem slušně a klidně namítla, že to nepokládám za finální stav, řekla mi, cituji doslova: „A tak… slepá snad nejste, vždyť to levý voko vám to docela bere, když čtete.“ Teď už ani moc dobře nechápu, že jsem tehdy mlčela a chci s nimi po letech tuto věc ještě otevřít, nějak se mi nechce se s těmito věcmi smiřovat.
Mohla bych pokračovat. Co s tím? Opravdu mi to přijde jako téma k otevření. Není čas ty lidi začít zřetelně pojmenovávat? Mezi lékaři, kromě toho, že je tam spousta dobrých odborníků, výborných profesionálů, je také spousta skutečných pablbů, kteří by vůbec neměli pracovat s lidmi, a měli by se sami léčit. Mít „známé“ jako by byl, obecně, první předpoklad, aby se pacient cítil jako člověk. Je například až tragikomické, jak začnou být někteří doktoři úlisní, když se dozví z papírů, že hraju v divadle… Jéééé, a kde? V Ypsilonce… Jééé, tam jsem chodíval. A neostýchají se volat kolegovi: „Mám tady jednu herečku, vemeš ji hned?“ … Ta proměna v přístupu, co jsem párkrát zažila, byla tak markantní, že mi to přišlo totálně na hlavu a marně jsem hledala důvod. Vždyť oni ani neví, jestli třeba nehraju úplně blbě, to by pak přece nebyl důvod mě přednostně zachraňovat, možná dokonce naopak… Možná ti doktoři chtějí autogram od Rumburaka nebo volňásky. Nebo doufají, že možná přijde i kouzelník. Já bych se na něj ale nespoléhala. Je dobré to zveřejňovat, ozývat se, sdružovat se, pojmenovávat, protože ta bezmoc pacientů, už tak oslabených, vůči tomuhle častému cynizmu, je šílená. To, co spojuje všechny výše uvedené případy, je právě rezignace pacientů, a člověk má pak pocit, že má v životě někde zadřenou třísku. Je mi samosebou jasné, že věc má dvě strany, a že i doktoři by mohli vyprávět, co zažívají s nemocnými lidmi, a je to jistě extrémně náročné povolání – přesto však myslím, že na takhle zřetelný cynizmus bychom prostě měli reagovat.
Sama se chystám po mnoha letech reagovat, ozvat se na kliniku, kde mi provedli tu operaci, a ráda bych se s nimi pokusila otevřít otázku, jestli by mi „to“ prostě nemohly začít brát přece jenom obě oči. Nazrál čas.
P. S. Co se týče konkrétní obrany, kromě možnosti obrácení se na lékařskou komoru a jiných institucionálních řešení ještě existuje neformální a poměrně jednoduchá možnost – internetový server Znamylekar.cz/, kde lidé mají příležitost hodnotit setkání s lékaři. Je to veřejně dostupný server. Zadá se tam jméno konkrétního lékaře a člověk může napsat svou zkušenost, nebo se dočíst o zkušenostech jiných lidí. Například o výše zmiňovaném primáři automobilistovi tam není ani řádka, a tak bych vlastně uvítala, kdyby se stránky trochu oživily.
Poznámka redakce: pro úplnost budiž uvedeno, že někteří lékaři se domnívají, že provozovatel portálu www.znamylekar.cz zpracovává vedle běžně dostupných osobních údajů o lékařích také některé další osobní údaje a zejména v rámci profilu lékaře umožňuje zveřejňování subjektivních hodnocení a komentářů způsobem, který je v rozporu s pravidly pro ochranu soukromého a osobního života nebo osobních údajů. Provozovatelem portálu je polská společnost ZnanyLekarz Sp. z o.o. se sídlem ve Varšavě.