Přečteno

Obrázek nebo fotografie#25653 Obrázek nebo fotografie#25654

Vždy když přijedu po čase do rodné Chocně, přistihnu se, jak si říkám: tady se říkalo u Koutníků… tady bydlela krásná holka z béčka…tady stával na zahradě nerudnej starej chlap a vždy, když se na nás rozštěkal jeho vlčák, začal na nás řvát i on… tady byla obrovská nástěnka s plněním plánu výroby v Perle… Kolikrát jsem si říkal, že bych měl všechny ty střípky zapsat, a nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Miloš Doležal to udělal a své střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice vydal v roce 2017 péčí Nezávislého podmelechovského spolku, z. s. Jízda na skle ochcanou strání je albem kompozičně přesných trefných snímků, literární paralelou fotografických záznamů Lubomíra Kotka, Jiřího Hankeho či Viktora Koláře. Zlomky vzpomínek, miniatury blízké jednou povídce či fejetonu, jindy básni v próze, historky rázovitých postav zachycují jak přirozený dětský svět, tak úmornou šeď i absurditu reálného socialismu. Čtu a musím se smát, ale pod smíchem mrazí, po zádech mi stéká stejný čůrek úzkostného potu, jako když jsem se bál při slavnostním shromáždění k slibu jisker kýchnout, abych neurazil ta v nadživotní velikosti vyvedená těla obětí koncentráků, která se nad námi tyčila v síni choceňského zámku… Doležalova kniha je protiváhou všem resentimentům, které se na nás hrnou z televizních obrazovek či filmových pláten. Mělo by mít takovou knihu každé městečko, nejen Ledeč nad Sázavou, neboť v každém byli lidé a okamžiky, velké i malé, které by měli zůstat nejen v osobní, ale také v kolektivní paměti. V umaštěném vaťáku s vytřeštěným pohledem si do trafiky pro Ruďas chodí soudruh Konopka, v roce 1950 předseda Akčního výboru ONV. S nikým nemluví, ale budí strach, co kdyby měl ještě dlouhé prsty. Připomíná ohnutý zrezlý hřebík. Zabil se mu syn, manželka-učitelka se pomátla, o půlnoci vytáhla na manžela sekeru. To má za to, říkají „bývalí“.

Mohlo by se zdát, že o Petrkově, o Reynkových, bylo již tolik vydáno, že další kniha může být jen rozmělněním či omíláním… Archa Petrkov (Eliška Štěpánová – Měsíc ve dne, 2019) sestavená Josef Kroutvorem ukazuje, že tomu tak být nemusí. Synergie fotografií (Daniela Reynka, Dagmar Hochové, Jiřího Škocha a Františka Nárovce), grafik a básní Bohuslava Reynka, básní Suzanne Renaud a vzpomínkových či rekapitulačních textů Josefa Kroutvora, Miloše Doležala, Josefa Mlejnka, Jaroslava Meda a Gottfrieda Stixe je přesvědčivá a čtenářsky vděčná. Souhrn i destilát podstatného. Tichá černobílá kniha. Dům rodný i úmrtní. Dům-bytost. Dům-maják. Dům-skrýš… v samotném Reynkově domě jste se mohli cítit jako v bezpečném nitru Jonášovy velryby – neokázale, bez hraní si na literaturu (Miloš Doležal).

Způsob, kterým prší, je dokonale mytický. Způsob, jakým píše Jitka N. Srbová je dokonale mytickým: invenčním, senzitivním, hravým prolínáním světů – viděného, sněného, vyprávěného, „dospělého“, dětského. Vzniká tak zcela osobitý Svět – svět napříč světům, svět, který je mi velmi blízký, jehož obrazy, příběhy konvenují s mým vlastním viděním, čtenářským, básnickým. Malý muž plave mokrým pískem, / úspornými tempy do slunce // Uvnitř jírovce / je celé město, ulice lemované zpěvem / dravých ptáků (Uvnitř jírovce). V okamžiku, kdy by se zobrazený svět mohl zdát příliš snivý či snad dokonce sentimentální, přijde vtipné vybočení, katarze smíchem. I. / Drobnostmi. Na okraj talíře / stvořit med. // Jestliže svět jsi / dosud nestvořil, / přispěj ručně háčkovaným obalem – // II. / V kurzu ikebany pracuje s nůžkami / bůh-začátečník po boku mírně pokročilého boha: // krása? Vysloví se / jako každá jiná věta. // III. / Všichni už se těší na závěrečný večírek. // Ráno uklízečka nahází / pocamrané diplomy do potopy světa. Soubor v Tvaru 13/2019 ve mne probouzí nedočkavost – těším se na podzim, kdy má Svět vyjít v Dauphinu knižně.

Fotografie Jiřího Hankeho patří k tomu nejlepšímu, co u nás v dokumentární a sociální fotografické tvorbě v posledních dekádách minulého a na začátku tohoto století vzniklo. Rozsáhlá bilanční výstava Fotografie 1973–2018 v Galerii hlavního Města Prahy, Domu fotografie je pro mne jednou z událostí roku. I proto jsem byl překvapen, že jsem na ní byl po celou dobu sám, pravda v pracovní den v brzkých odpoledních hodinách, ale i tak. Fotky z kladenské dělnické kolonie Lidé z Podprůhonu, cyklus Pohledy z okna mého bytu zahrnující snímky z období 1981–2003, americké momentky z Texasu roku 1990, Pařížské fragmenty, kladenské periferie i portréty – různý čas a místa, a přesto velmi soudržný výraz, étos. Generační srovnání, dlouhodobé proměny důvěrně známých míst, černobílé časové mapy, životaběhy. Sociopolitické studie, poezie. Výstava bude otevřena do 18. srpna, blíže na www.ghmp.cz/jiri-hanke-fotografie-1973-2018, odkud jsou převzaty také fotografie v záhlaví.