PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT

chci ve tmě poslouchat / jak domu praskaj klouby / jak drmolí děšť / na plechové střeše…

Jak dravý proud řeky, jak noční samomluva, jak jazzový recitativ plynou básně Pavla Šuhájka. Nejdůležitější je na rubu papíru, v noci se dům zvětšuje ještě o jeden, a jen litanické slovo, jen obrazy vyrůstající jeden z druhého umožňují uchopit a vyslovit skryté, umožňují surově vidět skuliny, ze kterých ubývá čas. Silné obrazy, které mi jsou bytostně blízké, které jsou vysloveny za mne – takovou poezii čtu zneklidněn, zjitřen, pohroužen… Opakovaně. Sám sobě i druhým.

Petr Čermáček

 

 

***

 

zavři oči zakřič

protrhni bílý papír stěn

zavři oči

to nejdůležitější je na rubu papíru

opisuj z druhé strany

opisuj z nebe

z bílého prostěradla

opisuju tvůj obrys

stojím tu jak obrácený vykřičník

obcházím se dokola

ostrohranné písmo

černý jako tuš

uhel

v té tmě hoří skrytý oheň

hladký oheň odlesků

žena si přinesla svůj hlas

těhotná úžasem

těhotná zázraky

uvězněná v čase

jen letmé ohlédnutí

jdu ti vstříc vidím

jak ti rostou vlasy

zlátnou a černají

usmíváš se na někoho za mnou

jsem to já

před malou chvílí

je to někdo jiný

tak krásná

dívám se odjinud

zespod i svrchu

tvé vlasy rostou

pableskují proměnami

i tvé šaty se proměňují

každým pohybem

sune se sám po sobě

sklouzává hladký čas

celou jsem si tě vymyslel

u parkovacího automatu

tvé vlasy jsou jako struny

můj pohled na ně hraje

uprostřed Mendlova náměstí

chvíle kdy jsme

melodie času

momentální tónina

oči čerstvě prořízlé

surově vidět

tence rozříznutý pohled

skuliny ze kterých

ubývá čas

 

 

PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT 

 

 

***

 

v noci dům promlouvá ze všech rozměrů

zvětšuje se ještě o jeden

zvukový dům

 

kolem čtvrté se mi zdálo

že malá pláče

 

tvrdíš

že se to nestalo 

tváře máš propadlé

nechci se hádat

 

nechci spát

 

chci ve tmě poslouchat

jak domu praskaj klouby

jak drmolí děšť

na plechové střeše

když kvete rez

 

máš vztek

že není po tvém

dceru si vezmeš za ochranu

ještě ne ale stane se to

kdy lásku vytrhneme kořínek po kořínku

z hlavy světa

náhradou jakousi pochybnou moc

alespoň nad jedním člověkem

vládnout

dodá sílu

 

doposavaď nevím

co je správná láska

jak ji ošetřovat

nepřelévat

hnojit

dávat na slunce

 

co znamená myslet to s někým dobře

musí si to také myslet?

co je dobře?

je to pohodlí?

nic po sobě nechtít?

ne 

chtění zůstává

rozlomeno na nestejný díl nejdéle

vyčerpá se každý vztah?

prodlužuje se ze setrvačnosti?

kde v sobě stále nacházet

nepoznaná letoviska

být atraktivní

ale nenudit

být spolehlivý

vtipný

mužný

jak si udržíš podobné

a zachováš se přitažlivou

v krbu stále oheň

neustále šik

chytrá a výkonná

 

déšť se náhle odmlčel

v závažné pomlce zaskřípou vrata sklepa

a šatní skříň v ložnici se přidá

až sebou trhnu

 

tuto noc mi je popelit se v černé

splývat na ní

jak jiní splývají na hladině

tak mě nese tma

černá na černé

 

poponese celého

utrhne srůsty

 

ponechá na břehu

 

 

 PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT

 

 

***

 

kočičí oči měla

tam dole kousek černý srsti

chemka mezi pavlačáky

visutá postel a prsa

trochu strhaná tou

urychlenou nocí

snědá jehla a prošlápnutý hrudní koš

tajný průchod pasáží Typos

Markýz astronom

měl po kapsách divná psaní

koupal se v koberci hvězd

páchl a pořád

mluvil snad ze štědrosti

později

oběšený z lásky

vzpomínky umírají

když je vytahuješ na světlo

nosíš v sobě plod života

který tě teď stojí život

život za život

kůže popsaná

zjizvenými zjeveními

potkáváme se

nevím

kdo z nás je komu duch

lidé ze života který jsme nepřežili

odložená smrt

dělali jsme to v dutém stromě

ve zlaté uličce

ve vykradené chatě

každý slovem

mažu to tajemství

křičeli jsme a utíkali

rozbíjeli výlohu svého času

strašili v zrcadlech

kradli život

zadlužili se spánku

žili na líci i na rubu života

proměnění

nesmrtelní

olizování pekelnými jazyky

ještě i v nebi

nyní

je jen kapačka bytí

noc se kamsi propadá

psát to bolí

ukradli mi přeci šaty

když jsem se koupal v kašně

nahý běžím kolem staré radnice

jsem tam

stále tam jsem

ještě teď

když je kolem

studené ticho

 

navždy ztratím začátek

když vyslovím konec

 

 

  PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT

 

 

***

 

odsud na kopci

popolézají i stojí

mravenci světla

 

taky v nás večer svítí

spolklá rybí duše

 

otvírám pokoj

jak nečtený dvojlist

založený kočičím chlupem

 

ze tmy okolo

tě není slyšet

 

ten pokoj

je rozlousknutý ořech

já v něm

hrbolatá hrůza

 

mlčím celé týdny

 

čerň písmen

jde mi od úst

jako černá pára

 

mluvím proti prázdné stránce

na které nic neulpívá

 

 

PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT

 

 

Lazaret

 

foukám na světla

kam nedohlédnu

pouštějí jiskry 

jak noční pampelišky

odnášíme padlé

do kaple svaté Anny

lazaret černých sester

sester noci

s rukama z tenkého papíru

papírová nosítka

řekne se papír

jen na jedné ruce je tolik cest 

dlouhých modrých řek a bledých kopců

a strop je celý

bílý vesmír 

tato báseň může mít

nespočet veršů

a motýl 

tisíc křídel

krutovláda smyslu končí

pojď do nekonečné zahrady

v lazaretu je měkká tma

na rukou 

mapy co vedou

pokaždé jinam

barvy co nemají jména

jsme tu beze jmen

jen tak nazí

vytisklí na nekonečné roli

elektrokardiogram bez inkoustu

jehly kmitají v děravém vzduchu

sestry se vrací do inkoustu

zpátky do pera

v lazaretu u svaté Anny

seznam končí

písmena

 

 

Pavel Šuhájek narozen v roce 1982 v Jihlavě, žije v Jiříkovicích. V nakladatelství Vetus Via mu v roce 2013 vyšla sbírka Ona jen korále, perly a rybíz. Uvedené texty jsou z rukopisu.

 

PAVEL ŠUHÁJEK: SUROVĚ VIDĚT