Pracovní sen

Ivan Hoffman. Foto archiv

Měl jsem teď jednou sen. V mém případě to byl pracovní sen, neboť v něm šlo o slova, co těžknou vlastní vahou. Na ději příliš nesejde, byl kostrbatě naivní, jak tomu ve snech bývá. Alespoň tedy v těch mých, ve kterých nenaslouchám, nýbrž klopotně za pochodu precizuji, co mi chaoticky jde nebdělou hlavou.

Byl jsem zván promluvit k prominentům, někde, kde to bylo velice nóbl. Ode mne, člověka, kterého už řadu let nikdo neviděl, se předpokládalo, že z té akce svou přítomností učiním událost. Chtělo se po mně, abych četl z Knihy. Prastarý Text, který jsem viděl prvně, mi nedával smysl, slova jsem neuměl správně vyslovit a pak už ani rozluštit, bylo to prostě fiasko.

Když už se trapné ticho dalo krájet, na pomoc mi zevnitř i zvenčí začala přicházet slova současná. Naléhavá, nechtěná, protože pravdivá. Kladl jsem je do toho ticha a cítil, jak tentokrát houstne jejich vahou. Slova jako z ocele, kterými nic nehne, takže nezbývá, než je akceptovat. Nepřemožitelně silná slova, jež jsou neprodejně nežádoucí, ale i neúplatně neumlčitelná.

Nikdo mne nepřerušoval a mně se nechtělo končit. Připadal jsem si v tom snu jako ve snu. Veden slovy, která jsem vedl, byl jsem s každým okamžikem opravdovější. Ohlašoval jsem vítězství ve věčně předem prohrané bitvě za lepší svět. Jak už to ve snech sebestředně chodí, nikterak jsem se nepodivoval tomu, že zrovna já vládnu mocným, neodolatelným slovem, kterému se neodmlouvá, kterému se šiřitelé plků a blábolů klidí z cesty. Jako ti psi, kterým instinkt řekne, že mají stáhnout ocas mezi nohy.

Ten sen přišel v pravý čas. Už jsem byl v pokušení na slova rezignovat, zařadit se mezi ty, co netrpělivě sází na skutky a činy. Aby po té, co skutek utek, měli alibi, proč tomu asistovali mlčky. Neznám větší marnost, než mít za marnost slovo. Neprobudil jsem se proto zcela. Předsevzal jsem si, že v tom snu nějaký čas setrvám. Je toho hodně, co stojí za troufale opravdovou řeč. Na plané žvanění je čas, až bude po všem.