Počteníčko: Konec patriarchátu

Pohled z lukovského hradu. Foto I. Sáček sr., Wikimedia Commons

Františka Pavlíčka (1923–2004) si možná vybavíte jako autora scénářů k filmům Markéta Lazarová a Tři oříšky pro Popelku nebo jako polistopadového ředitele Československého rozhlasu, méně už jsou známé jeho vzpomínky na dětství prožité v Lukově u Zlína v časech, které se vyznačovaly velkými rozdíly – v dobrém i ve zlém.

Brána jazyků otevřená

je titul, který se mi dobře hodí pro exkurzi po jazykových zvláštnostech jednoho valašského Vystrkova za dřívějších časů. Pamatuju, že ve třech dědinách, silnicí od sebe vzdálených tak po čtyřech kilometrech a lesem sotva polovičku, bylo možné zaslechnout tři rozdílná označení pro tu samou věc. Naše lukovské hen (tamhle) mělo vlčkovskou variantu henky a v Držkové se říkalo henkaj. Když se marod po nemoci sebral, u nás se zvetil a v sousední vesnici se zbrchal. Mezi slova nejvýrazněji odlišná patřilo lukovské tož, vlčkovské ťanu a držkovské reku. Naše ženské posměšně Vlčkovjankám přezdívaly ťanuše a držkovským ženám metlařky. Ty totiž prodávaly po vesnicích metly, březová košťata, zatímco jejich muži dojížděli s dvoukolými kárami, podle slovníku taligami, až do sedmdesát kilometrů vzdáleného Olomúca. Prodávali po jarmarcích podomácku dělaný „dřevěný porculán“, vařečky, švrdláky, necky na těsto, hrábě, vidle a lopaty a čert ať si vzpomene co ještě. Té jejich káře se u nás nevím proč říkalo radosť. Bylo to nelogické, protože kdo jezdil s tím vrzavým vehiklem a rozvážel na něm dřevěný porculán, byl na společenském žebříčku hluboko pod posledním nádeníkem z lukovského panského dvora. Tenkrát si lidé vůbec potrpěli na kastovnictví. Staromládenecký adjunkt na hraběcím velkostatku se ve vsi úplně znemožnil, když konečně odvedl k oltáři svou dlouholetou hospodyni, s níž měl synka už dvanáctiletého. Jeho nastávající ještě jako děvče totiž taky prodávala košťata, a tak nadosmrti nesla na čele cejch metlařky.

Ogar ze solidní pasekářské usedlosti přivedl u nás do požehnaného stavu děvuchu jednoho polního dozorce. Dráb sám byl člověk prostý, ale jeho žena se v duchu řadila mezi panské úřednictvo, patřila k předním údům Mariánské družiny a v ženském sboru na kostelním chóře ječela silněji než ostatní. Říkalo se, že žebračkám, které jí líbají ruku, dává almužny až padesátník. Synek z pasekářských kotárů zdál se jí do rodiny nepřijatelný, dlouho ji museli prosit, než dala souhlas k námluvám. Měly se konat na okraji jakési letní taneční zábavy, možná to byly dožínky. Rodina budoucí nevěsty zaujala místo dál od vesnické holoty, ženich měl na smluvené znamení přistoupit blíž, pozdravit, dovolit se, smí-li přisednout, říct milostpaní rukulíbám a potom skutečně jí ruku pohubičkovat.

Musel mít ukrutnou trému a nejspíš si někde bokem přihnul ze sodovjáku. Vidíte, sodovják je zas taková věc pro filologa, kterého by zajímal náš jazykový babylón. Byla to třičtvrtělitrová láhev ze silného průhledného skla a měla stabilní patentní uzávěr, jaký dnes vidíte leda někde na bazaru. Podle názvu zřejmě láhev sodovková, jenže sodovce se u nás říkalo sifón, slovo sodovka se užívalo pro slazené barevné limonády a ty se zas prodávaly v úplně jinačích flaškách.

Ale vraťme se k mladému pasekáři, který nejspíš pod kabátem schovával sodovják slivovice a dával si na guráž. Šohaj si tedy zavdával na guráž, a když mu bylo dáno znamení, že nastává chvíle námluv, vzal tuplovanou míru holešovského ležáku, přistoupil ke stolu rodičů své vyvolené, odfoukl z piva pěnu, tuplák vrazil do ruky své budoucí švígrmutr a vyrazil hlasem zvyklým halekat za stračenama z jednoho kotára na druhý: „Reku, tetka, napite sa.“ Konsternovaná panička se nezmohla na odmítnutí a ulízla si. Ženich to zřejmě považoval za projev ostýchavosti, které je třeba odpomoct, jednou rukou přidržel paňmáminu hlavu v tureckém šátku, druhou jí vší mladou vehemencí přitlačil sklenici piva k ústům. „Hĺběj, tetka, reku, napite sa hĺběj!“

Námluvy dopadly špatně, ke svatbě nedošlo, uražená paní drábová raději poslala samodruhou dceru ke vzdáleným příbuzným. Potomka pak honem odlifrovali do sirotčince a nešťastná děvucha šla na službu do města. Ačkoli – proč nešťastná, třeba to nakonec ani nebrala jako tragédii. Na pasekách by ji byla po vyvdaji čekala jen dřina a půl tuctu dětí.

Dnes je mluva valašských obcí neporovnatelně jednotnější. Jako oblečení, jako mentalita, jako všecko. Za padesát roků zmizel svéráz lidí, chalup, kraje i obyčejů, na cestě k všeobecné unifikaci a standardizaci lidstva se podařilo urazit strašný kus cesty. Kde jsou ty časy, kdy se u nás o člověku s požehnaně zvětšenou štítnou žlázou říkalo že „má vole jak pančochu, enom si ho přes rameno hodit“, kdežto Vlčkovjané o takto potrefeném pravili, že má „volátko jak hrklávku“. Mínili dětskou hračku, které se dnes říká chrastítko.

Dneska si u nás na jazyk troufá kdejaký troglodyt. Hlavně takový, co vlastní mateřštinu neovládá a tu mou chce zprznit jen proto, aby lenochům a hlupákům nedalo moc práce osedlat si ji pro své bohaprázdné rajtování ode zdi ke zdi.

V pětačtyřicátém roce jsem se vypravil do Prahy na vysokou školu. Na filozofické fakultě se mne ujal městsky vypadající mladý muž, později se z něho vyvinul PhDr. Malý, po letech ředitel pražského Smetanova muzea. Chtěl jsem se mu za ochotu revanšovat krajícem chleba s domácím špekem, ale marně jsem po kapsách dobýval nůž, zatímco on si ořezával tužku, kterou já mu zalomil. Obrátil jsem se tedy na něj s další prosbou o pomoc, formulovanou po lukovsku: „Poščaj ně toť křivák.“ Pražan chudák nerozuměl ani slovo, musel jsem mu perořízek vydrat z ruky.

Možná že na jazykové simplifikaci, která z češtiny chce ukuchtit ovesnou kaši, je i nějaký ten chlup dobrý. Třeba nakonec přispěje k všeobecnému dorozumění lidstva. O čem si však lidstvo bude řečí mloků povídat, to je u Boha.

František Pavlíček: Konec patriarchátu. Nakladatelství Archa, Zlín, 1992