Zelená kronika, krátce Nika

Ivan Makásek. Foto Marek Krajči, ADAM.cz

Ivan Makásek, mezi woodcraftery, trampy a skauty známý jako Hiawatha, vydal své paměti. Je to obšírná a veleužitečná kronika československého a českého environmentálního hnutí od doby, kdy si tak ještě ani neříkalo (60. léta 20. století), skoro až do současnosti.

Text hned na první stránce začíná historkou a miniportrétem (jednoho dočasného autorova souputníka), což jsou – spolu s přetlumočeným nárysem obsahu všech pětadvaceti ročníků bulletinu Nika pod Makáskovým vedením – dominantní složky celé skoro čtyřsetpadesátistránkové knížky.
Moje léta s Nikou zachycují vzpomínky a děje od autorova nástupu na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity (Makásek má kromě jiného doktorát z mykologie) v roce 1963 k poslednímu číslu Niky, které redigoval a které vyšlo v prosinci roku 2005. Kostra knihy je v zásadě chronologická, ovšem s četnými odbočkami. Přesahy jednotlivých „kauz“ a zejména osudů jsou soustavněji zachyceny zhruba do roku 2011, příležitostně i dále.
Kniha je především svéráznou encyklopedií. Vedle obdivuhodné galerie mnoha set postav a osobností (ba i několika figurek) se zmiňuje o nejrůznějších formálních i neformálních institucích, organizacích, oddílech či prostě kamarádských partách a zaznamenává všechny významné ekologické „kauzy“, jakož i mnoho méně významných. Vždy v kontextu, tedy včetně například popisu dotčených regionů a lokalit (a výskytu vzácných nebo ohrožených druhů) a také nenásilného poučení o relevantních předpisech, postupech, strategiích a poznatcích.
Zmíněná galerie postav je dobře využitelná díky preciznímu jmennému rejstříku, větší kauzy lze dohledat v podrobném obsahu, ale ostatní informace jsou snadno přístupné jen po určitém zasvěcení, přesněji řečeno se znalostí datace a zainteresovaných lidí. Tím je funkce encyklopedie poněkud oslabená, ale sluší se podotknout, že naopak je většina textu velmi čtivá – zkušený novinář, byť samouk, se samozřejmě nezapře.

Jestli v perexu píšeme o „československém a českém“ hnutí, je třeba doplnit, že Ivan Makásek odedávna pěkně po ochranářsku myslí globálně, takže píše i o stavu životního prostředí a mnoha ekologických problémech v nejrůznějších koutech světa a tuzemskému dění doplňuje rámec mezinárodní politiky.

Makáskovy vzpomínky jsou víc než jen příslovečným kamínkem do mozaiky. Daleko spíš jsou matricí nebo rámem, který udává základní tvar obrazu. Některé části či fazety mohou další autoři zvýraznit a doplnit, přičemž zejména pro období po roce 1989 je takových kamínků či fragmentů zatím jen pomálu – například Tmavozelený svět sociologa Arnošta Nováka, který se soustředí na radikálně ekologické aktivity. Makáskův záběr je ale od dávného undergroundu (i svazáků, kteří stáli u zrodu hnutí Brontosaurus) přes současné radikály a hlavní proud environmentálního hnutí až k nejvyšším příčkám establišmentu – obšírně cituje z Havlova „ekologického“ projevu ve Filadelfii v r. 1994 a vzpomíná i na své nedlouhé angažmá na úřadu vlády ČR v roli ekologického poradce premiéra Paroubka.

Četbu recenzované knihy je možno doplnit vzpomínkami autora, zaznamenanými v rámci projektu Paměť národa, které kromě jiného zahrnují i jeho dětství. Stručný přehled jeho zásluh v ochraně přírody a environmentální osvětě je pro změnu shrnut v oslavném projevu, který při příležitosti udělení letošní Ceny Josefa Vavrouška přednesl v Senátu architekt Martin Říha. Česká rada dětí a mládeže považuje Ivana Makáska za „nestora hnutí dětí a mládeže“.

Ivan Makásek: Moje léta s Nikou. Cesta ekologického novináře – Praha, 2018, vlastním nákladem