Nebetyčná dávka optimismu

Jan Turner, Péče o pahýl, pohled do instalace výstavy. Foto: Markéta Lisá Jan Turner, Péče o pahýl, pohled do instalace výstavy. Foto: Markéta Lisá Jan Turner, Péče o pahýl, pohled do instalace výstavy. Foto: Markéta Lisá Jan Turner, Péče o pahýl, pohled do instalace výstavy. Foto: Markéta Lisá Jan Turner, Péče o pahýl, pohled do instalace výstavy. Foto: Markéta Lisá

„Umělec opravuje pahýl neboli to, co je potlačeno, ale ne z bezvadného správňáctví, v kterém se mnohdy snažíme zachránit sami před vlastním pahýlem, ale prostě proto, že je už vážně čas se na to konečně mrknout.“ Jan Turner se dlouhodobě kriticky zabývá vztahem člověka a krajiny, aktuální výstava není výjimkou.

 V Galerii 35m² najdeme několik starých úlomků dřeva z lesa pečlivě omatlaných lepidlem, některá úplně celá, jiná jen v určitých místech. Dva z pahýlů jsou vztyčeny, jeden je pojednán plastem pouze místy, druhý je naopak zcela zalitý v poloprůhledné, místy probarvené hmotě, v dolní části je obložen oblázky, také úplně zalitými. Vizuálně obě vertikální dřeva spojují homemade dřevěná madla, aby se bylo čeho chytit. U zdi leží kusy odštípnutých kmenů, tam cizí hmota nejvíc připomíná smůlu stromů, na Facebooku umělce je můžeme najít pod názvem Opravna. To, co příroda už téměř odevzdala nicotě, člověk ještě opravil. Posledním přítomným v galerii je odpočívající kmen, pěkně označený neznámou turistickou značkou.

Na první pohled tyto sochy-objekty v čistém galerijní prostoru staví na odiv pečlivou snahu o to něco opravdu pořádně pojednat něčím. Vyvolávají úsměv, z něhož vzápětí, vzhledem ke stavu, v jakém se nyní nachází planeta Země vinou lidské činnosti, mrazí. Mrazení je to ale spíše myšlenkové, samy objekty v sobě nenesou úzkost. Kdo má ve své blízkosti menší děti nebo si sám vzpomene na fascinaci vrstvami bílé lepicí pasty a Herkulesu na papíře a všude okolo, může, podobně jako já, pocítit radost ze skládání kousků hmoty k sobě a sledování toho, jak to tuhne. Myšlenkový a následně emoční stav, který se v kontextu současné situace pojí k tvrdým spojením přírodniny a plastu je nicméně neoddělitelný.

Nad „zneužitými“ přírodninami bychom mohli sledovat kontext toho, co je a co není správné a jak se zachovat, ocitli bychom se však ve slepé uličce, protože nenajdeme žádný náznak, který by měl diváka utvrzovat, v tom, že má uvažovat tímto způsobem. Zalepená dřeva si v galerii hezky nainstalována leží.

Jan Turner je ve veškeré své tvorbě nekompromisní, slovy kurátora výstavy Pavla Švece, divákovi „ukazuje sebestřednost a limity našeho pragmatického myšlení (...), předpojatosti a rádoby univerzálních dualistických koncepcí.“ Umělec opravuje pahýl neboli to, co je potlačeno, ale ne z bezvadného správňáctví, v kterém se mnohdy snažíme zachránit sami před vlastním pahýlem, ale prostě proto, že je už vážně čas se na to konečně mrknout.

Pohled Jana Turnera na člověka v přírodě dnes je prostý strachu a je i prostý bezohlednosti. Jinými slovy plný pochopení pro to, co je tady a teď, profanovaná přítomnost, a jistojistá přítomnost humoru, nejlepšího průvodce. Vychází to z jeho životního postoje, z jeho povolání a ze všeho kolem něj. Kromě výtvarného umělce ho znám ho jako zahradníka, herce, hudebníka, maséra Shia-tsu. První kresba, kterou jsem od něj viděla, byl člověk, kterému letí šušeň z nosu. (Jeho Hnědou knihu jsem nikdy nepřečetla, tady odvaha, humor a „ochota k překračování hranic a pravidel“, překročily moje meze.)

V péči o pahýl navazuje jak na linku jednoduchých soch-objektů pro galerijní instalace, tak na v jeho tvorbě stále přítomné spojení s přírodou a reflexi současného stavu vztahu člověka a přírody, s dávkou a druhem humoru, který přichází bůhvíodkud. V hlubokém klidu divákovi předkládá znejišťující objekt, který je k pláči i k smíchu, prostý sentimentality. V překladu z řeči umění by se mohlo jednat o úhly pohledu, Turner diváka ponouká k pohybu, k pochybování o tom, že věci kolem jsou takové (dobré nebo špatné), jak jsou nám předkládány. Na to, co nechceme vidět, není moc hezký pohled, navíc cesta vede podle neznámé turistické značky, bůhvíkam. Tady se hodí v kapse vtip a „nebetyčná dávka optimismu, s kterým umělec mění vesmír k lepšímu“.

Ve vzájemných vztazích ve světě jako celku, se nemůžeme vrátit zpět ani nemůžeme předpovídat, co se bude dít dál. Můžeme se nechat, tak jako Jan Turner, vést a inspirovat zevnitř, vyjadřovat se. Neseme zodpovědnost za svá rozhodnutí, a chyby, kterých se dopouštíme, se učíme přijímat. Hledáme klid a štěstí a ničíme svět kolem sebe. Vždyť kolik malých tvorečků, kteří žili v mrtvém dřevě, jež umělec zalepil, zahynulo. Ale vynášet soudy nad druhými, to vypovídá zase jen o naší strnulosti a neschopnosti rozšířit svůj pohled; jak dobře se umíme utvrzovat o svém správňáctví! Postarejme se tedy hezky o svůj pahýl, ale nenechme se ani tím pohltit. „Here we are on Earth, but it’s not the only thing happening.“

Jan Turner, Péče o pahýl, Galerie 35 m2, Praha, 22. března – 19. dubna 2019