Budoucnost zvolna stydne od nohou

Erich Kästner v karikatuře Ericha Ohsera, rok 1929

Erich Kästner (23. února 1899 v Drážďanech – 29. července 1974 v Mnichově) je autorem dětských knih (Emil a detektivové, Luisa a Lotka), humoresek (Tři muži ve sněhu, Honba za miniaturou), autobiografie Když jsem byl malý kluk a také satirických básní, odrážejících světonázor generace, kterou formovala první světová válka, poválečná bída a nástup nacismu.


Velká doba


Doba je velká; kapku přerostla.

Nadmíru roste. Málo jí to svědčí.

Co den ji měří, a je stále větší:

Tak jako dnes doba snad nerostla.


Roste nám. Roste. Už se rozkližuje.

Co zmůže člověk? Je jak lilie…

Ve vodnatelných hlavách příliv je.

A chytré mozky odliv vylizuje.


Hejl optimista, ten si hvízdá svou.

A dobří lidé dopřejí mu sluchu

a radují se, že je všechno v suchu.

Budoucnost zvolna stydne od nohou.


Kdo varuje, na toho zuby cení.

Hloupost se mění v endemii zla.

Tak jako dnes doba snad nerostla.

A národ klesá do tmy pomatení.

 

Stručný životopis


Kdo na svět nepřijde, nepřišel o moc.

Spí někde v kosmu jako laskavec.

Já ale narodil se, jakáž pomoc,

a neřek švec.


Ve škole, kde jsem mnohé pozapomněl,

jsem od té doby strávil drahně let.

Odporně dobrá pověst zbyla po mně.

Stydím se dodnes; hanba pomyslet.


Pak místo prázdnin udělali válku.

Já za kanóny zaměnil svůj prak.

Svět cedil krev jak předtím minerálku.

A já žil dále. Neptejte se jak.


Pak přišlo Lipsko, inflace a fámy;

gótština, Kant – makačka na tělo;

pak politika, kumšt a mladé dámy.

A o nedělích beztak pršelo.


Co nevidět mi bude 31.

Mám malou továrničku na rýmy,

prokvetlou hlavu; není nepohledná.

A zvolna tloustnou kamarádi mí.


S oblibou mezi židle sedám si tu.

Společnou větev podřezávám rýmem.

Rád procházím se zahradami citů,

jež umřely, a osázím je šprýmem.


Sám musím nést svůj ruksak jako všici!

Hřbet přestal růst; však ruksak roste stále.

A tak by souhrnem se dalo říci:

Přišel jsem na svět; žiju přesto dále.

 

Krychlový kilometr stačí


Jistý známý matematik tvrdil

že je čas, i když to divně zní,

dát postavit obrovitou bednu,

tisícimetrovou, stabilní.


V tom jednom kubickém kilometru,

jakkoliv se to podivné zdá,

veškeré nyní žijící lidstvo

(dvě miliardy!) se umístit dá!


Vlákat je do bedny bude prý možné

nejlépe tlacháním o vlasti

a potom je shodit, snad v Kordillerách,

do některé z nejhlubších propastí.


Tam leželi bychom celkem klidně,

balík ne právě lehounký.

A lidstvo by zvolna obrostla tráva

a zavál písek hebounký.


Supi by skřehotem vítali ráno.

Jen lidský svět by prázdnotou zel.

Lidstvo by leželo v Kordillerách.

O tom by žádný však nevěděl.

 

Přeložil Jindřich Flusser. Z knihy Sólo pro mužský hlas (Odeon, Praha, 1988).