KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Nadčasově aktuální úvaha o tom, že když jsme občas až po krk ve svízených situacích, nezbývá už nic jiného, než si zpívat.

Kultura je u nás trpěným rezortem, s násobně nižším rozpočtem, než mají ostatní odvětví, a s pověstí zbytečné branže. Co jiného můžeme chtít v zemi, jejíž exprezident, dramatik Havel, sám člověk, který toho na poli kultury tolik vykonal, se už před revolucí vyjádřil, že kulturní politika je blbost, protože kultura je něco, co se neplánuje, a jejíž exprezident, ekonom Klaus, na prahu 90. let vyslovil legendární větu: "Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury". Dnešek jim dává za pravdu - a to nejen v tom ohledu, že mi v jednom českém deníku nedávno nabídli 300 Kč za kus-článek o jakémkoli tématu, a 250, bude-li o kultuře. V minulosti na území naší vlasti sloužili kultuře jako její ministři překladatel Shakespeara Milan Lukeš, básník Miroslav Válek, archeolog Ladislav Snopko, spisovatelé Dušan Slobodník, Jindřich Kabát a Pavel Tigrid, divadelníci Ladislav Chudík, Milan Uhde, Pavel Dostál, Martin Stropnický, Vítězslav Jandák a Martin Štěpánek, muzikologové Zdeněk Nejedlý a Ilja Šmíd, filmová režisérka Helena Třeštíková, hudební skladatel Václav Riedlbauch. Poslední dva ministři kultury jsou civilním povoláním učitel na Vojenské střední škole protivzdušné obrany a voják z povolání...

Nesmíme však (zvláště my, co ji vážně bereme) věc brát tak vážně. Z hlediska pohledu čisté satiry jde vlastně jen o to, zda třicet až padesát let starou mrtvolu naší národní kulturní politiky právě pohřbívá hrobař-odborník, či neodborný kopáč, „Dottore“, či „Capitano“ křížený s „Pantalonem“… Klasicky vzdělaní čtenáři už vědí, kam mířím: od dávných dob existovaly figury, které představovaly archetypy, od jejichž nadvlády si lidstvo chtělo ulevit alespoň smíchem. "Sada" těch, které jsou parodovány v našem kulturním okruhu, je poprvé zaznamenána před 2500 lety v Aristofanově antické komedii a během oprášení antiky se za renesance znovuzrodila ve figurách commedie dell´arte: bohatý měšťák Pantalone, odvážný ale pitomý voják Capitano, právník nebo lékař Dottore s vysvětlovací mánií, který je často cizinec a má se dobře za to, že nic nedělá, dohazovačka Colombina, vždy všemi zneužívaný zamilovaný chudák čistého srdce Pierot a mazaný lidový chytrák Arlecchino, který je všechny přelstí. Z tohoto "panteónu" čerpali Goldoni i Molière, Shakespeare i Hašek. Je zajímavé, jak málo se navzdory všem "sociálním a kulturním revolucím" jeho složení měnilo. Dnes jsem si uvědomil, že na něm vlastně stavějí i soudobí komici, ačkoli některé figury získaly novou tvář vznikem nových povolání. Dnes se nám hodně přemnožil Dottore: jako namyšlený a neurvalý vrátný (představovaný v 60.- 70. letech Lubomírem Lipským a v dnešní době vzkříšený Patrikem Hezuckým, tj. Mrázkem z ústředny), jako přihlouplý přednášející-školitel (tuhle postavu proslavil Hašek ve svém plukovníkovi Krausovi von Zillergut, často ji využíval Felix Holzmann, ale i Jiří Šlitr, který na ní založil celou hru Ďábel z Vinohrad, byla na ní založena celá trojice Šimek-Sobota-Nárožný i celé divadlo Járy Cimrmana, v pořadech Ivana Mládka ji zase využívá Ivan Pitkin a Rostislav Kuba), jako spisovatel, který nic nepíše (umělec, který neprovozuje žádné umění), ale jeho úspěch je založen na tom, že udává (jehož pravzorem je Haškův Brettschneider, ale v dnešní podobě byl poprvé byl použit ve figuře Dušana M. Pupáka, kterého ve scénkách dvojice Š+G hrál Jiří Grossmann, posléze ho ve slavné scénce Nad dopisy diváků ztvárnil Luděk Sobota, v Peckových Malostranských humoreskách ho v postavě básníka Ráce ztvárnil Vladimír Dlouhý a dnes ho převzal Mirko Hýl ze seriálu Tlučhořovi Kaisera a Lábuse), ale třeba i jako špatně česky mluvící (a špatně skrývající svou ambici zase vládnout) Němec (Milan Šteindler a David Vávra v Alles gute). Capitano je jak Švandrlíkův major Andrej Haluška-Terazky (ať už ho hraje Pavel Landovský nebo Andrej Hryc), tak major Václav Maisner z Byl jednou jeden polda (Ladislav Potměšil) i celá galerie zupáků Miroslava Donutila počínaje nadporučíkem Růžičkou ze Škvoreckého Tankového praporu. Pomlouvačné kněží z rodu Molièrova Tartuffa zase už v 80. letech 20. století znovuvzkřísil Zdeněk Troška počínaje farářem Otíkem ze série Slunce, seno... až po kněží ze sérií Babovřesky a Kameňák, kde díky použití českých lidových vtipů znovuožily i mnohé lidové typy z českého masopustu a moravského fašanku (včetně typu židovského podnikatele, na jehož archetypu svou tvorbu založili dva nejmilovanější čeští židovští autoři Karel Poláček a Ota Pavel, a jehož v dnešním Troškově Kameňáku v postavě Leo Kohna představuje Josef Laufer, ve Vorlových filmech Gympl a Vejška se jmenuje Kolman a hraje ho Jan Kraus, a v mnoha svých scénkách si ho velmi rád zahraje i Zdeněk Izer).

Když se moji rodiče v 80. letech s gustem scházeli u televize, kdykoli měl promluvit Milouš Jakeš, Jan Zelenka nebo Ivan Brož zvaný Pershing, a smáli se jejich projevům více, než během vystoupení Felixe Holzmanna, pochopil jsem, že nechtěnými komiky mohou být i veřejné osobnosti, které se živí něčím zcela jiným, nežli vědomou komikou. Je věčná škoda, že můj otec už nemůže vidět tak archetypálního Pantalona jakým je dnešní Andrej Babiš, tak výsostného starého Dottore jako je dnešní Petr Pithart či mladého Dottore jakým je Martin Jaroš, tak skvostného Capitana jako je Petr Pavel, dokonalou Colombinu jako je Aňa Geislerová a tak všestranné sluhy všech pánů z rodu Arlecchinů jakými jsou Matěj Stropnický anebo Zdeněk Hřib.

Pravdu měl Karel Čapek, když ve svém Marsyasu napsal, že komická literatura je nesmrtelná, ale počet postav a příběhů v ní byl navždy určen už při stvoření světa. Mám dojem, že stejně tak se tomu má s politikou, a tím i s celými lidskými dějinami. Což leccos naznačuje i o našem slavném lidském "pokroku".