Z pekla do peklíčka

Švihov filmový. Foto archiv

Poetický vandropis číslo dvě, tentokrát z jižního Plzeňska a stár na měsíc přesně čtyři roky.

O půl druhé se odtrhávám od pracovního procesu, přebaluji bágl a padám na vlak. Pendolino, vzhledem k ceně záruka jakési spolehlivosti? Bane, je to plendolino (a SC je zřejmě zkratka pro Super Cinty). Deset minut máme už v Olomouci, z Kolína to ještě vylepšujeme vyhlídkovou jízdou přes Čelákovice, úhrnem skoro půl hodiny. Čili v Plzni netřeba spěchat a můžu si prohlédnout rozkopané nádraží a vyhrát terno v loterii – mají tu točenou veganskou zmrzlinu! Banánovou! Světe, div se (když slovo „veganskou“ nezná ani slovník wordu a podvlní ho…).

V Chotěšově klášter obrovský a oprýskaný, s časem tu zápasí nějaký místní spolek a oživuje co se dá. Vedle barokní kostel v – jak se ukazuje v kraji oblíbené – červeno-bílé kombinaci. Zvlněné baroko, krása.

Už se dlouží stíny, škrábu se na kopec Vrabinu alias Křížový vrch u Stodu (nebo u Stoda?). Nahoře skromný zbytek křížové cesty (jeden kříž), pod ním pramen – studna, ale voda je tak hluboko, že se nedá nabrat ani hrnkem na veledlouhém provázku a nahoře kostel – rozhledna. Půlka s věží opravená (asi aby nepadali návštěvníci) a půlka s kostelní lodí oprýskaná, zazděná okna. Vypečený večer, později ještě netopýři a jiné sůvy.

Ráno začíná už v pět, možná o chvíli dřív. Bez ohně se vstává rychle, padám z kopce a pak po dlouhých silnicích do Dobřan. Nad silnicí psychiatrická léčebna, zda by si mě tam nenechali? Veliké náměstí, pod radnicí žulová slza symbolicky uroněná radnicí nad mrtvými ve všech válkách, které se krajem prohnaly. Další bod nádraží: půlhodina žádná míra, dráhy mají zase výluku. Tečou koleje i nervy.

Konečně Švihov, vodní hrad, opevněný, veliký, nížinný. Na nádvoří a okolo se točila Popelka, scény ze statku. Ostatně ten mi vždycky přišel nějak podezřele velký, však to bylo hradní nádvoří… Známku mají, pohledů haldu, stoleček pro psavce taky, činím korespondenčním povinnostem zadost. Nad Švihovem kopec Tuhošť, trefný název, zejména po jeho zlezení v jedenáct dopoledne. Nahoře teplomilné doubravy, ale tak moc teplomilné asi zase ne, protože už opadávají nazeleno.

Skoro osm kilometrů po asfaltu, žehnám alejím. Třešně neshnily, přischly – a občas se dají jíst (s jistým rizikem spálení jazyka). Hrad Roupov nad vesnicí téhož jména, kdysi prý městečkem. Půlka je obývaná, půlka pomalu padá, ale dá se do ní vlézt. Nad černou kuchyní komín jak od vápenky – šestiboký, vysoký. Asi aby dobře táhlo. Ve vsi je sice slibovaná hospoda, ale otvírá až za pár hodin. Nechci už tonout v asfaltu, tak čekám na návsi na bus, meju nohy v rybníce k nelibosti místní kachní obsádky.

Pár kilometrů, Přeštice. Parádní – zase červenobílý – kostel nahoře, dole olbřímí náměstí, kde je jen jakýsi pomník a halda aut. Ani hospoda ne. Odkládám doplnění vody, kupuji ovoce a zase směle po silnici na Nebílovy. Nejdřív ovšem ves s neotřelým názvem – Krasavce. Bohužel, nelze soudit, zdejší lidé jsou natolik soudní, že byli někde ve sklepě nebo pod vodou, takže neodhadnu, zda platí nomen omen.

Lesa kus, Netunice. Požehnání ředěné Kofoly a slaných tyček. Bohužel nádavkem strašně příjemný ochmelka, který mi vysvětluje, že nemá dovolenou, ale kdyby měl, tak že by si dal jointa a hned by se mnou někam šel. Pak ještě nabízí večeři (maso na ohni) a koupačku. Svízel přítula. Zase kopec, za ním Nebílovy. Na stromě dvě UFO – neznámé létající objekty, neidentifikovatelní ptáci. Zámek shora z kopce vypadá opadaně, ale při pohledu ze vsi je opravený – přední trakt má novou omítku a zadek není vidět. Bloumám po červené, zase ta strategická chyba pro zmatení vojsk pro případ, že by se orientovali podle map KČT… a zase zrovna tam, kam jdu. Takže vidím lehce obludnou chatovou osadu hned dvakrát, při cestě tam i zpět. A ve chvíli, kdy se loučím s vidinou koupačky (potok daleko a nic v něm neteče) najdu kapli s parádním pramenem – ten pro jistotu na mapě nebyl, ačkoliv je známý pár set let. Dělím se o něj s jednou žábou a dvěma Sliz Jimama. Nad kaplí sucholes, čili zase bez ohně, ale spí se pěkně.

Ráno raníčko v šest, rychlý start směr Vlčtejn a Zdemyslice, na vlak je to přes deset kilometrů, ale pesimismus nebyl na místě, mám spoustu času. Čili vybírám odpadky po pangejtech a nosím je do kontyšů, stejně tak z vlčího hradu. Na něm se asi pořádají merendy, chtělo by to občas proložit úklidovou akcí. Hodinka před nádražím a deset minut zpoždění, abychom nepředbíhali. Blovice, vzpomínám na slabomyslného vojína PTP Čilpana, který zde podle knížky o černých baronech vypadl z vlaku (naštěstí ve stanici a byl tedy schopen další přepravy). Město skoro útulné, zámek krásný, vedro děsivé. Vybírám strategický bod ve stínu na stopa a mám zase kliku, nejvýš patnáctý auto, dokonce se vrátil a hodil mě až do Poříčí na náměstí.

Ve Spáleném Poříčí velký kostel (asi měli dost času ho od posledního požáru zvelebit), vedle něj lavice se stoly, obědvám s Dobrým vojákem Švejkem (ideální čtivo do batohu! Má jen asi tři kila…). Přes silnici zámek (s církevní školou), infocentrum se slečnou šlapající si na jazyk. Kavárna s fairtradovými (!!!) čokoládami, jen chuť na ně je poněkud pod hladinou moře

Je tu pěkně – a liduprázdno. Navíc je místní známka 700. v mojí sbírce, ale to zjistím až doma.

Zadem kolem potoka Bradavy (oprava: kolem soustavy tůní s názvem potok Bradava), staré mlýny a mlýnky, žehnám pobřežnímu roští za stín. Jedna hlubší tůň – cesta necesta, celý den nikdo nešel, koupačce se nedá odolat. Murphy i se zákony schválnosti asi chrápe někde v chládku, takže se stihnu bez plavek vykoupat i oschnout bez kolemjdoucích. Hořehledy – prý hledí na horu nebo na hořící Poříčí. Případně s hořem hledí na hořící Poříčí. V opačném případě by hleděli asi na Třemšín. Vesnická nádražka (bez nádraží), hovory štamgastů, ředěný džusy (na moje přání, to není stížnost) a klasika turek ve skle.

Stoupačka ku Třemšínu, lesy schnou. Jedno dubisko padlo přes cestu a vidím, že přes ně ještě nikdo nešel. Možná ráno, možná před deseti minutama. Ještě kus stoupačky, Dívčí studánka. Prý „Na počest ženám, které zde pracovaly, aby tu lesy vůbec byly“. No, taky sem mohly fouknout o jeden dva druhy víc než jen smrky. Studánka je na dně, takže vzhůru k výškám. Nad Maraskem by se mohlo jmenovat i Nad Masakrem, ale skalka je to pěkná (a vedro už vzhledem k pokračujícímu večeru opadá). Výhled do korun, borovice kroutivky na skalách. Sešup na druhý straně dolů, Třemšín si nechám na jindy. U Červené chaty nocleh, počtení, doplácám bombu na večerní a ranní čaj (abych si nepřipadala jako pako, že mám s sebou zbytečně: ešus, vařič, sirky, bombu, hrnek, sítko na čaj, čaj).

Poslední ráno. Jde se příjemně, asfaltka kolem rozpadlého rekre střediska Duha. Tady jsou ty další druhy: asi sekvoje a asi smrky omoriky. Exotická paráda, ty si snad mohly i dámy-sazečky odpustit. Před Třemšínem tři cyklisti, pak ještě dva. První turisti za čtyři dny cesty. Rožmitál – ospalé maloměsto s akčním infocentrem a večerkou. Posedím, počtu, plížím se na nádraží k lokálce. Ve vláčku výstava fotek k osvobození, inu, byli někde u demarkace a máme to výročí. Ještě půlhodinka v Březnici – akorát na doběhnutí na zámek a podivení se nad zvláštním, snad smírčím křížem ve zdi zámeckého pivováru. Nikdo neví, kde se vzal, jen to, že je starší než zeď, ve které je vsazený.

Poslední bojůvka s Českými drahami, nakonec úspěšná. I když nemít lupen předem, asi se na ně vykašlu a jedu s někým jiným. Uvařila se lokomotiva a máme skoro půl hodiny sekeru – a to prosím vyjíždíme z Prahy. Všude stovky spoluuvařenců, trochu nezvyk po těch liduprázdných cestách.

A bilance? Něco přes 750 km vlakem, do 10 km busem, lehce přes 80 km pěšky, asi 6 km stopem.

Tři noci, minimum lidí, vedro bez omezení. Kéž ta kraje krása přetrvá nám věky.