Po stopách nejhlubšího jazyka

Foto Tomáš Koloc.

V rodině máme jednoho strejdu (říkám mu tak, i když to není přímo můj strýc dle definice), jehož osud poznamenaly silně dějiny střední Evropy. Jeho otec se jako jediný v obci před druhou světovou válkou přihlásil k Němcům.

Pro malého synka, který do té doby žil především „v češtině“, to znamenalo přejít do německé školy. „Jaké to pro vás bylo?“ ptal jsem se jej jednou. „Nebylo to jednoduché, ale muselo to jít. Nějak jsem to zvládl,“ odpověděl s horáckým klidem v té době již více než osmdesátiletý muž. Otcovo rozhodnutí však mělo fatální důsledky: Dospívající chlapec musel ještě v posledních měsících války narukovat do wehrmachtu. Pak zajetí. Pak nucený odsun – spolu s otcem – do Rakouska. A rozdělení rodiny. Maminka jako deklarovaná Češka mohla s druhým synem zůstat doma. Zatížilo ji to smutkem do konce života.

Otec nedlouho po válce zemřel, syn žil několik let v Německu, a pak odešel do Ameriky. Tam našel práci a založil rodinu. S domovem kontakty nepřerušil, a když to později po Listopadu šlo, vracel se relativně často a především rád domů, do rodné vysočinské obce. Vyrážel na výlety a sedě na pařezu v lesích, rozhlížel se kolem a říkával: „Tady jsem doma. To ‚tam‘ nikdo nepochopí.“ Stáří a nemoc jej v nové vlasti přivedly do pečovatelského domu. Americké děti za ním chodily na návštěvu, ale v posledním období mu už nerozuměly. Mluvil na ně totiž už jenom česky.

Nedávno jsem se potkal se svou dobrou kamarádkou, která mi vyprávěla, jak konečně rozlouskla svoje dilema, který je její mateřský jazyk. Snad se nebude zlobit, když tu o tom napíšu, propojilo se mi to totiž silně s příběhem mého strejdy.

Kamarádka má maminku Češku a tatínka Španěla. Do svých šestnácti let však žila ve Španělsku, poté se s maminkou – která s ní komunikovala česky – odstěhovaly do Čech, kde vystudovala vysokou školu. Nyní žije v zahraničí s hlavním „provozním“ jazykem angličtinou. Možná tu některé detaily – stejně jako v příběhu mého strejdy – trošku zjednodušuju, ale na jádro věci to nemá vliv. Moje kamarádka zkrátka mluví stejně dobře česky jako španělsky.

Když psala diplomku v oboru hispanistiky, zeptal jsem se jí, v jakém jazyce ji bude psát. „Radši bych psala španělsky, to mi jde líp,“ řekla mi, „ale budu ji psát česky, abych si svou češtinu vylepšila. Mám v ní rezervy.“ Rozesmálo mne to, protože z mého pohledu je v češtině „doma“ stejně jako kdokoli z nás. Nu, ale ona ten pocit neměla a navíc mi přiznala, že si dlouhodobě není jistá, který jazyk je jí vlastně vnitřně bližší.

Při našem posledním setkání mi pověděla následující příběh: Měla nehodu, zlomila si při ní ruku. V nastalém zmatku a stresu se pokoušela dostat se na pohotovost a zařídit další organizační věci. Řekla mi: „V té situaci jsem poznala, co je moje mateřština. V tom stresu odpadaly jazyky, v nichž jsem byla schopna přemýšlet a něco řešit, jeden za druhým. Nejdřív šla angličtina, pak španělština, a nakonec mi zůstala čeština. Moje dilema se tím vyjasnilo.“

Mateřský jazyk je zakotven v naší duši nejhlouběji, v podstatě proniká až do fyzické podstaty, do těla, podobně jako raná traumata, jež v nás zůstávají zaseknuta a ovlivňují náš pozdější život více, než jsme kolikrát si schopni připustit. Slova mateřského jazyka – stejně jako symbolická sdělení s nimi spojená – mají větší „váhu“ než jakákoli později naučená slova. Mají existenciální parametry, určují povahu našeho lidského bytí. Skrze ně se duševně konstituujeme. Jsem přesvědčen, že v důsledku toho mají i větší konsolidační a léčebný potenciál pro naši duši. Jen jej umět využít. Tento potenciál určitě zesiluje poezie, zvláště pak zpívaná. (Pochopitelně nás také mohou slova tohoto těžkého kalibru s větší razancí a bezprostředností zranit či hluboce rozrušit…)

Slova mateřského jazyka jsou prvním a posledním klíčem, který otvírá i zavírá bránu života a smrti.