KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Druhé čtení z cestovního deníku našeho redaktora-reportéra (jehož první díl byl věnován Lužici), věnované našim někdejším bratrům z „tábora míru“, východním Němcům.

Čtvrtek – Drážďany

POHÁDKA SASKÁ (JAKO PROLOG)

Tak jako se z Českého knížectví stalo na přelomu prvního a druhého tisíciletí království, které bylo na vrcholu za Karla IV. – stoupalo na důležitosti i sousední Saské vévodství, které se původně rozkládalo jen na západě dnešního Saska okolo (pozdějšího Lutherova) Wittenbergu, a jak se rozšiřovalo, tehdejší římsko-německý císař Karel IV. udělil jeho vládci Rudolfovi I. titul saského kurfiřta (tedy dvorního knížete s právem volby císaře). Stalo se tak 1356, stejného roku, kdy Karel připojil k České koruně Lužici - a pro Rudolfa to měla být tak trochu cena útěchy za to, že Lužici ve svém tažení na východ už nedostane (chyba lávky: aspoň Horní Lužici Sasko dostalo, ale až o tři staletí později). Hlavním městem Saska byly tehdy střídavě Wittenberg a Míšeň. Drážďany, ve 14. století ještě Drežďany, byly tehdy ještě osídleny Srby, v jejichž jazyce ono slovo znamená cosi vlhkého, nejspíš močál (ze stejného vlhkého kmene pochází i české slovo droždí). Drážďany se staly hlavním městem Saska až za Wettinů, neodbytného rodu, z něhož pocházelo také několik manželek Přemyslovců, a díky neobyčejné plodnosti Wettinů se Sasko patřičně rozdrobilo, což mělo své pozitivum v tom, že každé městečko mělo svého vévodu, jenž mohl ze státního rozpočtu živit potřebné (například vévoda území Sachsen-Ernest založil univerzitu, na níž Martin Luther mohl být rektorem, zatímco vévoda státečku Sachsen-Weimar-Eisenach zřídil pro Johanna Wolfganga Goetha titulární ministerstvo výstavby silnic – aby měl pevný plat a mohl si psát). Roku 1806 pak od posledního římsko-německého císaře Františka I. (který hned poté německé císařství zrušil, a přesedlal na nově zřízený trůn rakouského císaře) získalo za odboj proti Napoleonovi Sasko královskou korunu, z čehož mělo takovou radost, že na štukatuře každé druhé budovy v Drážďanech je dneska královská korunka...

MEZI DRÁŽĎANAMI A MNICHOVEM

Ale nepředbíhejme. Zatím stojíme na zastávce tramvaje na ulici Königsbrücker Strasse (jak jinak se může jmenovat, než „Ulice Královského mostu“), kde jsme zastavili, hledáme tramvaj do centra a já se jdu vyčůrat do vedlejšího domova seniorů. Vznesu dotaz na paní na recepci, a zatímco jako bývalý sociální pracovník, který v českém důchoďáku nikdy neviděl ani foukací harmoniku, užasle pozoruju velké klavírní křídlo ve vstupní hale, na které hraje jedna z důchodkyň, sbíhají se kolem mě zaměstnanci podniku. Ukazuje se, že problém není v mých chabých pokusech o němčinu (někteří přiběhlí umí i anglicky), ale v tom, že ještě žádného turistu (natožpak zahraničního) zde nenapadlo poprosit o tento druh dobročinnosti. Nakonec se ale dobrá věc podaří a my naskakujeme na tramvajovou linku 11 s konečnou ve stanici s neněmeckým názvem Zschertnitz (jak Martin obratem zjistí na svém chytrém telefonu, původně to byly srbské Čertnicy). V drážďanských tramvajových linkách kromě názvu hlásí i co se nachází v jejich okolí, a tak když zjistím, že jedeme kolem muzea Ericha Kästnera, chci vystoupit hned, ale spoluputující mě přesvědčí, ať netrhám partu, že tam zajdeme odpoledne.

Vystupujeme u nové drážďanské synagogy, která byla postavena na místě synagogy zničené v roce 1938 během Křišťálové noci. Tvoří ji dvě neforemné kostky, které z dálky vypadají jako hromady dřeva na zimu, s dírkami místo oken, a do které se (dle nápisu) člověk dostane pouze po pečlivé perlustraci. Vzpomínám si, jak mě (bývalého studenta čáslavského výtvarného gymnázia, které vlastnilo zrušenou synagogu přes ulici, jež byla naší výstavní síní, do níž kdykoli mohl kdokoli) překvapilo, když jsem na Vánoce 2000 viděl berlínskou synagogu obloženou pytli s pískem, za nimiž leželi zalehlí policejní karabiníci. Tady je atmosféra úplně stejná, a platanový háj, vysazený mezi zmíněnými dvěma kostkami, ještě umocní dojem hřbitova. Člověk, který vystoupá o ulici dál na „muzejní vrch“ a uvidí odtamtud secesní mešitu i s minaretem, má dojem, že objevil souvislost – ale ta je jen zdánlivá: Mešita byla postavena na začátku 20. století, kdy si islám a judaismus ještě nekonkurovaly, jako budova-reklamní tahák místní továrny na orientální cigarety. Když si člověk prohlédne, v jaké stojí společnosti, dostane dojem, že historické Drážďany vznikly tak, že někdo shodil z nebe památky tak, aby všechny dopadly na jediné místo. Výtvarná akademie, opera, galerie, kostely z baroka, klasicismu, secese tu stojí tak blízko sebe, že mezi nimi skoro nejde projít, o to hůř, že mezi nimi stojí nepřehledné množství pomníků lidí, o nichž člověk nikdy neslyšel. (Z paty jedné z soch jsem si zapamatoval prvního z nich: Ludwiga Richtera. Když jsem se na něj zeptal v místním infocentru, museli mi vygooglovat, že byl malíř.) Myslím, že kromě prosperity Saska, které se za třicetileté války dokázalo připojit vždy k té straně, která vyhrávala, zde hrála roli tradiční řevnivost mezi dvěma největšími malými dvory v Německu: Saským a Bavorským královstvím. Sasko se stalo centrem německé reformace, Bavorsko se opevnilo jako bašta německého katolicismu. Saský kurfiřt dostal královský titul, vyžádal si ho i kurfiřt bavorský. Mnichov měl svoji dvorní operu, Drážďany si založily svoji. V Drážďanech měli Zwinger a akademii výtvarných umění, v Mnichově ji museli mít taky. Je otázkou, zda když v noci ze 13. na 14. února 1945 srovnalo americké kobercové bombardování Drážďany se zemí, Mnichované jásali – každopádně rychlost poválečného obnovování Drážďan a Mnichova se opět stala soutěží mezi poválečnou SRN a NDR. U Drážďan ta rychlost ale nijak vesmírná nebyla - na pohledu, který posílám kamarádovi Jakubovi, je panoráma Drážďan roku 1953: ještě totálně srovnaných se zemí... 

ODBOJ A OBNOVA

Pro jeden kostel to ale neplatilo: Frauenkirche (tedy Kostel Panny Marie) byl v 11. století hlavním chrámem k pokřesťanšťování Lužických Srbů v Drážďanech. Po roce 1945 byly ruiny kostela ponechány jako memento. V letech 1994–2005 (kdy memento už bylo bez účelu?) byl ale zrekonstruován velmi pietně: kameny v jeho zdi, které jsou černé, jsou z původní stavby, bílé z nového zdiva. Když ke kostelu přijdeme, uslyšíme odkudsi zpívat snad nejkrásnější zhudebněnou křesťanskou modlitbu, která navíc k tomuto kostelu patří: Ave Maria. Zpívají ji dvě operní pěvkyně, které si mezi sochami Martina Luthera a saského kurfiřta Friedricha Augusta II. přivydělávají na sezónu. Uvnitř Frauenkirche se smí rozsvítit svíčka s modlitbou, ale nesmí se tam fotografovat. Když ale vidím, že lidé dělají obojí, udělám obojí. Na usmířenou odevzdám paní na recepci kartu od hotelového pokoje, kterou najdu na podlaze.

O dost zajímavější, než luteránská Panna Marie je vevnitř místní Katedrála Nejsvětější Trojice. Je to jediný katolický kostel v historických Drážďanech. Nechal ji postavit už zmíněný Friedrich August, který byl tou dobou zároveň polským králem, jenž z tohoto titulu musel být katolík – a musel mít kam chodit do kostela. (Když jsem tu mluvil o saských Wettinech, kteří se ve svých malých středoněmeckých státečcích dokázali postarat o Luthera i Goetha, zapomněl jsem říct, že jim ty státečky časem nestačily. Stali se rodem, který se usadil na největším množství světových trůnů: kromě polského ovládli i trůn Velké Británie a Belgie, kde sedí dodnes, svého času seděli na trůně Bulharska, Portugalska i  Brazílie – a tak tento první luteránský rod měl své odnože katolické, anglikánské, pravoslavné…) Holé zdi kostela mi napovídají, že když byl po roce 1945 obnoven z trosek, na výzdobu už nezbylo, ale chyba lávky: informační paní mi vysvětlí, že tak vypadal vždycky: saské baroko, silně ovlivněné protestantismem, nebylo tak zdobné jako české. U oltáře mě zaujme „křížová cesta“ ze života blahoslaveného Alojse Andrického, antifašistického srbského kněze, který v pouhých 28 letech zemřel v koncentračním táboře Dachau, kde se staral o vězně nakažené tyfem. Vedle je deska, která zmiňuje polské kněží, již Andrickému při jeho činnosti pomáhali. V protestantském Sasku je asi těžké najít katolíka, který bojoval proti Hitlerovu režimu, a přitom byl Němec. Současně si uvědomuji si, že příjmení blahoslaveného kněze jsem už četl v souvislosti se svým současníkem. Píšu to v esemesce Marcovi, který mi včera řekl: „Celá kultura Lužice i východoněmeckého katolicismu stojí jen na pěti rodinách: Andricki, Nawka, Brězan, Wićaz, Nyč. A pak samozřejmě Šěrach…“ (Pravda. Šěrachové, z nichž pochází dobrá desítka významných kněží, spisovatelů, hudebních skladatelů jako vydavatel prvního časopisu v srbském jazyce Korla Bohuchwał Šěrach z roku 1790, a v současnosti pravděpodobně nejznámější německý prozaik Ferdinand von Schirach, stojí poněkud stranou – díky tomu, že z nich vzešel i Baldur von Schirach: zakladatel a první říšský vůdce Hitlerjugend…)

BÁSEŇ

Dnes už jsou Drážďany ale docela mezinárodní: nad zbytkem sutin bombardování se tyčí hotel Hilton, stanice tramvaje mají názvy podle dalších měst které byly srovnány se zemí, jako je Coventry či Hirošima (Lidice a Ležáky ale na mapě nenajdu), v průjezdu do královského paláce stojí velký kamion s velkopopovickým nápisem KOZEL, polovinu zboží v trafice u paty paláce tvoří pohledy s Krtečkem, a na eurobankovky mi vrátí centy na rubu se znaky Lucemburska a Vatikánu prodavačka z Polska. To už jsme ale v Albertinu, muzeu, kam byl během záplav na Labi v roce 2002 přesunutý průřez sbírkami Zwingeru. Když u pokladny zaplatím zálohu za klíč ke schránce na batoh a pokladní se mě (jednak kvůli statistice a jednak kvůli jazyku průvodce ve sluchátkách) zeptá, z jaké země přicházím.

Vcházím do muzea – a když z něho za dvě hodinu vyjdu, sednu si u nábřeží řeky, u které jsem se v Pardubicích narodil, v Kostelci vyrostl a u níž v Hradci bydlím ještě dnes. Dívám se na Labe, které tu tvoří hranici historického města, na jeho druhý břeh, jenž nemá nábřeží, ale končí v písčinách (a v době letošních veder i v kalužích pod větvemi stromů obrostlými jmelím) a píšu báseň:

když jsem v roce 2002 u mělníka viděl povodeň

která smyla obec vrbno z břehů zemských

na stromech kolem nás trsy předmětů nyní nadpozemských

v rybářských botách aby nepopálila kolem nás plavala

kralupská chemička která už i v mém dětství vybuchovala

daleko po proudu tato záplava pod jednu střechu naplavila

antické sochy gorbačova al pacina vomáčky mezihoráka šíra neužila

salonní vagón s sodomitskou párty které uniká

že proti ní je vlak na něm svastika od hanse grundiga

šílená žena která mě celý život honí blažená

petra hudcová od kurta eichlera ondra macl od augusta rodina

pohled nejtišší hrůzy nepřevinuté dítě klauni s židovskými nosy sisyfos který si z kamene tesá pěst

i nekonečný pruh náplastí na bolest:

richterovy proužky z dětství též znám: ze šumivých bonbónů

lodní kruhy z chaty džungle na tahiti zvířata uprchlá před lovci na honu

stan jako ten co jsem v něm byl zplozen plátno žluté jak dveře v kanceláři mého táty

sám snímkem vraždím děti uniklé před reklamami a před plakáty

odrazy stíny síť do mušle katedrálu s panelákem střílím spouští

na chvíli nečasu se mě hlas času musíšumřít pouští

Zpátky se vracíme ztichlí kolem Knížecího průvodu – fresky, na které malíř Wilhelm Walther v roce 1876 namaloval všechny saské vládce od počátku dějin a všechny významné osobnosti, které jejich dvorům sloužily – a někdy neposloužily. Na konci stojí lešení, někoho asi domalovávají. Nicméně ten, za nímž (vedeni Martinovou navigací) jdeme cestou necestou, ještě na obraze není...

ERICH

Dnes je to 45 let, co v hlavním městě Bavorska Mnichově zemřel jeden Sas. Miloval jsem v dětství Ericha Kästnera, jediného německého a jediného západního spisovatele, kterého jsme měli v povinné četbě, ani ne tak pro jeho Emily a detektivy a Luisy a Lotky, ale pro jeho knihu o vlastním dětství Kde jsem byl malý kluk vydanou česky v roce 1966, ve které vylíčil Drážďany doby pozdního císařství, kdy jeho rodné město bylo sice stále hlavním a sídelním městem saského krále, ale saský král Bedřich August III. z rodu Wettinů už byl pouhým poddaným krále pruského a císaře německého Viléma II., a tak bylo saské veličenstvo za dětství malého Ericha v prvních letech 20. století možné vidět, jak: „…vešel do Rarischova řeznictví a řekl některé z prodavaček: ‚Dva horké párky a hodně hořčice, sním je zde‘… kráčel po Námořní třídě, zastavil se před krásným lahůdkářstvím Lehmann a Leichsenring, přešel Staré tržiště, loudal se dolů Zámeckou třídou, u Zeunera ve výloze si prohlídl norimberské cínové vojáčky, rozestavené do bitevního útvaru, a pak už byl také konec s jeho vánoční procházkou…“ Tenhle obraz, stejně jako nostalgická souvislost s cínovými vojáčky, po jejichž prvním světovém rozestavení byl konec s králem, a po druhém i s Drážďanami, se ve mně zasekl po celý dosavadní život. Když vstupuji do zahrady malého rodinného domku v činžovní zástavbě, který kdysi patřil Kästnerovu strýčkovi Franzi Augustinovi (prvnímu koňskému handlíři, o kterém jsem kdy slyšel) v jehož kase sedí dvě německé, ale anglicky hovořící dámy, které mě po zaplacení poplatku pět eur uvedou do jediného sálu, pokrývajícího celý dům, kde je v soustavě šuplíčků kus po kusu zapsán celý Kästnerův životopis.

„To je celé?“ zeptám se, když vysunu první šuplíček a zjistím, co na něm je.

„A co byste ještě chtěl?“

„Když pominu, že tu nemáte žádné exponáty, říkaly jste, že Kästnerovo dílo bylo přeloženo do šedesáti jazyků. A tady jsou jen věty v šuplíčcích – a všechny napsané jen v němčině, kterou skoro neumím…“

Mluvčí stomilionového jazyka se překvapeně zarazí nad pravdou, na niž dosud nepomyslely – vrátí mi vstupné a na cestu dají adresu nedalekého Kästnerova rodného domu. Martin nahodí GPS a když tu grantovou perníkovou chaloupku opouštíme, porouchaný automat na poezii na nás nesrozumitelně drmolí báseň Kateřiny Rudčenkové – tentokrát kupodivu v češtině. Štěpa, utahaná výletem, na nás čeká v zahradě muzea.

Cestu ke klasikovu rodnému domu číslo popisné 66 (jako ten rok, kdy česky vyšel Malý kluk…), odkud Erich vycházel na vlak se svou maminkou, potulnou kadeřnicí, nese jí nůši plnou kulem, natáček a umělých drdolů, si s Martinem užíváme. Na balkóncích secesních domů na Třídě Královského mostu stojí sochy klaunů a lučištníků a kolem nízkoprahového "Klubu Wetlhaus" si rytmicky podupávají přistěhovalci z Afriky. Jen jeden z nich sedí schoulený na schodech vedlejší banky - ale "korektní" Němci se mu vyhýbají...

Vejdeme pak do dvora, kam maminka Erichovi házela z pavlače chleba s česnekovou paštikou, a já zazvoním na jeden ze zvonků, na kterém je napsáno: DANIELLA PRESCHER, RECHTSANWÄLTIN.

Když se pak paní právní zástupkyně ozve, zeptám se jí: „Wo ist Erich?“

Na odpověď, že Erich odjel už v roce 45 (jako je roků od jeho smrti) do Bavorska (představte si tu radost Mnichovanů, že nakonec Drážďanům přebrali i toho Kästnera!) už nečekáme. Když s Martinem a Štěpou najdeme auto, odjedeme na opačnou stranu: na sever!

Pátek – Storkow, Erkner, Berlín, Pomořany

STORKOWSKÁ KOLA A MRTVÍ

Probouzíme se ve Storkowě, což je jen nějakých deset kilometrů od hranic Berlína, ale přesto ještě jde o historickou Lužici – o čemž možná dnešní místní nemají ani tušení. (Někteří ale asi tušení mají - i tady najdeme jednu poštovní schránku s Krabatem.) Jde o oblast, o které nám Marco vyprávěl, že byla germanizována už v 19. století. O slovanských kořenech zdejších obyvatel svědčí maximálně jména na vývěskách obchodů Novotny nebo Pospisil, naši domácí mají pro našince mírně legrační příjmení Jelitto – to ale spíše než na srbské osídlení ukazuje na uprchlé protestantské Čechy, kteří se v těchto oblastech usazovali za rekatolizace na pozvání pruských králů. Od dob NDR se tu toho tak moc nezměnilo: bydlíme ve FeWo, což je domeček na zahradě rodinného domku vystavený z komponentů, které si pamatuji ze svého dětství v paneláku - stejně jako z tehdejších našich každoročních prázdnin u Máchova jezera tenhle způsob komerčního ubytování v soukromí. Jen tehdy pro naše tamní domácí ještě nebyl legální, nemohli ho jako Jelittovi inzerovat na internetu a po zahradě jim nejezdila inteligentní samočinná sekačka na trávu...

Když se jdeme projít městečkem, v němž se jedna z hlavních tříd stále jmenuje Friedrich-Engels-Strasse, zjistíme, že se tam nachází muzeum jízdních kol, které dnes už evropsky slavný Dieter Senft vystavěl ze všeho, co bylo možné: z pivních sudů, obručí i propisovacích tužek pro kampaň SPD, z nichž jedno se (pravděpodobně v souvislosti s kampaní) chlubí, že je největší na světě. Na druhém konci vsi pak stojí hřbitov, na němž, jak stojí na pamětní desce, leží „1394 vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Storkowa, když se tu mezi 24.–27. dubnem opevnily jednotky SS, Wehrmachtu a Volksturmu. Hřbitov založený v roce 1949, byl po destrukci pravicovými silami v době sjednocení Německa obnoven vojsky Bundeswehru v roce 1993“. Nutno říci, že byl obnoven v původní podobě: na každém hrobě rudá hvězdička a jedna veliká na mohyle uprostřed. Při tomhle pohledu (porovnaném s tím, co by se s podobným hřbitovem stalo u nás doma – v zemi, kterou na rozdíl od Německa v roce 1945 Rudá armáda neporazila, ale osvobodila) cítí Čech jako já úctu k novodobému německému národu.

Při pohledu na vybydlený a k demolici určený panelák v jedné z ulic kdysi rušného, dnes emigrací opuštěného města, k němu týž Čech cítí i empatii…

TEMNÝ ERKNER

Cestou autem do Erkneru, berlínského předměstí, na němž stojí konečná S-bahnu, který nás má dopravit do města na Sprévě (řece, na níž jsme už během své cesty už navštívili jedno hlavní město – lužický Budyšín), se s Martinem na dálnici zastavíme u karavanu s nápisem Gulaschkanon, abychom konečně rozřešili otázku, jaký je rozdíl mezi bratwurstem a bockwurstem – a tak zjistíme, že zatímco bockwurst je obyčejný liberecký párek, bratwurst je bílý německý párek z hmoty, která se u nás nachází ve vinné klobáse a jemuž se v anglicky mluvících zemích říká sausage. (Zajímavější je "patron" kanónu; německý guláš – fenomén, který by roduvěrný Čech označil za cosi jako řidší fašírku anebo tužší prdelačku.) Na rozdíl od opuštěného, ale jinak veselého Storkowa, ležícího uprostřed kukuřičných polí, uprostřed nichž je pro děti vystavěn velký prolézací hrad jako z Hlavatého Příběhů Vlase a Brady, je Erkner zamračené město tmavých zdí, které nebyly opraveny desítky let. Tento dojem ještě umocňuje muzeum starého S-bahnu, které před místním nádraží vystavilo příměstské vozy z 50. let. Přes graffiti na zdech a moderní autobusové nádraží s megamarketem se nemůžu zbavit pocitu, že na mě za některou ze starých zdí vykoukne hlaveň pistole bratrů Mašínů, kteří tudy v roce 1953 utíkali do Západního Berlína, a za jiným jednotka lidové policie NDR, a začnou po sobě navzájem pálit. Ale když si v supermarketu uprostřed tohoto muzeálního města vegetariánka Štěpa koupí bezmasé rybí prsty (které u nás v Hradci nejsou ani v nabídce bioobchodů), musím uznat, že některé dobré věci, které přináší dnešní Německo, do Erkneru (na rozdíl od Hradce Králové) přece jen doputovaly. Podobný kontrast (mezi starým stalinistickým nádražím a moderní technikou v něm) v něm zažiju, když mi nádražní automat prodá lístek po pouhém přiložení platební karty...

V S-BAHNU

Sedíme v lince S3 a jedeme. Ačkoli my s Martinem jsme už v Berlíně kdysi na skok byli (já ovšem už před 19 lety), S-Bahnem jedeme všichni tři úplně poprvé. A je se na co dívat. Prvním vjemem je mapa městské hromadné dopravy, u níž se se Štěpou zasmějeme sami sobě a svému vzdělání. Prohlížíme si totiž jména stanic a zjistíme, že skoro všechna, která známe, mají nějakou spojitost s nacismem: na Krumme Lanke bydlel Goebbels, ve Špandavě byl zavřený Hess, v Moabitu byla centrální věznice odpůrců režimu… Jediná stanice, která pro lidi vyrostlé v 80. letech 20. století není spjatá s dobou třetí říše, je Berlín-Kopník, na níž se nezdráhám vystoupit, abych si ji vyfotil. Za císaře Viléma tam přece provedl svůj husarský kousek šikanovaný švec Vilém Voigt, který si v převleku za armádního hejtmana na zdejší radnici vyzvedl městskou pokladnu a potřebné dokumenty, aby s nimi vyrazil na pouť světem… Druhou oblastí mého výzkumu jsou symboly a nápisy ve vlaku. Několik duhových reklam a deštníků jsme zahlédli už v Lužici a Drážďanech, ale jestli nějaké město opravdu žije přípravou na pochod Gay Pride, tak je to Berlín. První, čím S-Bahn vítá příchozí, je nápis QUEERDENKER INNEN WILKOMMEN, který si překládám jako VYZNAVAČI FILOSOFIE QUEER, VÍTEJTE UVNITŘ! Vědom si cti následovat svého zuřivého reportérského učitele (který ostatně strávil pěknou řádku let v berlínských novinách), není mi zatěžko projít vagón a podívat se i, co si cestující čtou v místních novinách. I při své chabé znalosti němčiny z obrázků pochopím, že dnešní vydání Berliner Zeitung je věnováno – duhovému pochodu. Možná i tato všudypřítomná reklama má vliv na to, kolik cestujících ve voze má oděv či jeho doplněk v barvě duhy – která sama o sobě je krásná, ale když ji člověk vidí i na hidžábu jedné ze dvou s námi cestujících maminek, musí zapřemýšlet nad absurditou tohoto spojení dvou principiálně se vylučujících ideologií.

Že dvě jediné maminky, které s námi jednou ve voze (z nichž jedna je dle vzezření etnická Evropanka) jsou tradiční muslimky, sice nutí k zamyšlení, ale není to tak zajímavé jako to, že se jejich děti, patrně nakaženy jedno od druhého, svíjí vzteky na podlaze a maminky, místo aby je umírnily, jim ke zklidnění postupně podávají iPhony. Když s hračkou jedno z dětí práskne o zem tak, až se přístroj rozbije, Martin, který už má dva dospělé syny, poznamená: „Kdyby tohle někdy udělal můj kluk, už by ji měl!“ (Poznámka autora: A to Martin není muslim...)

BERLIN-ALEXANDERPLATZ

Výstupní stanice: Berlin-Alexanderplatz. Pro člověka odkojeného Prahou je fakt, že berlínské příměstské dráhy přistávají na týchž nástupištích jako mezinárodní rychlíky, jistým překvapením. Další kulturní rozdíly: informační nápisy v arabštině vedle reklamy na prezervativy se dvěma líbajícími se gayi. Ale jsou tu i kulturní příbuznosti: ruská toaletářka, která mě při pohledu na mé oblečení na veřejný záchodek pustí zdarma, a bezdomovec, podobný těm našim z pražského Sherwoodu, který uprostřed hlavního města Evropy pod kouskem plechu spokojeně spí. A za ním už zbytek Berlínské zdi, který je ve dne v noci předmětem pozornosti fotografů z celého světa. Zeptám se jednoho z nich, na které straně je západ, a na které východ.

„Východ je tady, co jsou na zdi ty obrazy, západ je na druhé straně, jak máte graffiti.“

Projdu dírou ve zdi a znovu si užiju ten krok, který jsem poprvé zažil před dvaceti lety, když jsem na kole projel jihomoravskými hranicemi směrem do Rakouska. Dojem ze západu je ale tentokrát zcela jiný: Na západní straně je holá pláň, nad kterou se týčí obrovský mrakodrap s otáčivým logem značky Mercedes. Když projdu zase zpět, z maleb mě zaujme výčet roků aktivní existence zdi, u každého počet zbytečně zmařených životů, a taky vlajka NDR, na níž je místo státního znaku republiky - Mickey Mouse. Celý zbytek zdi je pak lemován dlouhou řadou koloběžek, které si za vhozený peníz můžete půjčit a jet. Vzpomenu na Werichovu pohádku o Královně Koloběžce, a vidím, že jsou tady správně: tam, kde není ani východ ani západ, ani nejdeš, ani nejedeš.

Nikdy jsem nebyl v New Yorku, ale v Evropě jeho vlastnosti nese okraj náměstí Alexanderplatz. Nachází se mezi dvěma symboly NDR – televizní věží a orlojem, na němž kolem slunce obíhají kovové planety. Novým symbolem místa je několikametrový elektronický drak vytvořený z drátů, který co chvíli šlehá z tlamy oheň, kolem nějž přecházejí izraelité v jarmulkách, muslimové a Etiopané v tógách, jihoameričtí turisté s indiánskými rysy v širokých sombrérech a jedna africká (bezpochyby náčelnická) dvojice v pestrém tradičním předeném oděvu včetně pér zabodnutých v mocných afrech. Když přechází ulici a vyhýbá se projíždějící tramvaji, lituji, že neumím svůj foťák tasit rychleji. Někteří popsaní národové se na chvílin zastavují a posedí u blízkých stolečků, do nichž tělesnou potravu dodávají dvě krásné dívky, u nichž se pro hluk nedá podle přízvuku určit původ (Bavoračky opálené z Mallorky? Jihoameričanky s evropskými předky? Balkánky?) a duchovní potravu loutkové divadlo, v němž právě za zvuků starého tanga hrají jakousi hru o pijácích z Výmarské republiky anebo z konce císařství (poznám dle oděvů). Dám si pivo, na jehož sklenici od jedné z krasavic dostanu zálohový žeton, a když ho vypiju, nechce se mi z té krásné atmosféry ani na záchod. Nakonec ale musím a veřejné záchodky vedle ve starém autobuse pro mě znamenají další obdiv: nad mušlí se totiž píše, že výtěžek z nich je věnován na zřízení jisté školy v Sýrii (to by u nás doma nikoho ani nenapadlo). Hned vedle něj stojí další pojízdný autobus, ve kterém - lidé darují krev...

HLEDÁNÍ SNĚMU

Neposedný Martin, vedený svou mobilní aplikací, už dávno odešel na vlastní obhlídku, a my se Štěpou se vydáváme zpátky na nádraží, míříce ke středu města: Braniborské bráně. Nastoupíme ale do špatného S-Bahnu, a ze čtvrti Neukölln, která v 17. století proslula jako středisko komunity českých protestantských emigrantů, a měsíc po naší návštěvě prosluje tím, že se na zdejší Karl-Marx-Strasse /!/ dvě muslimské rodiny pobijí tak, že se ulice musí policejně uzavřít jako při demonstracích. Odtud se musíme vracet na stanici Hlavní nádraží, jejíž velkost se mi subjektivně zdá přesahovat i rozměry pražského letiště. Když si jím proklestíme cestu až k informačnímu centru, prozradí mi informátor, Sikh v turbanu, že k Braniborské bráně se dostaneme trasou metra U55, kterou najdeme pod nádražím. Protože ji ale nemůžeme najít, oslovím anglicky mladíka, který vypadá jako místní, s dotazem. Jeho odpověď zní: „Metro na Brandenburger Tor? To jsem v životě neslyšel. A to už tady bydlím třicet let...“

Když venku i vevnitř přejde ostrá průtrž mračen (tu vnitřní vyřeším tím, že si za půl eura koupím „Urinalen-voucher“), po poradě s místním vyrazíme k Braniborské bráně pěšky, a protože nedbáme vývěsek, které nám na historické křižovatce nabízejí uhnutí na Otto von Bismarck Allee či na Willy Brandt Strasse, brzy se ocitneme u slavné budovy říšského sněmu, která (snad pro zdejší tradici zdí či aby ji zase nezapálil nějaký Dimitrov) je obehnaná třímetrovým plotem. U něho se na významných postech nacházejí budky se štafly policie a to vše ústí do ohromné zděné budovy, která mně jako pamětníkovi sice už propustných, ale ještě stojících hranic silně připomíná celnici v Rozvadově. V ní probíhají perlustrace návštěvníků někdejšího Reichs-, dnes Bundestagu nejspíš se stejnou přesností, s jakou fungovaly selekce romského etnika, jehož holocaust je připomínán na výstavě před budovou. Tak jako na Alexandrově náměstí byly k vidění dlaždice s národními vlajkami, kde se člověk mohl vyfotit "na své domácí půdě", zde je na každé dlaždičce napsán název jednoho tábora. Zatímco nacházím (a fotím si) nápisy LETY a HODONIN, z vedlejší patřičně nevzhledné krychlovité budovy kancléřství mé "nekorektní konání" určitě sleduje nová vůdkyně Evropy... 

NĚMECKO POD LIPAMI

Konečně jsme Unter den Linden. U Braniborské brány, svého času nejznámějšího hraničního přechodu mezi východem a západem, si v hloučku místních nejdřív ujasním, která strana třídy patřila na východ, a která na západ (jsme zrovna na západě) – když mě zaujme nápis Platz des 18. März. Hloučku, který tvoří asi sedm Němců od pětadvaceti do sedmdesáti let se ptám, co se to vlastně stalo toho 18. března – a on mi to po desetiminutovém vzájemném domlouvání se zjistí na Googlu. Tak jako se u nás zdvojil 17. listopad 1939 a 1989, v Berlíně se zdvojil 18. březen 1848 a 1990. Němečtí demokraté, kteří v roce 1848 požadovali svobodné volby, se v Německé demokratické republice po 142 letech dočkali. (Po dalších 29 letech na to zapomněli. Jak dlouho asi bude trvat, než jim to Google přestane připomínat?)

Procházíme se Štěpou Braniborskou bránou zpátky na východ, do čtvrti velvyslanectví (nad tím francouzským ze záhadného důvodu vlaje velká vlajka Québecu). V infocentru, které je přímo v objektu brány, si kupujeme pohledy, já u pracovníka, který má na jmenovce napsáno, že mluví německy a anglicky a jmenuje se Peczynski.

„Mluvíte taky polsky?“ ptám se ho anglicky.

„Já ne, ale moji předkové ano,“ usmívá se.

Jdeme po Třídě Pod lipami a vedle nás průvod klaunů, kteří vyfukují mýdlové bubliny. Palác ruského velvyslanectví (kterému stále vévodí majestátní sovětský znak se srpem a kladivem) se pro svou délku skoro nedá přejít. Východní Berlín (a celé východní Německo) se pozná nejen podle toho, že po něm jezdí tramvaje, které na západě nejsou, ale i podle toho, že pár metrů od historického centra už stojí panelák. Stejně tak se zde připomínají všechny vrstvy historie: vedle jezdecké sochy pruského krále Bedřicha Velikého (který za trest, že si ho Marie Terezie nevzala, připravil České země o Kladsko a většinu Slezska) stojí billboard s prvorepublikovým (výmarskorepublikovým?) výčepním točícím pívo – vedle něhož stojí hipík v dederónské bundičce v pozadí s trabantem. Ekvivalentem tohoto syntetického výjevu je velký berlínský medvěd (který je vlastě produktem omylu: slovo Berlín nepochází od německého slova Bär = medvěd, ale od staroslovanského slova, znamenajícího bažiny) polepený nekonečným množstvím nápisů a citátů. Z nich vyjímám:

KONZERVATIVČE, AŽ V BERLÍNĚ NEBUDE MOCT ŽÍT NIKDO, PAK TEPRVE V NĚM BUDE KLID,

přelepené Goethovým citátem

VODA JE PŘÁTELSKÝ ŽIVEL PRO TOHO, KDO JE V NÍ DOMA, A KDO VÍ, JAK S NÍ ZACHÁZET.

S mým založením se mi ovšem nejvíc líbí nápis BONZEN RAUS!, který si překládám do češtiny jako OLIGARCHOVÉ, JDĚTE DO...

(A za pár kroků další pro našince překvapivý fenomén: hledej v Praze památník komunistickým odbojovým skupinám z dob fašismu, jaký stojí tady – nenajdeš ho ani s buzolou.)

SBOHEM, NĚMECKO!

Spicha s Martinem máme zase na Alexanderplatzu. K Alexandrově náměstí (pojmenovaném po ruském carovi, který Prusko osvobodil od Napoleona…), symbolu Berlína let třicátých, Východního Berlína z dob NDR i multikulturního Berlína dneška se Štěpou trefíme - ale jak na rozlehlém náměstí najít naše místo s židličkami a barem, nevíme. Po nahlédnutí do obchodu, který inzeruje, že jsou v něm k dostání oděvy ve velikosti 8X (proč jsem se nenarodil Němcem?) za tím účelem zastavíme skupinu policistů a já se jim snažím vysvětlit, že hledáme místo u bývalého východoněmeckého orloje. Současnější Štěpa, která vidí, že jeden z policistů je etnický Ind a druhý Asiat, připomíná, že je tam také pohyblivá socha draka. Sláva, draka znají! (Mně, stále napřaženého do minulosti, nenapadlo, že za dob NDR tu maximálně třicetiletí kluci-policisti ani jejich rodiny pravděpodobně ještě nebyly…)

Sedíme pak zas ve trojici u loutkového divadla, vyměňujeme si dojmy, posloucháme basistu, před nímž stojí cedule, že si hrou vydělává na studia medicíny – a nechce se nám pryč.

Když potom u supermarketu v Erkneru zase nasedáme do auta a vidíme, jak se u výpadovek objevují názvy vesniček jako WINDISCH RIETZ (srvs Serbska Rěc, poslední pozdrav Lužice), ale i BISMARCK a HINDENBURG (jak už říkal Švejk: každý musí být přímo odněkud), a měst STETTIN a WARSCHAU (ve věci názvů v místních jazycích jinak superkorektní Němci nejsou korektní ani za mák), začíná se mi po Německu (ačkoli v něm ještě jsem) pomalu stýskat.

Když se potom někde před Štětínem vyhneme koloně (způsobené tím, že němečtí, polští a bůhvíjací řidiči zpomalili, aby si prohlédli ošklivou nehodu) a zastavíme u odpočivadla, kde je na WC nekonečná fronta, dívám se do Zadních Pomořan, země, která byla před tisíci lety slovanská, později stovky let německá, a dnes z ní polské území dělá široká hraniční řeka Odra, kterou jsme s Martinem u jejího moravského pramene před lety snadno přeskočili. Za chvíli ji překročíme zas.

Sbohem, Německo! A opatruj se mi dobře…

 

První část deníku o cestě do Lužice naleznete zde.

Galerii autorových fotografií k tomuto vyprávění naleznete zde.

Pokračování autorova deníku o pokračování cesty na polský Balt si přečtete v budoucím čísle KN.