Ke dvěma článkům Mojmíra Vlašína

Obrázek nebo fotografie#26082

Náš starší syn se před několika lety přestěhoval s rodinou do Popůvek. V klidné ulici si pronajali dům se zahradou. Pokud by byli s bydlením spokojeni, mohli si dům později od majitele koupit.
Zpočátku spokojeni byli. Líbila se jim zahrada, „koupací“ rybník ve vsi, blízkost lesa. Děti ovšem vozili do školky a do školy v Bystrci a brzy se ukázalo, že si musí pořídit druhé auto, aby ráno stihli své povinnosti.
Také klid, na který se těšili, se ukázal jako relativní. Popůvky totiž leží poblíž Velké ceny a ve všední dny se na trati pravidelně trénovalo. Hluk doléhal až k nim a obtěžoval je. Po roce se raději přestěhovali do panelákového bytu v Bystrci.
Vzpomínala jsem na to, když jsem se minulý pátek vydala se svou 86letou maminkou na výlet. Vystoupily jsme z autobusu na žebětínské návsi a vydaly se turistickou značkou k přehradě. Žebětín je pěkná obec, ve které se mísí někdejší vesnická stavení s velkými vjezdy a dělnické chaloupky s moderní, ba supermoderní výstavbou: skromnými domky i honosnými vilami. Poklidnou venkovskou atmosféru ovšem silně narušuje hluk z Velké ceny. Túrování motorek je slyšet téměř ve všech ulicích a jen co jsme vystoupaly silnicí na konec Žebětína, bylo ještě výraznější.
Myslím, že kdyby Brno příští rok nemohlo kvůli nedostatku financí pořádat závody, nic vážného by se nestalo a lidem v přilehlých městečkách by se ulevilo. Sama si nedovedu představit, že bych žila v takovém rámusu. Přitom nás od čtyř proudů Velkého městského okruhu, který před víc než 35 lety zlovolně rozpůlil dolní část Žabovřesk – čtvrti, ve které celý život bydlím – dělí jen vysoká zeď, protihluková stěna a řada tújí.
No a teď k těm hrabošům. Na posledním, červnovém výletě před prázdninami, který jsme se švagrem začali ve Velké nad Veličkou a skončili v Tasově, jsme na vlastní oči spatřili tu hraboší pohromu. Stezka totiž vedla mezi poli (na travnaté mezi jsme se dosyta napásli třešní, které tam zjevně nikdo netrhal, alespoň podle množství přezrálých plodů, válejících se na zemi) a křížem krážem přes ni přebíhali drobní hlodavci. Nikdy jsem jich ještě neviděla tolik pohromadě a nikdy jsem ani neviděla, že by se takhle přibližovali k lidem. Když jsme pak byli začátkem července u kamarádů na jižní Moravě, kteří nám umožnili strávit u nich pár hezkých dní a pomáhali mi s mým mužem, upoutaným nemocí na invalidní vozík, seděli jsme poslední den před hospodou v sousední Skalici. Řeč se při pivu a skvělém grilovaném mase, hojně obloženém hořčicí, křenem a naloženými kozími rohy, vedla o ledačems. Mimo jiné taky o hraboších. Kamarád našich kamarádů měl nedaleko kousek pole. Úrodu obilí, právě dozrálého, nechal raději zaorat. Byla tak poničená hraboši, že nestálo za to ji sklízet.
Když jsme před pár dny zaslechli v rozhlase zprávu, že zemědělci na Brněnsku aplikovali na poli jed, aby se nevítaných vetřelců zbavili, a že pak na poli našli desítky mrtvých zajíců, popadl mě vztek. Zemědělci se hájili – včas prý použití Stutoxu na příslušných místech oznámili... Jestlipak taky oznámili ušákům, že návnadu nemají žrát?!
V Televizních novinách jsme pak viděli spor zemědělců s ochránci přírody. Bylo zřejmé, že se nemohou nikdy shodnout. Jako by jedni mluvili o voze, a druzí o koze. Zprávy o mrtvých zajících v následujících dnech přibývaly, o dravcích a jiných ptácích, za něž se přimlouvali ochránci, se zatím nemluví. Nemluví se ani o včelách, motýlech a dalším hmyzu, který žije na otrávených polích, ani o hadech a některých šelmách, které se hraboši živí (na ně bych si bez Mojmíra Vlašína nevzpomněla). A nemluví se ani o nás, o lidech, kteří z těch polí pak budeme jíst plodiny, jež na nich vyrostou.
Není lepší nechat přírodu, ať se s rozmnožením hlodavců vypořádá po svém? Vždyť ztráty zemědělců, které jsou jistě značné, jim může vynahradit ministerstvo (zemědělství, financí, co já vím). Ale otrávená půda, jež pak bude otravovat další tvory, k nimž také patříme, se hned tak nevzpamatuje, i když jed zřejmě po čase vyprchá. Nebo ho spláchne déšť? A co voda? …
Teď se mluví o těžbě štěrku u Moravského Písku, s vodou těsně propojené. Jenže to už by bylo na další článek.

P. S. Informace o tom, co všechno může Stutox napáchat, najde každý v návodu k použití.