Co nastane, když se spojí únava, úleva, čaj, melancholie a západ slunce?

Mapa akčního rádiu aktuálního autorčina cestopisu.

Z Rokycan přes Plzeň, Horažďovice, Blatnou a Příbram až do Dobříše, to vše před třemi roky a dvěma týdny, aneb Práchnivění na Prácheňsku.

Čtvrtek v poklusu, chvíli mám pocit, že nebudu mít do čeho píchnout, chvíli, že nevím, kde mi hlava stojí. Nakonec ji nechávám stát v kanceláři a zbytek se podvečerem ubírá na nádraží. Oblíbený večerní vlak EuroCinty, který staví v každý… Července. A zázrak v podání Českých drah: koupím-li si jeden lístek, vyjde mě to o dvacku dráž, než když si koupím dva, nejdřív do Prahy a pak do Rokycan. Inu, konkurence čaruje a dráhy zlevňuje. 

Drncání z Prahy, poslouchám nějaké mladíky, co se štengrují, kam ještě půjdou zakalit, až mě to uspí. Tak dokonale, že mě vzbudí až podezřele dlouhé stání vlaku a cedule Rokycany naštěstí hned za oknem. Po těsně zmařeném skoku ze špatné strany vlaku na koleje („dveře asi nejsou za stání blokovány“) na druhý pokus trefuju nástupiště a s kompletní bagáží v náručí a na různých částech těla vyskakuji v kýženém městě. Po odchodu lidí od posledního vlaku tu chcíp pes, ale dokonale. Jen na náměstí duní jeden bar a před ním poslouchají zábavku dva uniformovaní měšťáci naložení v autě. 

Město ostrých světel a stínů, jak už to v jednu v noci bývá. Řeku tu mají, ale doslova ohyzdnou, teče v řečišti, co připomíná spíš dlažbu na náměstí (sklon i materiál). Aspoň ty stromy kolem to trochu vylepšují, i když ten pohled by i z normální vrby udělal smuteční. Pochoďák přes město, kolem never stopping fabriky na kopec Kotel. Rozhledna se jim povedla – a kupodivu není kombinovaná s vysílačem. Dřevěná motaná konstrukce na železe, nahoře se trochu komíhá. Na jedné straně vesnice, na druhé Rokycany, za kopcem přisvětluje Plzeň. Ještě pocourám po městě, místní hypáče mají nechutně uklizené kontejnery, dumpster dive se nekoná. Škoda, do banánu bych šla. Se světlem přibývá lidí, i když ještě nejsou ani čtyři. Než mě někdo drapne, tak odvážu aspoň pár stromků polooběšených na škrtících úvazech u tyček a uklidím se na autobusák. 

Do Plzně to netrvá dlouho, a navíc mě na konečné vykopnou, sladkých dvacet (minut). Na CAN(couru) si užívám názvy cílových stanic: Tlučná, Vejprnice, Útušice, Vlčtejn, Tymákov, Druztová, Nevřeň, Nekmíř a naprosto dokonalý Mrtník. Pro přespolní fakt poezie. Ostatně i samotná „Plzeň“ není bez půvabu (a nemusí jít o tu spodně kvašenou). V prvním ranním busu směr Žinkovy zvyšuji počet cestujících o 50 % (možná o 60, když přičtu tu batožinu). Vesnička maličká s óbr rybníkem. A za ním pohádkový hrad, tedy spíš romantizující zámek. Nejlepší je na něj koukat přes rybník, protože když se přijde blíž, tak pohledu dominují cedule, kde je vypsáno, co všechno má (nebo nemá) člověk udělat, když ho tam natrefí místní hlídací Kerberové. Co udělají oni tomu nebohému návštěvníkovi, to už je ponecháno fantazii. Inu, můj dům, můj hrad. Nad zámkem hrad v poloze dosti placaté (a je v ní už asi několik století). To už jsem viděla zajímavější zbytky při posledním výkopu kanalizace. 

Další cesta míří do Nepomuku, bus v Žinkovech staví fikaně mimo zastávku. Na neviditelné spartakiádní značce tam ale čekala slečna, a proto zastavil (nám pitomcům, co trapně postáváme u označníku, by patrně bez mrknutí ujel). Z Nepomuku vláčkem do Horažďovic – a ať žijí přípoje, hodina čekačka. Bohužel mi odvezli mojí oblíbenou hromadu štěpky, co tu byla za časů šumavské blokády (a bezvadně se na ní spalo, přípoje se nezměnily). Takže beru zavděk schůdky drážního domku. Za minutu jde kolem oranžový průvod dělňasů, kteří dělají vpravo hleď. Asi by si taky dali k snídani kukuřičku z konzervy s chlebem. Smolík, konzerva je malá a je moje. 

Deset minut vláčkem nabitým pruhovanými existencemi, asi vodáci. Lodě si nejspíš nechali v poschodí a teď se pro ně vrací. Hydčice. Výhledu a silnicím dominuje vápencový velelom (po troškách ho trousí náklaďáky všude kolem). Kopec Prácheň, kdysi sídlo velkého kusu kraje, teď už jen ruinička. Na úbočí kostelík sv. Klimenta, prý devátý v Čechách a vysvěcený osobně Metodějem (nebo Cyrilem?). Před ním sedí partička archeologů ve výkopu a vypadají jako horníci, co právě v dolu narazili na hlínu. Za mé bezbožné myšlenky mi ukopne bludný prácheňský kořen pět prstů jednou ranou. Maskoval se, bestie, za jakýmsi lupením a počkal, až se přezuju do odvětrávaného modelu bot. 

Sešup do Horažďovic. Zamýšlený odpočinek na mezi mi zatrhlo mraveniště, které se mi přestěhovalo do různých částí těla a oděvu asi tři minuty po slastném pádu do trávy. Moje zbytky se tedy trudně plouží do města. V infu mají známku (sláva), v knihkupectví zase knížky (dvakrát sláva; Jako zabít ptáčka byl moc dobrý spolucestující až před Olomouc). Potkávám partu fousáčů, podle oblečení trampi, podle pupků pivní skauti. Naštěstí jdou v protisměru (do hospody).  

Další bus, tentokrát do Chanovic, cesta se sestává z asi padesáti mikrospánků (naštěstí mých, řidič vypadá bděle a ostružinatě). Na nejvyšším bodě vsi kostel, hned pod ním zámek ve stylu „kostka cukru se zdobením“ a dvěma vjezdy. Na chlumku nad vsí rozhledna Chlum. Pod rozhlednou pár maníků dělá z kulatiny trám, pěkně ručně. Inu, skanzen žije. Jeden na mě volá, že ho babička varovala před vandrákama. To mu můžu jen potvrdit. 

Desítka kilometrů po stále menších silnicích. Až konečně Lnáře. Vyhazuji nasbírané poklady (převážně PETpoklady) a omrkávám zámek. Hned vedle stojí tvrz v jednom slohu, béžovo žluto a pohledno. Na tvrzi je výstava výtvarníka Valentina Už-zas-nevím-jméno, jehož obrázky se vyznačují divnou perspektivou, brutálními barvami a množstvím stromů typu „opadaný koště“. Nestát jeden přes litr, tak nějaký povedený vyberu a pomstychtivě věnuji jistému člověku, který mi z těchto obrázků nedávno ukazoval celý kalendář. Asi ten pohled mě zmátl tak, že si kupuji známku a až doma si všimnu, že je sice ze Lnář, ale z tvrze – a já jsem chtěla zámek. Inu, bude do foroty na příště… 

Vsí probíhá silnice superhlavňovka. Stop se daří, zase tak do 30. auta už se vezu a to správným směrem. Nádavkem dostanu pár rad, kudy se proplížit zadem k zámku a co je na místní pouti. Takže jsem v Blatné, kde má Ivan Mládek chaloupku, ale je mu to stále prd platné. Vyšší koncentrace lidu, z poutě spíše řev, který z druhé strany doplňují pávi. V parku běhá stádo wabiů s kropenatou zádí. Nevím, zda je to tou poutí, ale mám pocit, že se tu vyskytuje enormní množství enormně tlustých lidí. Jak jsem celkem neměla na nic z poutě chuť, tak ji ztrácím docela a schovávám se do hospody u nádraží. Za hodinku poslední vlak, tentokrát do Březnice. Město už znám od loňska, takže rovnou šplhačka na nedaleký spací kopeček. Jezedi jezdí s kombajnem až do pozdního večera, ale jak skončí, nastane dokonalá chvíle. Spojí se únava, úleva, čaj, melancholie a západ slunce. Navíc je místní kaplička nedávno opravená, odemčená a nepoškozená. Pro jednou se modlím v kleče na klekátku. 

O šesté ranní spadne právě tolik kapek, že mě přinutí postavit přístřešek – a pak už to vzdají. Já s pokusy o spánek taky, takže balím, maskuju ležení a hoření a pádím zhruba na sever. Mapa a značka se rozchází, ale všechny cesty vedou do Tochovic. Zámek veliký, převeliký, nepřístupný, zato v obrovském parku a před ním několik dubisek. Úplně pod nimi vidím taneční parket nebo pavilon… Hospoda U Chocholoušků je kupodivu otevřená. Vrchní je nějakej divnej a napůl hluchej, ale nakonec dostanu tonik i turistickou známku. Přes kopec a jdu podruhé v životě na vysokou. Tentokrát ale Vysokou u Příbramě (verze na cedulích v okolí) nebo u Příbrami (verze na turistické známce). Před ní ještě oběd ve škarpě s výhledem a nizoučkou trávou. Někdo to tu důmyslně osázel na střídačku jabloň-dub, co z toho asi za dvacet let bude? 

Ve Vysoké mají trochu bordel v tom, kde ten Anton Dvořák vlastně býval. Na jednom konci vsi je pomník, kde stojí, že nedaleko stála jeho vila. U zámku na opačném konci vsi se píše, že vedle měl vilu. Buď měl dvě, nebo někdo kecá… Zámeček je opět kostkovič ozdobič v parku, ale vypadá půvabně, je to zámek takové obyvatelné velikosti. Kus za ním Rusalčino jezírko. Při pohledu na něj dumám, jak je možné, že tady Dvořák napsal Rusalku a ne Vetřelce. Les o ničem, ale jezírko je pořádná divočina. 

Hory doly, černý les, do Příbrami ještě dnes. Ve městě skoro průvody lidí, a hlavně desítky stromů, co nikdo neodvázal od kůlů, když byl čas. Na co si troufnu, tak to udělám. V poslední hospodě na námku dva štamgasti, vrchní a na televizi olympiáda. Dávám si klasické šumavské menu (limonáda, kafe, slaný brambůrky = voda, cukr, kofein, sůl v chutném balíčku). Opět hore dole přes les. Za Příbramí je mi cesta povědomá, snad z toho týdnu, co jsem tu před patnácti lety strávila na kole. U silnice vysázeli spoustu jasanů. Opět se jim dostane milosrdného zásahu nožem, někteří to mají all inclusive (i s vyvrácením kůlů). Krátký pokec s údajně důchodcem, co o kus dál v lese hledá nějakou štolu, kam prý jako mládežníci lezli. Nějak moc mu to na tom kole jede – a ono je elektro, hleďme. Po chvíli už sotva pletu nohama (jak se ukázalo, bylo toho dnes 35 km, tedy dost a dost...), Obloha poněkud temní. Zapadnu za hájovnu Hřebeny a říkám si, ať se hajný Hruška jde bodnout. Vítr unáší kouř z ohníčku po cestě k hájovně, ale nikdo se tu nezjeví. Navíc večer dorazí výchovná přeháňka (a donutí mě postavit přístřešek pěkně svižně). Chcanec přišel až nad ránem. Přístřešek kapánek šejdrem, teče mi tam různými směry a ráno spacák silně připomíná to Rusalčino jezírko.  

Vlhké ráno, ale bez deště. Zkracuji si cestu kolem hrobečku partyzána (prasečí kost se nenašla), za pomníkem mizí značka. Takže došlo i na buzolu, ale v řídkém lese nelze minout asfaltku vzdálenou asi kilometr a dlouhou zhruba od plus do minus nekonečna. Asfalt, vodárnička, lesy kolem Dobříše, konečně město. Skoro si to tu nepamatuju, spíš cesty z města ven než náměstí. Nádraží je správně opuštěné, ale před odjezdem se courák zvaný rychlík Paříž–Dobříš skoro naplní. Zalomím to za třetí zastávkou a vydržím až na hlavák, tedy dobře hodinu a půl (bohužel, zároveň s tím si zalomím i krk a příslušenství). Neuvěřitelné hladký přestup, i na koláček čas vybyl a poslední necelé tři hodiny do Olmu.