Zachráněná existence Ladislava Nováka

Ladislav Novák: Nrico, veronáž, koláž, tuš, 1989.    Foto: Jan Dočekal Ladislav Novák: Planetární postavy, froasáž, 1977.   Foto: Jan Dočekal Ladislav Novák: Pupík světa, alchymáž, 1964.   Foto: Jan Dočekal Ladislav Novák: Trojice, lité tuše, 1999.   Foto: Jan Dočekal

Interpretuji cáry papíru v neustálé naději, že budu pochopen někým, kdo vzdálen v prostoru a snad i v čase mi jednoho dne nějakým způsobem odpoví. Umění je pro mě poselstvím, lahví v moři, chcete-li. Je to pokus zachránit existenci definitivně odsouzenou, ale tím více humánní, čím více si uvědomuje své poselství a… (Ladislav Novák, 1972).


Ladislav Novák, narozený 4. srpna 1925 v Turnově, zesnulý 28. července 1999 v Třebíči, byl básníkem, výtvarníkem, překladatelem a pedagogem, zprvu na základní, pak na střední škole. Většinu svých let žil na Vysočině, v Třebíči. Tam vzniklo bezmála celé jeho rozsáhlé dílo, literární i výtvarné. Na Třebíči lpěl. Přesto se k tomu pojilo ono věčné, že doma není nikdo prorokem. S výjimkou několika přátel se mu doma nedostávalo uznání. Tristně napsal, že v Třebíči byl za svoji tvorbu z nepochopení vysmíván. Z nenacházení jiných možností své úvahy a tvůrčí činy „odesílal“ za hranice města, regionu i vlasti.

Objevy zázračného, konanými ve vizuální a verbální sféře, vítězil, jak řekl, v boji s beznadějí. Minulý režim, který v tendenčním hodnocení umění nedovolil rozmach ničeho, co nesouznělo s jeho ideologií, Novákovu tvorbu ignoroval, po srpnu 1968 odmítal a v roce 1979 před ním zavřely dveře všechny přední i regionální galerie a knižní vydavatelství.

Široké pozornosti galerií a nakladatelských domů se mu dostalo teprve po listopadu 1989. V zahraničí, zejména v Itálii a Francii, se však prosadil už o dvě a půl desetiletí dříve.

Před koncem druhé světové války, po absolvování třebíčského gymnázia, se krátce učil v Třebíči na Stařečce jirchářem (bělokožešníkem) ve firmě spoluvlastněné otcem. Pak, v letech 1945–1950, studoval dějepis a bohemistiku na Univerzitě Karlově v Praze. V ovlivnění přítelem Jiřím Kolářem si oblíbil koláž, tvořil topologické kresby, pak propadl metodě alchymáže. Druhou svoji stěžejní techniku nazval muchláž, v půlce 60. let na radu pařížského přítele Édouarda Jaguera přejmenovanou na froasáž. Jaguer otevřel Novákovi vstup do mezinárodního surrealistického hnutí Phases, jehož byl organizátorem. Koncem 80. let Novák rozvinul svoji už dříve vyzkoušenou metodu tušového dekalku. Doplnil ji kresbou či koláží a dospěl k výsledku, jejž pojmenoval veronáž, podle Verony, kde v létě 1989 vytvořil první takové dílo. V poslední fázi života byl zaujat technikou lité tuše.

Od poloviny padesátých let působil v třebíčském ochotnickém divadle. Do povědomí lokálních milovníků dramatického umění vešel rolí plukovníka Hugha Pickeringa v slavném jevištím kusu Pygmalion od George Bernarda Shawa. Hru třebíčští uvedli také ve Vídni pro vídeňské Čechy. Tam se Novák setkal poprvé, jak později vzpomínal, s originály amerického abstraktního malíře Jacksona Pollocka, jejichž kráse podlehl.

Měl osm desítek autorských výstav (první v roce 1965 ve Špálově galerii v Praze), z nich tři desítky v zahraničí. Byl zastoupen v prestižních expozicích Česká kresba XX. stol. v Centre Pompidou v Paříži, Bienále v Benátkách v roce 1986 ad. Doma ovšem byl od konce 70. let do listopadu 1989 existenčně a zejména morálně postižen pro nesmířlivost s vládnoucí ideologií a zejména pro projevy, jež nesouzněly „s krásami skutečnosti“, tedy nebyly vhod masám pracujícího lidu. Retrospektivní výstavu Novákovy výtvarné tvorby uspořádala v roce 2002, tři roky po autorově smrti, Národní galerie v Praze v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Patronem byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák, který o několik let dříve ve své básnické sbírce Novákovu výtvarnou tvorbu zhodnotil veršem „o jakémsi umělci, který na Vysočině mačká papíry“. V témže roce vyšla v autorství Jiřího Valocha monografie Proměny Ladislava Nováka.

Od druhé poloviny 50. let se Novák věnoval básnické tvorbě. Psal onomatopoické a čtvrcené básně, škrtáním a přesmyčkováním cizích textů vznikaly spečené texty. Preparované texty se rodily tak, že z cizího textu ponechal na původním místě stránky jen několik slov. Psal i tzv. detexty, spočívající v ironickém narušení původního textu. Od roku 1962 se zabýval i tvorbou fonické poezie. Nejprve doma prostřednictvím magnetofonu, později se jeho texty ocitaly v rozhlasovém studiu. Fonickou poezií se v české poezii zařadil po bok experimentátorů, jako byli Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Vladimír Burda, Milan Nápravník a Emil Juliš. Dospěl i k práci se zvukem, když zkoumal možnosti takzvané auditivní poezie.

S Jiřím Kolářem se setkal v roce 1961. Osobní kontakt zprostředkovali Jan Kotík a Mikuláš Medek. Novák už několik let rozvíjel vlastní básnické a výtvarné pokusy blízké metodám experimentální poezie a začínal do textů vstupovat obrazem. Pro Koláře představoval vítaného partnera. Oba si uvědomili, že pomyslné hranice mezi poezií a výtvarným uměním překračují velmi blízkými postupy a metodami. Jejich seznámení přerostlo v několik let intenzivního pracovního přátelství, vzájemných návštěv a korespondence, kdy si vyměňovali ukázky svých objevů. Při pohledu do jejich individuální tvorby je patrné, kolik nápadů spolu rozvinuli.

Novák publikoval verše a texty o výtvarném umění v řadě západoevropských kulturních magazínů. Marginální epizodou však byla v polovině 70. let jeho autorská účast v týdeníku Jiskra, vydávaném Okresním výborem KSČ. Zdůrazněme, že účast nehledaná, nedobrovolná. Ideologický tajemník OV Nováka pozval k rozhovoru. Sdělil mu, že by bylo vnímáno pozitivně, kdyby svoji odbornost uplatnil v pravidelných recenzích výtvarných výstav, nejlépe z programu Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Novák neviděl jiné východisko než dání souhlasu, jaksi na zkoušku. V Jiskře záhy vyšla jeho první recenze. Reakce čtenářů i samotné redakce byly ale silně negativní, článek označen za naprosto nesrozumitelný. Novák už k další odborné publicitě nebyl vyzván.

Vydal knihy básní, experimentální poezie a básnických próz Pocta Jacksonu Pollockovi (1966), Závratě čili Zdoufalství (1968), Deset interpretovaných kreseb (1968), Textamenty (1968), Receptář (1992), Bouřková mračna (1993), Zámostí (1994), Proměny pana Hadlíze (1995), Zapomenuté básně (1996), Píseň o Acnavi (1997), Osm básní pro Acnavi (1997), Má posedlost (1998). Dvě díla, Neztracené básně a Malý slovník naučný, vyšla po autorově smrti, v letech 2000 a 2007. Jeho experimentální literární práce vyšly také v cizině, francouzsky, italsky, německy a anglicky. V letech 2017 až 2018 vydal editor Petr Kuběnský kompletní třísvazkové literární Dílo Ladislava Nováka (včetně překladů).


Nyní, až do 6. října, osobnost Ladislava Nováka důsažně připomíná výstava dvou set děl z jeho tvorby zapůjčených institucemi a soukromými sběrateli. Pod titulem Ladislav Novák 1925–1999 ji uspořádalo Muzeum Vysočiny Třebíč v bývalé konírně třebíčského renesančního zámku. Ve výsledku zaujaté práce tří kurátorů – Lucie Pálkové, Lubomíra Kressy a Michala Zábrše – je to nejrozsáhlejší dosavadní chronologicky koncipovaný vhled do díla experimentátora slova a obrazu.

Jeho projevy překročily naši limitu a staly se významnou součástí evropské kultury druhé poloviny 20. století. Subjektivním hledačstvím a překvapivými objevy je Ladislav Novák stálým inspirátorem i pro přítomnou dobu.


Metody výtvarné práce Ladislava Nováka (z textu Lucie Pálkové v katalogu k aktuální výstavě v Třebíči):

V počáteční fázi tvorby: Na konci 50. let, jsou datovány první drippingy inspirované akční malbou Jacksona Pollocka.

Ve stejné době využil surrealistické techniky koláže a asambláže k vytvoření řady objektů prostorového charakteru.

Růže: Technika koláže Nováka přivedla k vytvoření cyklu tzv. slisovaných růží, které vznikly tak, že autor slepil několik obrazových materiálů, z nichž postupně vytrhával jejich střed, až se dostal k poslední stránce… Snahou jeho počínání bylo náhodným pronikáním objevovat skryté významy či souvislosti.

Alchymáže: Podobně jako derealizoval své vlastní nebo nalezené texty, destruoval i reprodukce uměleckých děl či stránky z časopisů… Nalezené materiály rozmýval chemickými prostředky, … hledal nové možnosti této metody.

Topologické kresby: Z Novákova zájmu o automatickou kresbu vychází jeho další významný objev z 60. let, topologická kresba, kterou podřídil pravidlu, že její čáry musí probíhat nepřerušovaně a nesmí křížit žádnou čáru stávající. Vznikaly tak útvary antropomorfní a zoomorfní, které lze popsat i jako členité kontinenty s množstvím zálivů, odkud pramení i název techniky.

Froasáže: V roce 1964 objevil svou nejznámější techniku froasáž, jíž dal název francouzský básník a kritik Édouard Jaguer… Princip náhody a motiv destrukce, dva charakteristické aspekty celé jeho tvorby, zde však mají rovněž zásadní roli. Autor list papíru v roce náhodně zmačkal, poté přetřel zředěnou tuší, která se v ohybech zachytila, a ve vzniklé struktuře díky své neobyčejné představivosti nalézal tvary, které potom dál rozvíjel kresbou a zvýrazňoval akvarelem… Nedílnou součástí obrazu je název vpisovaný autorem přímo do obrazu, signatura vytvořená symetrickým monogramem LN a zrcadlově obrácené datum.

Veronáže: Zájem o orientální tušovou kresbu a možnosti gestických akcí inspirované drippingy Jacksona Pollocka přivedl Nováka v roce 1963 k vytvoření souboru tušových záznamů, které nazval cyklem broučků. K tomuto postupu se pak vrátil v červnu 1989, kdy byl pozván na studijní pobyt do italské Verony a tehdy tuto techniku rozvinul a nazval podle místa vzniku veronáží.

Lité tuše: V posledním roce svého života se Novák kromě tvorby froasáží věnoval také technice lití barevných tuší na papír. Lité tuše vycházely z jeho zkušeností s veronážemi. Ty však byly zaznamenáním jednoho autorova gesta, a naproti tomu lité tuše jsou tvořeny složitými strukturami linií a barevných ploch.

Ladislav Novák 1925–1999, Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1, zámecká konírna. Výstava je přístupná do 6. října 2019, otevřena je v úterý až neděli 9–12 a 13–17 hodin, www.muzeuzmtr.cz