Kauza bez hrdiny aneb kultura bez étosu

Americký plotový kostlivec z období Halloweenu (vyfocený v Tiburonu u San Francisca) je s tím českým kulturním, o němž píše Jiří Plocek, v přímé spojitosti. Foto Tomáš Koloc.

V kauze odvolaného ředitele Národní galerie na nás asi začnou vypadávat velcí kostlivci ze skříní (viz případ podivně předraženého obrazu). Problém je, že se o nich vědělo, ale ve víru mediálního politikaření a zamlžování nebyly brány vážně. To poškozuje v tomto případě nejen jednu významnou instituci, ale celkové vnímání étosu, s jakým by měl být spravován veřejný sektor.

Česká kultura to věru nemá lehké. O střídajících se ministrech tohoto resortu si člověk ani nestačí vytvořit pořádné mínění. Díky tomu, že jejich úřad za ta léta už jaksi funguje sám (a musím potvrdit, že jeho pracovníci jsou aspoň dle mé osobní zkušenosti solidní a vstřícní), mohli bychom vyslovit i pochybnosti o nutnosti vůbec ministerskou funkci obsazovat. Člověk si říká, že nakonec nejlepší ministr bude - před zraky dějin - ten, který nejméně škodil.

Předposlední z nich dotáhl svou misi téměř k dokonalosti - odvoláním ředitelů dvou významných institucí rozvířil českou mediální a kulturní scénu a dalšími pochybnými kroky těsně před opuštěním úřadu své dílo dokonal. V osobě a prvních krocích nového ministra, zkušeného politického matadora Lubomíra Zaorálka (ČSSD), se zdá, že se neblahý trend ve vývoji tohoto resortu přinejmenším zpomalí.

Ministr Staněk svým dubnovým odvoláním ředitele Národní galerie Jiřího Fajta ovšem způsobil řádné pozdvižení, na němž se však vyjevila v celé své nahotě celá řada obecnějších rysů, jež nesvědčí příznivě pro žádnou ze zúčastněných stran. Tedy, pokud jsme nerezignovali na elementární etiku při správě věcí veřejných a při jejich medializaci.

Rozdílní aktéři - společný jmenovatel

Kauza Staněk-Fajt odhalila přes naprostou osobnostní rozdílnost svých aktérů jeden jejich společný rys: Ani jednomu primárně nešlo o dobro společnosti, o etické principy, ale především o osobní zájmy, které se skrývaly za nejrůznějšími frázemi. Ministr jako služebný technokrat s vazbou na určité politické kruhy kolem prezidenta a s minimálním porozuměním pro resort, který spravuje, má s odborně zdatným historikem umění společnou značně vyvinutou schopnost kumulovat umně zdroje svých příjmů. Svůj boj nakonec prohrál - přes podporu prezidenta, jehož základní ambicí je, bohužel, věci komplikovat, nikoli čeřit. Prohrál jej i proto, poněvadž nebyl zdaleka tak mediálně, politicky a sociálně obratný jako jeho soupeř, jehož letitý tah za uplatněním a sebeprezentací by byl obdivuhodný, kdyby na druhé straně nevzbuzoval velké pochybnosti, má-li takový člověk, který nedrží rozpočtové plány a hospodaří neprůhledně (viz zde nebo zde), být ve vysoké funkci v instituci hospodařící s veřejnými prostředky. Jeho zjevně narcistní povaha a neustále vyhřezávající snahy po vlastním "odpovídajícím" ohodnocení stojí i u kořenů situace, která nabírá obrátek od konce letošního července. Tehdy ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel článek o velmi podivném obřím obchodu se středověkým obrazem, který koupil na zahraniční aukci jeden privátní kupec, aby jej posléze nabídl (s Fajtovým doporučením) k odkupu Národní galerii - za několikanásobně vyšší cenu (zde český referát). O této transakci se přitom ví už přinejmenším od začátku roku 2019 (psala o ní Jana Dědečková 8. února v Parlamentních listech, ale ty přece nebereme vážně, že ano) a nikdo z mainstreamových médií se jí nevěnoval. Proč asi?

Celá věc je dosti komplikovaná. Kdo má zájem o hlubší vhled do historie a příslušné odborné problematiky, tomu doporučuji analýzu Martina Vaňka Národní galerie a nákup století. Je zjevné, že se ještě dočkáme ledasjakých překvapení.

Když nejde o věc, ale o politikaření

Přitom o Fajtovi a jeho způsobu řízení prestižní české kulturní instituce byly vysloveny už daleko dříve závažné pochybnosti. Už v roce 2014 legenda české kunsthistorie profesor Pavel Preiss napsal ministrovi kultury u příležitosti Fajtova jmenování: "Nejde jen o způsob a techniku "vládnutí" Jiřího Fajta, ale jest již zřejmé, že jde o případ zjevné nekompetentnosti a programové neznalosti, která je Jiřímu Fajtovi vlastní při všech jeho akcích. Tyto akce jsou provázeny zákonitě trojčlenkou: (1) naprosté nerespektování jakéhokoliv uvážlivého rozpočtu, vedoucí k jeho dalekosáhlému překročení, (2) rozkol se všemi spolupracovníky obviňovanými z podílu na neúspěchu akce včetně všeho, co souvisí s rozpočtem, (3) nedodání zásadního vědeckého výstupu, česky řečeno výstavního vědecky pojatého katalogu. To je poznatek zcela banální, neboť se stále opakuje táž historie. Poslední případ, který to názorně ilustruje, je publikace Europa Jagellonica, ohlášená v plánu nakladatelství Academia na předminulý rok, tj. již dávno po skončení příslušné výstavy v Kutné Hoře." (viz zde)

Fajt se však počátkem roku 2019 v mainstreamových médiích a u jisté části kulturní obce stal symbolem oběti zlovolného prezidenta Zemana (a sám to veřejně v rozhovorech přiživoval)  a všechno bylo najednou dobré pro jeho obhajobu v médiích a na veřejných akcích. On sám dostával podivuhodný mediální prostor. Přitom se v médiích příliš neakcentovaly kritiky NG a Fajtova působení, např. hlasy s NG spolupracujících kurátorů - jedinou výjimkou je článek v Hospodářských novinách Konec solidárního mlčení .

Dostatečné pozornosti se nedostalo ani velmi závažnému a věcně napsanému stanovisku odborové organizace NG k odvolání ředitele, z něhož můžeme vyčíst alarmující skutečnosti - například v oblasti personální. Z ní nyní vyjímám pouze jednu: na klíčovém postu provozně-ekonomického náměstka se vystřídali za 4 roky 4 lidé, kteří si ani nestíhali dle odborářů předat agendu (viz zde). Taková personální politika svědčí o lecčems, přinejmenším o neschopnosti manažersky zvládat instituci a v neposlední řadu o sebestředném autokratickém přístupu. Koneckonců Fajktova reakce na prohlášení odborářů a na jeho představitele svědčí o jeho přezíravém postoji vůči zaměstnancům.

Zachránce, který hraje především na sebe

V médiích převládal obraz Fajta jako zachránce galerie, který ji otevřel světu, přitáhl lidi a světové kapacity a bez něj by snad ani nemohla fungovat. Což pochopitelně není pravda, protože NG byla a je profesionální institucí, která umí připravit kvalitní výstavy. Dříve i dnes, samozřejmě, pokud ji někdo manažersky neochromí. Tady ale šlo především o to, ze které strany se nastaví to správné mediální zrcadlo a popřípadě se zmobilizují všechny profesní kontakty, aby se v dobré víře zastaly poškozeného kolegy (viz medializovaná reakce ze zahraničí).

Jiří Fajt na sebe jako ředitel, který neobsadil post hlavního kurátora, stáhl  značný objem kurátorských a autorských činností, za něž se nad rámec ředitelského platu nechal vyplácet. Jeho obhájci zdůrazňovali, že je to běžná praxe i v jiných institucích, což je samo o sobě téma k diskusi, ale nám jde především o proporce - kolik toho vlastně člověk může seriózně zvládnout. A Jiří Fajt se vykazoval činnostmi (vedle řízení instituce)  v rozměru mírně řečeno neběžném.

Smutný závěr z kauzy Fajt

Podstatné věci se u nás nerozebírají věcně, ale v rovině osobních animozit a paranoidního světa (kdo proti komu intrikuje - stačí si přečíst Fajtovy rozhovory o tom, jak po něm různí lidé jedou). A především jméno Zeman opět zatemnilo řadě jinak rozumných lidí mysl natolik, že si neuvědomili, že hájí na významném místě člověka, který tam nepatří, a tím hájí také určitý styl vedení kulturních institucí: egomanický, s drzým čelem, kterému kvůli "světovosti" prostě musíme odpustit všechno. Nejde jen o to, jestli je někdo odborník a dobrý kurátor, ale také jde o étos, s jakým by měl jednat veřejný činitel hospodařící s prostředky daňových poplatníků a ctící společenskou dimenzi svého působení, a nikoli své osobní, a to především materiální, zájmy. To jsou všechno signály vysílané do zbytku společnosti. Tato kauza je výsostně symbolická v tom, že její podstata se netýká jenom rezortu kultury. V něm ovšem bolí nejvíce.