K nové reklamě ODS: Komunisté v srpnu 1969 stříleli do komunistů
PLAKÁT
Občanská demokratická strana v těchto dnech vytvořila pro předvolební kampaň sérii jednoduchých výroků, které distribuuje po sociálních sítích. Jeden z nich zní: „SRPEN 1969: KOMUNISTÉ STŘÍLELI DO LIDÍ. NEZAPOMÍNEJME NA TO“. Odhlédnu-li od toho, že pokládat pět obětí střelby do demonstrantů 21. srpna 1969 za „oběti komunistů“ je stejně hloupé, jako pokládat dosavadních deset obětí demonstrací francouzských žlutých vest za „oběti kapitalistů“ – je to nespravedlivé především vůči mnoha tehdejším stále ještě komunistům. Ponechme stranou, že stalinistická hrůzovláda, která nastala po únoru 1948, by nebyla možná bez spolupráce nekomunistických kolaborantů, jako byli například slučující se předseda ČSSD Zdeněk Fierlinger nebo předseda lidovců kněz Josef Plojhar, kteří byli se sovětskými „nadřízenými“ v natolik dobrém vztahu, že se jich báli i mnozí komunisté – stejně jako ekvivalentně neakcentujme, že ani destalinizace obrodného hnutí 60. let a roku 1968 by nebyla možná bez mnoha nestraníků, kterým je za to samozřejmě třeba složit čest (Přemysla Janýra, Jana Wericha, Milana Uhdeho, Václava Havla, Vladimíra Škutiny, Vratislava Blažka a dalších). Vyjděme z toho, že oba tyto procesy, stalinizace i destalinizace, byla opravdu vedena komunistickými straníky. Ovšem autoři plakátu (možná účelově) zapomněli, že ti liberální měli v 60. letech většinu.
DVOJSMĚRNÝ ZAČÁTEK NORMALIZACE
Dřív než se budeme věnovat procesům v komunistické straně po okupaci, zmiňme základní fakt, že režim roku 1969 a dvaceti dalších normalizačních let byl do velké míry vnucen procesy okupace (nakolik o něm rozhodovala dvojice diktující Jelisej Tichonovič Sinicyn a zapisující Gustáv Husák je objektem publikace, která právě vzniká pod perem Husákova životopisce Michala Macháčka). Z toho se odvíjel stav, který po okupaci nastal: stalinistická menšina si za podpory okupantů uzurpovala moc ve straně i ve státě. Kdo je kdo se v zásadě ukázalo už 21. srpna 1968 a v následujících dnech – ale ne všichni řešili situaci (možná i prozíravým) okamžitým položením stranické knížky a odchodem do exilu, jako to udělaly mnohé kulturní hlavy Pražského jara z řad komunistů – Jiří Pelikán, Arnošt Lustig, Vojtěch Jasný, Ján Kadár, Jiří Weiss, Antonín Jaroslav Liehm, Eduard Goldstücker, Ludvík Aškenazy, František Daniel, Ladislav Mňačko, ale i politici Ota Šik a Eugen Löbl, kteří byli do jednoho ve svobodném světě vřele přijati, často jako univerzitní učitelé. Bylo ale i mnoho řadových komunistů, kteří v 60. letech a za Pražského jara usilovali o destalinizaci režimu a jeho dejme tomu „jugoslavizaci“ až „austrializaci“ (tedy vytrhnutí z úzkých struktur bloku panzersocialismu sovětského typu), kteří byli na začátku 70. let stále členy KSČ z toho důvodu, že v té době ještě šlo dělat mnoho pro procesy, stanovené a začaté Pražským jarem. (Tento vývoj ostatně potvrzují i čísla, popisující emigraci z tehdejší ČSSR: 80.000 odešlých těsně po okupaci, ale až 250.000 odešlých později, v průběhu 70. a 80. let. Mnozí z první emigrovavší vlny se dokonce poté, co zjistili, že režim v zemi těsně po okupaci se příliš nezměnil, ze svého exilu vrátili: jako Jan Werich, Jiří Suchý, Ladislav Chudík, Kristián Kodet - který se po návratu v roce 1970 po čase zapojil do druhé zmíněné vlny a podruhé odešel 1979.) Mnohé z rozhodnutého na jaře 1968 (rehabilitace politických vězňů, povolování zakázaných organizací a církví, svoboda slova a uměleckého projevu, zavedení nepracovních sobot, federalizace) bylo fakticky zrealizováno až na pookupační podzim 1968 a dále, díky tomu, že se, na rozdíl od Maďarska v roce 1956, v tomto případě okupantům nepodařilo zastavit setrvačnost procesů. Ty se v některých případech podařilo zastavit až za několik let. Málo se například ví, že ještě na podzim 1969 navštívil ČSSR papež Pavel VI., aby zde oslavil 1100. výročí zavedení staroslověnské liturgie, či že rehabilitace zločinů 50. let (jejichž obětí byl ostatně sám normalizační lídr Husák) probíhaly až do začátku 70. let, kdy už se děly nové „husákovské“ zločiny, zadělávající na nové rehabilitace…
PRVNÍ TAJEMNÍK PROTI GENERÁLNÍMU TAJEMNÍKOVI
Pokud z těch, kdo 21. srpna 1969 bili a stříleli, byli všichni v komunistické straně, která tehdy, v roce 1969, kdy v ČSSR žilo 14 milionů obyvatel, měla (rok před prověrkami, které snížily počet členů KSČ o třetinu) 1,6 milionu členů – pak ze strany, která byla hlavní reformní silou, muselo v onom davu být komunistů daleko víc, než na druhé straně bijících a střílejících. Pro dějiny není zajímavé, že mezi demonstranty byl i můj dědeček: tehdy komunista, který byl tehdy zbit „komunistickou policií“ tak, že měl do konce života následky (přelož: antistalinista, kterého bili soudruzi stalinisti). Nicméně – jak už jsem výše naznačil – nebyl tam sám. Komunističtí poslanci parlamentu František Kriegel, Gertuda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň a Božena Fuková, kteří během prvního zasedání po návratu unesených z moskevských jednání jako jediní zvedli ruku proti vpádu, byli také účastníky protestů. Stáli tedy tehdy proti sobě pomyslně komunista, první tajemník Ústředního výboru KSČ Gustáv Husák, který dal povel střílet, a ten, do něhož bylo stříleno, komunista František Kriegel, donedávna generální tajemník Ústředního výboru Národní fronty (který, nebýt klauzule o vedoucí úloze KSČ, by byl vlastně Husákův nadřízený, neboť Národní fronta byla organizací zastřešující všech pět tehdejších existujících československých politických stran - včetně KSČ).
Jmenovaní protestující byli za své postoje z parlamentu bez pardonu vyhozeni, stejně jako jejich spoluposlanec generálplukovník Václav Prchlík, který už před okupací kritizoval Varšavskou smlouvu, byl za to na podzim 1969 degradován na prostého vojáka a léta 1971–73 strávil ve vězení. Komunistický ministr školství Vilibald Bezdíček, který v lednu organizoval pohřeb Jana Palacha a v srpnu se účastnil protestů, byl též obratem vyhozen. Ve stejné době vyletěl z funkce tehdejší předseda komunistického parlamentu Josef Smrkovský, člen ÚV KSČ Zdeněk Mlynář tomu předešel dobrovolnou demisí, zatímco vedoucí tajemník jihomoravské KSČ z roku 1968 Jaroslav Šabata se tehdy poprvé chystal do vězení za svůj bojkot zmanipulovaných normalizačních voleb. Přitom někteří z nich (Kriegl, Sekaninová-Čakrtová, Smrkovský) dobře věděli, co může následovat: v 50. letech byli oběťmi stalinských čistek. Jiní, jako ministr zahraničí Jiří Hájek, který v OSN protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy, a byl obratem z funkce vyhozen už v roce 1968, či první tajemník naší mise při OSN Miroslav Polreich, který odešel dobrovolně a odsoudil se tím do role terče režimní šikany prvního řádu, zase věděli, co čeká diplomata, který odepře službu nové administrativě své země…
ZAKÁZANÍ SPISOVATELÉ, VZDORUJÍCÍ DIVADELNÍ ŘEDITELÉ
Komunističtí spisovatelé a novináři, vůdci Pražského jara, kteří zůstali doma – Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Jan Procházka, Pavel Kohout, Milan Kundera, Dominik Tatarka, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, František Pavlíček, Zdeněk Mahler, Karel Hvížďala, Jan Petránek, Jiří Dienstbier, Karel Kyncl – byli tou dobou za protest proti okupaci beznadějně zakázaní, dnem i nocí sledováni státní bezpečností, jejich děti až na vzácné výjimky nesměly studovat. Jim samotným nesměly podniky na území ČSSR dát ani dělnickou práci. V literárních povoláních naštěstí po celou dobu minulého režimu existovala instituce zvaná pokrývání, kdy povolený autor poskytl své jméno nepovolenému a pak mu odevzdal honorář. Rakovinou nemocný Jan Procházka, aby uživil rodinu, ještě „na smrtelné posteli“ napsal pod cizími jmény filmy Páni kluci, Už zase skáču přes kaluže a Na kometě, František Pavlíček tímtéž způsobem napsal pohádky Princ Bajaja, Tři oříšky pro Popelku a slavnou televizní Babičku, Kundera tímto tajným způsobem vytvořil divadelní hru Jakub a jeho pán, kterou za něj podepsal režisér Evald Schorm a nepovolený nestraník Milan Uhde krytý povoleným režisérem Zdeňkem Pospíšilem libreto legendárního muzikálu Balada pro banditu, který pak byl za normalizace i zfilmován, stejně tak jako scénář Radúze a Mahuleny, který nepovolenému nestraníkovi Josefu Topolovi pokryl režisér Jaroslav Weigl. Stovky zakázaných se tak díky pomoci povolených - většinou straníků, pro něž by v případě prozrazení následoval vyhazov - mohly uživit. Husarským kouskem v tomto směru byl rozhlasový seriál Jak se máte Vondrovi?, do něhož rodinné dialogy pro superrežimní herce typu členky ÚV KSČ Jiřiny Švorcové se švejkovskou konspirační radostí psali zakázaní autoři jako Pavel Landovský a Karel Hvížďala, či polozakázaní jako Karel Steigerwald.
Zatímco dobře viditelní reformní filmaři postupně odešli do exilu (hned po okupaci nestraničtí režiséři Miloš Forman a Ivan Passer, scenáristé Vratislav Blažek, Josef Škvorecký a Vladimír Valenta, během normalizace režiséři Jan Němec, Juraj Herz a další) a exkomunističtí spisovatelé byli záhy zakázáni a mnozí z nich donuceni k odchodu do exilu (Milan Kundera, Pavel Kohout, Karel Hvížďala, Karel Kyncl, Luděk Pachman), reformní komunisté-vedoucí divadel (která – ač byla také zřídlem odbojného Pražského jara – stála tak trochu v závětří) se ještě na začátku 70. let činili, aby jejich soubory mohly být oním posledním médiem, z nějž lidé stále slyší tehdy jinde už oktrojovanou pravdu. Mluvím o Jaroslavu Vostrém (který v minulém čísle debutoval v KN právě příspěvkem o tomto období) a jeho Činoherním klubu, Otomaru Krejčovi v Divadle za Branou, Otovi Ornestovi v Městských divadlech pražských, Františku Pavlíčkovi v Divadle na Vinohradech, Darku Vostřelovi v Divadle Rokoko, Václavu Lohniském v Divadle S. K. Neumanna, Vladimíru Vodičkovi v Divadle Na zábradlí, Vladimíru Fuxovi v divadle Večerní Brno… Pro většinu z nich se stal osudným rok 1972, kdy došlo k čistce, týkající se československého divadla. Od roku 1974, kdy byl policií rozehnán koncert nezávislých kapel v Rudolfově u Českých Budějovic, pak padala poslední hráz československé nezávislé kultury: hospodské a open air koncerty nezávislých hudebních skupin. Tento poslední bod byl pak i poslední kapkou vedoucí ke vzniku Charty 77.
EXKOMUNISTÉ, PŘINÁŠEJÍCÍ ZEMI DEMOKRACII, ANTIKOMUNISTÉ, PŘINÁŠEJÍCÍ ZEMI – CO VLASTNĚ…?
Smrkovský a Procházka se toho už nedožili, ale byla to vesměs TATO SKUPINA (iniciovaná, stejně jako naše národní obrození, liberalizace 60. let i Pražské jaro, opět umělci) která pak v lednu 1977 založila Chartu 77, jejíž název vymyslel exkomunista Pavel Kohout a jejímiž prvními mluvčími byli exkomunisti Jiří Hájek a Jaroslav Šabata (který si za normalizace ze všech jmenovaných odseděl nejvíc – šest let – a který po revoluci spoluzakládal naše noviny). Bez dvou třetin exkomunistů v Chartě a světové proslulosti exkomunistů-chartistů, jako byli Jiří Hanzelka nebo Jaroslav Seifert, by sami nestraníci jako Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Landovský, Ivan Jirous a Jaroslav Hutka, či křesťané jako Josef Zvěřina, František Lízna, Svatopluk Karásek, Oto Mádr nebo Jan Šimsa (do své smrti v roce 2016 družstevník našeho listu) mnoho nezvládli. (Připomeňme, že vedle Charty existovala za normalizace podzemní organizace sdružující výhradně reformní exkomunisty. Jmenovala se Obroda a její členové byli často zároveň signatáři Charty 77.)
Zatímco jmenovaní někdejší komunisté se až na řídké výjimky dožili listopadu 1989 jako dělníci, anonymní důchodci, kteří měli zakázánu jakoukoli veřejnou činnost, či jako exulanti, zakladatel antikomunistické ODS Václav Klaus se ho dožil jako odborný pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který byl dokonce z jedním vyvolených, již na západě zvěstovali úspěchy přestavby, a současný předseda ODS Petr Fiala jako odborný pracovník Muzea Kroměřížska. Na rozdíl od KSČ, kde jsou jasně identifikovatelné reformní proudy, které se byly schopny mnohdy za velkých osobních obětí postavit proti nedemokratickým dogmatům ve fundamentálním učení své strany, však ODS za dosavadních 28 let své existence stopy žádné revolty proti svým sociálně darwinistickým kořenům nevykazuje. Budoucí publicista, zkoumající hmotné i kriminální následky privatizace 90. let, u jejíhož kormidla ODS stála, a sociální zločiny vlád, v nichž byla ODS zastoupena, bude mít proto – až nějaká budoucí levicová strana vytvoří slogan typu „90. LÉTA 20. STOLETÍ: ODÉESÁCI PŘIVEDLI STÁT K ROZKRADENÍ. NEZAPOMÍNEJME NA TO!“ – v obhajobě poctivých členů ODS o mnoho horší pozici než nyní já v obhajobě poctivých liberálních komunistů 60. a začátku 70. let.
DOUŠKA
(Upozorňuji, že tento můj text nebyl v nejmenším napsán jako obhajoba současné KSČM. Ta nemá s liberálně-demokratickou tradicí své strany z let před rokem 1929 a v 60. letech 20. století nic společného a je vzácnou směsicí tradic svých stalinistických a neostalinistických frakcí – a současné kolaborace s kapitalistickými tradicemi toho nejhoršího zrna, o čemž svědčí její někdejší opakovaná podpora premiérství a prezidenství neocona Václava Klause a dnešní podpora asociálního oligarchy Andreje Babiše.)
Šířeji k tématu československého reformně-komunistického hnutí 60. let v autorově článku zde.