Počteníčko: Německo německýma očima

Berlíňané rozebírají zeď (prosinec 1989). Foto Superikinoskop, GNU Free Documentation License

Před třiceti lety, v září 1989, zaplavili Prahu občané východního Německa, kteří se chtěli jakýmkoli způsobem dostat na ambasádu západního Německa a odtud na lákavější stranu železné opony. Krátce nato nadšený dav rozbořil berlínskou zeď a do roka se Německo sjednotilo. Jak už to bývá, intelektuálové všeobecnou euforii příliš nesdíleli. Scenárista Thomas Knauf odešel z východního Berlína do New Yorku, odkud svým krajanům adresoval hořký text s konstatováním: „Lid NDR dokázal, co z lidí udělá marxisticko-leninská výchova: ještě ubožejší otroky kapitalismu.“ Citujeme z něj následující úvahy o určitých rysech německé národní povahy, které způsobily, že východní Němci dokázali odchod sovětského protektora využít pouze k tomu, aby zodpovědnost za svůj osud okamžitě převedli na bohatší příbuzenstvo ze západu. Jak poznamenal biolog Jens Reich, jeden z hlavních protagonistů německé Změny: „Skutečně jsme svými životy dosáhli jen toho, že kurs západní marky stoupl z 1:4 na 1:20?“

Německo je světový šampión. Ve fotbalu, v pití piva, v plynování, ve stavbě zdi a v jejím bourání. V roce koně celoněmecké mužstvo s bravurou cválá jako vítěz přes parcourt evropských dějin. Po necelém roce má být tedy 3. října završen proces sjednocení Německa. Nadšení nad tímto uspěchaným sňatkem z lásky je u většiny Němců bezmezné. Zbytek světa pohlíží na nerovný sňatek dvou tak rozdílných partnerů spíše skepticky. Politikové mezi Londýnem a Leningradem se s obavami ptají, zda nové velké Německo bude pro Evropu představovat nebezpečí, nebo zda Tommy & Fritz budou schopni nadále žít v míru se svými sousedy.

Pochybnosti o použitelnosti těchto kultivovaných barbarů rozhodně nejsou neopodstatněné, ohlédneme-li se zpět na tisícileté dějiny Germánů. Pohled do análů času stačí k tomu, abychom konstatovali, že Němci propadali v předmětu dějiny. Jako poslední z velkých národů Evropy dokázali vytvořit národní stát. Tento těžký pokrm byl připraven a servírován v zrcadlovém sále ve Versailles, na místě velmi vzdáleném od německých zemí. Idea svobody byla veskrze dílem německých filozofů, německý lid pro ni nehnul prstem.

Demokracie vstoupila do povědomí Německa, až když se většině lidí podařilo jakž takž se bez úhony vymanit ze své hnědé minulosti. Západní spojenci přinesli svou Bill of rights do Západního Německa jako povinnou četbu. Až poté se dostavila pomoc Marshallova plánu. V Sasku a Duryňsku Němci jen vyměnili nacionální socialismus za stalinismus. Pro četné mé krajany to nebyl žádný problém. Ti, kteří později houfně prchali na druhou stranu hranice, měli pochybnosti o úspěchu socialistického plánovaného hospodářství po ruském vzoru, který byl denně vychvalován v novinách. Mnozí riskovali svůj život kvůli většímu autu. A nebylo málo těch, kteří ho ztratili pro demokratické smýšlení.

V případě revoluce bojují Němci za svobodu daní místo za svobodu myšlenek, posmíval se Friedrich Hebbel, básník německé nemilosti před sto lety. V listopadu 1918 udělali Němci revoluci. Jednoho sobotního dopoledne vyšli Berlíňané do ulic, aby řekli císaři svůj názor. Monarcha okamžitě odstoupil a se slovy: „Dělejte si své svinstvo sami!“ odešel do exilu. Lid pozdravil novou republiku a nechal všechno při starém. Rakušan Hitler měl s parlamentarismem v Německu snadnou práci. Demokracie a svoboda jsou v podstatě Němci zcela cizí. Má rád pořádek, autoritu a jinak chce mít klid. Politika, nebo dokonce spoluzodpovědnost nejsou nic pro něho. Ti nahoře to už zařídí. Má-li Němec možnost volby, odevzdá svůj hlas napravo od středu. V krizových dobách vidí Němci rudě. Za normálních okolností se Němec silně rozčiluje i nad nejmenším nepořádkem ve státě. Zlaté časy jsou pro Němce časy uplynulé.


(…)


Nebylo náhodou, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do NDR. Předtím se spisovatel a prezident formálně omluvil za vyhnání sudetských Němců z jejich vlasti. Do dnešního dne Němci neprojevili stín lítosti nad křivdami, kterých se dopustili na českém a slovenském národě. Můj, určitě nikoli proválečně smýšlející, otec stále ještě nadšeně vypráví o tom, jak v horách honil slovenské partyzány. Jako zajíce. Přitom byl jen malý šikovatel wehrmachtu. Před několika lety se mi dostal do ruky deník sudetoněmeckého dozorce z koncentračního tábora Treblinka. Trapně přesně zapisoval události dne: co jedl, jaký film viděl v kině, kolikrát líbal svou milenku. Ani slovo o denní službě v koncentračním táboře. Zápisky psal v němčině. Jednoho dne uprostřed věty přešel bez udání důvodu k češtině a nikdy už do svých zápisů nenapsal německé slovo. Bylo to toho dne, kdy byla vyhlazena vesnice Lidice a její obyvatelé.

Poučili se Němci ze své minulosti? Obecně nelze na tuto otázku odpovědět kladně. Německé dějiny jsou řetězem opakování nerealizovaných učebních procesů. Bylo by možné zabránit druhé světové válce, kdyby se německý národ poučil z první. Je nepravděpodobné, že by Německo vyvolalo III. světovou válku, pokud se Němcům daří lépe než jejich sousedům. Sjednocení obou německých států by mohlo na léta znamenat značné sociální zatížení pro obě strany. Samozřejmě, že pokud budou země třetího světa hladovět pro západní blahobyt, nebude to tak zlé.

Spolkový ministr práce Blühm prohlásil: „Chci německou jednotu. Chci, abychom se znovu sjednotili.“ Když ještě bylo Německo jednotné, běhal pan Blühm s bubínkem kolem vánočního stromku. Dokonce ani když Germánie chtěla být jeden lid, jedna říše a jeden vůdce, nebyla jednotná. Bavoráci nemají rádi Prusy a oba nenávidějí Sasy. Celá Spolková republika Německo vidí bratry a sestry ve východní zóně jako trapné postavy. Němec z NDR závidí svému západnímu příbuzenstvu blahobyt, a proto jím opovrhuje. Kdo jim může mít za zlé, že už nechtějí být chudým příbuzným z Východu? Kdo už je může politovat, že se za to dokonce vzdají své čtyřicetileté identity, a přece zůstanou Němci druhé kategorie. Kdyby Maďarsko nejprve nestrhlo železnou oponu a tím nevyvolalo panický exodus turistů z NDR, lid by pravděpodobně 7. října 1990 defiloval před tribunou stranického a státního vedení jako kdykoli dříve.

Před rokem řekl Gorbačov při návštěvě NDR: „Kdo přijde pozdě, toho život potrestá.“ Změna přišla pro NDR příliš pozdě, nejméně o pět let. Intelektuálové, kteří nejpozději v době perestrojky více či méně veřejně naléhali na reformy politického systému, jsou dnes západními sdělovacími prostředky obžalováváni za spoluvinu na příliš dlouhém fungování režimu. Každý umělec byl údajně poživatelem stranických privilegií, i když nebyl členem strany. Obyčejný lid, který intelektuály v podstatě opovrhuje, k těmto výtkám mlčí, aby zastřel vlastní spoluodpovědnost. Skutečnost, že literatura NDR byla po desetiletí životní pomocí a nositelem nadějí němé masy, že přes absolutní cenzuru dokázala dát německé literatuře nemálo pozoruhodných příspěvků, které byly na Západě vydávány a čteny, se stala minulostí. Všechny produkty NDR teď končí na smetišti. Během dvou dnů byl téměř celý sortiment potravinářského zboží převeden na západní výrobky. Byl to logistický výkon německého organizačního talentu. Za pouhé čtyři týdny dokázala první svobodně zvolená vláda NDR zruinovat národní zemědělství.

Thomas Knauf (*1951 v Halle) je scenárista, režisér, překladatel a publicista, mj. držitel Ceny Maxe Ophülse za scénář k filmu Předehra. Český překlad jeho eseje vyšel v časopise Semafórum, č. 2/1990.